Luhačovice nejsou jen lázně — jsou živoucím příběhem lidí, kteří jim vtiskli nezaměnitelnou tvář. Od architekta, který proměnil provinční městečko v secesní klenot, přes geniálního skladatele, který zde prožíval bouřlivé lásky, až po lékaře-vizionáře, bez něhož by dnešní lázně vypadaly úplně jinak. Pojďme se podívat na osudy osobností, bez kterých by Luhačovice nebyly Luhačovicemi.
Když slovenský architekt Dušan Samo Jurkovič (1868–1947) přijel v roce 1902 do Luhačovic, našel zde nevýrazné lázeňské městečko s několika starými budovami. Během pouhých dvou let je proměnil v unikátní architektonický soubor, který nemá v Evropě obdoby. Jeho styl — směs lidové architektury moravsko-slovenského pomezí a vídeňské secese — dal Luhačovicím tvář, kterou si uchovávají dodnes.
Jurkovičovým prvním velkým počinem byla přestavba dvou starých budov v Janův dům (dnes Jurkovičův dům), kde bravurně zkombinoval sušené hliněné cihly s moderními betonovými pilíři a celou stavbu ozdobil barevnými malbami. Ve stejném roce přebudoval bývalý kuchyňský dům na půvabnou vilku Chaloupka, kde kamenné přízemí přechází v dřevěné roubenné patro s balkony. V roce 1903 přibyla novostavba vily Jestřabí, vila Vlastimila a lázeňská restaurace, komplex koupaliště se vstupní budovou i budova Vodoléčby.
Celkem Jurkovič v Luhačovicích postavil dvanáct budov v lidovém secesním stylu. Osm z nich se dochovalo do současnosti a tvoří jádro lázeňského centra — všechny jsou kulturními památkami. Jurkovič se zabýval i celkovým urbanistickým řešením lázní a v letech 1907–1914 předkládal další smělé návrhy, včetně kolonády a čítárny, které však již nenašly realizátory. Přesto je jeho odkaz nesmazatelný: Luhačovice jsou bez přehánění jeho celoživotním dílem, kde se mu podařilo to, o čem snil — propojit moderní architekturu s duchem lidové tradice.
Žádná osobnost není s Luhačovicemi spjata tak hluboce jako skladatel Leoš Janáček (1854–1928). Poprvé sem přijel v roce 1886 a od roku 1903 se vracel téměř každé léto — celkem více než dvacetkrát. V Luhačovicích strávil dohromady šedesát týdnů svého života. Nebyly pro něj jen místem léčení a odpočinku, ale především zdrojem tvůrčí inspirace a dějištěm osudových setkání.
Právě v srpnu 1903 se odehrála scéna jako z románu. V lázeňské restauraci postavené Jurkovičem se před Janáčkem objevila neznámá žena, položila před něj tři růže a zmizela. Byla to Kamila Urválková, krásná a temperamentní manželka lesního rady. Janáček byl okouzlen. Rozhodl se pro ni složit operu, která by ji očistila od pomluv — tak vznikl Osud, jehož první dějství se symbolicky odehrává na luhačovické kolonádě. Jméno hlavní hrdinky Míla Válková nápadně připomíná Kamilu Urválkovou. Opera měla premiéru až v roce 1958, třicet let po skladatelově smrti.
Ale Luhačovice Janáčkovi přichystaly ještě jedno, daleko intenzivnější setkání. V červenci 1917 potkal v lázeňském parku pětadvacetiletou Kamilu Stösslovou — a zcela propadl. Bylo mu třiašedesát let a ona byla vdaná, přesto jí během následujících jedenácti let napsal přes 700 dopisů. Kamila se stala jeho múzou: inspirovala postavy Káti Kabanové i Emilie Marty v Makropulos, jí věnoval svůj Smyčcový kvartet č. 2 nazvaný příznačně Listy důvěrné (Intimate Letters). V Luhačovicích také vznikla větší část Glagolské mše a náčrtky k opeře Liška Bystrouška. Luhačovické Zálesí mu navíc sloužilo jako vděčný kraj pro sběr lidových písní.
Vladimír Vokurka v publikaci Janáček a Luhačovice vystihl jeho vztah k lázním: „Janáčkův vztah k Luhačovicím byl důvěrný, upřímný a trvalý. Každoročně se vracel do svých lázní, aby se nechal unést rozmarným, mnohotvárným a bezstarostným životem, kde jeho nenasytné smyslové vnímání nacházelo uspokojení, pohodu a současně celou řadu tvůrčích nápadů a inspirací." Na jeho počest se každoročně koná hudební Festival Janáček a Luhačovice, který v roce 2023 oslavil jubilejní 30. ročník.
Zakladatel Československa Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) měl k Moravě hluboký vztah — narodil se v nedalekém Hodoníně. Do Luhačovic jezdil rád a zdejší minerální prameny, především slavnou Vincentku, si oblíbil. Jeho návštěvy dodaly lázeňskému městu prestiž a přitáhly pozornost celé republiky. Hlavní ulice v Luhačovicích dodnes nese jméno Masarykova — trvalá připomínka vztahu prvního prezidenta k tomuto městu.
Masaryk nebyl jediným prezidentem, který Luhačovice navštívil. Lázně se těšily zájmu státníků i v pozdějších obdobích — patronkou 22. ročníku Festivalu Janáček a Luhačovice byla například Livia Klausová. Tradice prezidentských návštěv potvrzuje výjimečné postavení Luhačovic mezi českými lázněmi.
Bez MUDr. Františka Veselého (1862–1923) by Luhačovice dnes vypadaly úplně jinak. Tento rodák z Bystřice nad Pernštejnem, původně připravovaný na kněžskou dráhu, se stal lékařem a humanistou s vizionářským myšlením. Když v roce 1898 poprvé navštívil Luhačovice, okamžitě rozpoznal potenciál léčivých pramenů a zdravého prostředí na úpatí Bílých Karpat.
V roce 1902 se Veselému podařil husarský kousek: nová akciová společnost odkoupila lázně od hraběte Serényiho a čtyřicetiletý doktor byl pověřen jejich správou a technickým vedením. Právě on přivedl do Luhačovic architekta Jurkoviče. Společně proměnili zastaralé koupele v moderní lázeňský areál — Veselý dohlížel na rekonstrukce budov, stavbu nových zařízení, jímání pramenů, zřízení stáčírny minerálních vod a inhalatoria. Zavedl moderní lázeňský režim a propagoval Luhačovice přednáškami, články a propagačními materiály doma i v zahraničí.
Veselý vedl lázně do roku 1909, kdy byl nucen nedokončené dílo opustit. Zemřel v Praze v roce 1923. Spisovatel František Kožík jeho příběh zvěčnil v románu Kouzelník z vily pod lipami, který výstižně zachycuje osobnost tohoto zakladatele, bez něhož by Luhačovice zůstaly bezvýznamným městečkem na periferii.
Luhačovice přitahovaly tvůrčí osobnosti jako magnet. Spisovatel, dramatik a novinář Karel Čapek, autor Války s mloky a R.U.R., přijížděl do Luhačovic se svou manželkou, která zde podstupovala lázeňskou léčbu. Básník Jiří Wolker, autor sbírek Host do domu a Těžká hodina, hledal v moravských lázních úlevu od zdravotních potíží, které ho nakonec předčasně zahubily.
Mimořádně silný byl vztah k Luhačovicím u prozaika Františka Kožíka (1909–1997). Lázně pravidelně navštěvoval, léčil se zde, odpočíval a psal. V lázeňském archivu našel podklady pro román Po zarostlém chodníčku o Leoši Janáčkovi a v prostředí plovárny vznikla jeho kniha Město šťastných lásek. Svou lásku ke zdejšímu kraji vtiskl i do textů písní Blahoslava Smišovského.
Mezi další skladatele a hudebníky, kteří do lázní rádi přijížděli, patřili Otakar Ostrčil, Josef Suk, slovenský tenorista Janko Blaho, sopranistky Libuše Domanínská a Sylvie Kodetová. Herec a komik Vlasta Burian, nejslavnější český komik meziválečné éry, trávil v Luhačovicích letní měsíce a na zdejších tenisových kurtech dokonce působil jako trenér. Lázněmi prošli i herci Jan Werich, Oldřich Nový a herečka Nataša Gollová.
Příjemné přírodní prostředí a neopakovatelná atmosféra se staly inspirací mnoha výtvarníků. Někteří se v Luhačovicích usadili natrvalo — impresionista František Pečinka, grafik Jiří Pacák a fotograf Otto Otmar. Luhačovice jsou neoddělitelně spjaty také s tvorbou malířů Antonína Slavíčka a Joži Úprky, kteří zachytili kouzlo zdejší krajiny na svých plátnech.
Jedním z nejvýznamnějších rodáků regionu byl etnograf Antonín Václavík (1891–1959), autor monumentální národopisné monografie Luhačovické Zálesí, vydané v roce 1930. Václavík systematicky dokumentoval lidovou architekturu, zvyky a tradice regionu a pořídil unikátní kolekci dokumentárních fotografií staveb luhačovického Zálesí, jejíž hodnota dodnes roste.
K regionu měl hluboký vztah i duchovní správce a historik P. František Müller (1910–1985), neúnavný sběratel bájí a pověstí. V letech 1944–1985 působil na poutním místě Provodov a svou literární činnost zaměřil mimo jiné na Luhačovické Zálesí, kde zachraňoval od zapomenutí cenné fragmenty lidové kultury.
Vztah slavných osobností k Luhačovicím připomíná od roku 2014 také pěší zóna s bronzovými figurínami, kde kolemjdoucí potkávají postavy historických osobností v životní velikosti. Je to výstižný symbol toho, jak přirozeně se velké příběhy prolínají s všedním životem tohoto výjimečného lázeňského města. Luhačovice totiž slavným lidem nejen dávaly prostor k léčení a odpočinku — dávaly jim inspiraci k tvorbě, která přetrvává dodnes.
Karel Kadlčík · Luhačovice.cz