Probíhala od 25. března do 5. května 1945. Po vítězném boji o Bratislavu 4. dubna následovaly operace vedené levým jižním křídlem frontu dále na západ, a to dvěma směry: Mikulov–Znojmo a Hodonín–Brno.
Pravé křídlo frontu útočilo severněji a mělo za úkol vynutit si na nepříteli vstup na Moravu přes opevněné a velmi tvrdě bráněné hřebeny Bílých Karpat. Do Květné vstoupila osvobozenecká vojska 13. dubna, avšak nepřítel se nemínil jen tak lehce vzdát. O intenzitě bojů svědčí údaje z kroniky obce Strání: „V neděli 15. dubna vystřídala část obce vedoucí podél silnice k Březové čtyřikrát svého majitele.“ Teprve po posledním útoku sovětských a rumunských vojáků 26. dubna se podařil průlom široký 12 km, jehož tankový hrot okamžitě zamířil ve směru na Uherský Brod. Překvapivě rychlý útok zaskočil německé vojáky tak, že nebyli schopni zorganizovat účinnou obranu, a ještě téhož dne k večeru bylo obchvatem vedeným současně od Zbrojovky a od pivovaru město osvobozeno.
Německé jednotky kvapně ustupovaly přes Pašovice k severu. Měly úkol hájit své pozice za každou cenu a krýt tak ústup německých vojáků od Trenčína přes Starý Hrozenkov a podél Vlárské dráhy. Krvavé boje u Strání, na pastvinách Drahy, na Korytňanských lúkách, u Březové a v horském masivu Velkého Lopeníka si vyžádaly 283 životů příslušníků Rudé armády a 275 padlých rumunských vojáků. Německá vojska se v prostoru Pašovic a Prakšic ještě v podvečer a v noci na 27. dubna zformovala k opětovnému dobytí Uherského Brodu a Těšova. Útok začal ve dvě hodiny ráno za podpory dvanácti dělostřeleckých baterií, tankové kolony a několika stovek vojáků. Obránci město uhájili. Odolávali úporným německým útokům a odpovídali rovněž dělostřelbou, při níž byly Pašovice velmi těžce poškozeny. Německé jednotky obec ovládaly až do půl třetí ráno 1. května, kdy se v Pašovicích objevily první hlídky Rudé armády. Němci ustupovali směrem ke Zlínu. Ten byl potom už 2. května velmi rychle osvobozen. V bojích vedených kolem Uherského Brodu padlo 98 rudoarmějců a více než 170 rumunských vojáků.
Do útočné formace 2. ukrajinského frontu byly zpočátku zapojeny dvě sovětské a dvě rumunské pozemní armády, 2. tankový pluk rumunské armády, jedna sovětská letecká armáda a také rumunský letecký sbor.
Osvobozovacích bojů na území jihovýchodní Moravy se zúčastnily:
– 53. sovětská armáda pod velením generálporučíka Ivana Mefojeviče Managarova, v jehož podřízenosti bojovala 1. rumunská armáda, které velel sborový generál Vasile Atanasiu. Jeho armáda se skládala ze 4. a 7. armádního sboru, 2., 10. a 19. pěší divize, 2. a 3. horské divize, 9. jezdecké divize, 1. gardové divize.
Osa postupu 1. rumunské armády na Moravu probíhala ve směru Piešťany – Nové Mesto nad Váhom – Uherský Ostroh – Kyjov – Koryčany – Kroměříž – Brno.
– 40. sovětská armáda pod velením generálplukovníka Filipa Fedosejeviče Žmačenka, v jehož podřízenosti bojovala 4. rumunská armáda, které velel sborový generál Nicolae Dascalescu. Jeho armádu tvořily 2. a 6. armádní sbor, 3., 6., 9., 11., 18. a 21. pěší divize, 1. a 8. jezdecká divize. Jejich vítězný pochod na Moravu začal z Ilavy, Trenčianské Teplé a z Dubnice nad Váhom, kterou rumunští vojáci osvobodili 28. dubna. Přes tuhý odpor německých vojáků si bojem vynutili přechod přes Váh v okolí Nemšové a začali vytlačovat nepřítele z Bílých Karpat. Jejich útočné proudy směřovaly přes Vlárský průsmyk, Hornú Súču, Šanov, Horní Lideč, Valašské Klobouky, Vlachovice, Loučku, Bojkovice, Luhačovice, Pozlovice, Horní Lhotu, Vizovice a Slušovice do prostoru Hulína a Holešova.
Od 28. dubna byla do bojů zasazena také sovětská 6. gardová tanková armáda, která původně patřila do 2. ukrajinského frontu, ale v rámci vídeňské operace byla přesunuta do sestavy 3. ukrajinského frontu. Potom se vrátila zpět do podřízenosti 2. ukrajinského frontu a podílela se na osvobozování Brněnska a Vyškovska. V závěrečné etapě bojů v Evropě se zúčastnila i pražské operace a spolu s ní i rumunský 2. tankový pluk. Velitelem 6. gardové tankové armády byl generálplukovník Andrej Grigorjevič Kravčenko.
Účinnou leteckou podporu pozemním vojskům 2. ukrajinského frontu poskytovaly stíhací, bitevní a bombardovací divize 5. gardové letecké armády pod velením generálplukovníka letectva S. K. Gorjunova. Rumunské letectvo nasadilo do bojů letecký sbor v počtu 3633 mužů pod velením generála eskadry Traiana Burduloiu. Z piešťanského letiště podporoval rumunský letecký sbor svá pozemní vojska v bojích severozápadně od Bílých Karpat, v prostoru Luhačovic, Vizovic, Zlína, Olomouce, Kojetína. Dne 1. května byl sestřelen jeden z jejich letounů nedaleko od Luhačovic. Dnes památku rumunského pilota, který zde zahynul, připomíná pomníček umístěný hned za obcí Biskupice, po pravé straně silnice vedoucí do Zlína.
Severovýchodní část současného Zlínského kraje – oblast Vsetínska a Velkých Karlovic – spadala do operačního prostoru 4. ukrajinského frontu pod velením armádního generála A. I. Jeremenka. Do jeho podřízenosti patřil Československý armádní sbor v SSSR, jemuž velel generál Karel Klapálek. Po těžkých bojích před Žilinou, u Strečna, se našim vojákům podařilo 30. dubna dosáhnout hlavními silami rozvodněného Váhu. V noci na 1. května se začaly jednotky sboru přepravovat na jeho západní břeh u Velké Bytče. Bezprostředně následoval útok na pohoří Javorníky, které nepřítel od léta 1944 opevňoval a zajišťoval četnými opěrnými body. K večeru 2. května 3. a 1. brigáda narazily pod hřebeny Javorníků na velice houževnatý odpor. Postup 4. čs. brigády byl snazší, z chodu prolomila nepřátelskou obranu a jako první pronikla 2. května na území Moravy. Ještě odpoledne toho dne sestoupila 4. brigáda u osady Bařiny do údolí a zablokovala provoz nepřátelského týlu na železnici a silnici ke Vsetínu. Hlavní síly sboru dokončily 3. května likvidaci nepřítele na Javorníkách, osvobozen byl i důležitý komunikační uzel – Ústí u Vsetína. V likvidaci roztroušených nepřátelských jednotek pokračoval sbor i 4. května a účinně pomohl občanům Vsetína dokončit povstání proti okupantům. Od rána příštího dne začalo intenzivní pronásledování nepřítele. Po ose Vsetín, Ratiboř, Hošťálková až k Bystřici pod Hostýnem postupovala 4. brigáda, jižněji od ní v prvním sledu 1. brigáda a ve druhém sledu za ní 3. brigáda ve směru Liptál, Neubuz, Hrobice, Rusavu, Lukov a Velíkovou. Čs. sbor dostal rozkaz 7. května útočit z prostoru Hulína podél železnice a silnice na Přerov a Olomouc. Předvoj 3. brigády však narazil u osady Břest na úpornou nepřátelskou obranu, kterou se nepodařilo z chodu zdolat. Za této situace byl směr dalšího postupu změněn od Hulína na severozápad k Prostějovu. Konec války zastihl jednotky Čs. armádního sboru u Pivína.
Proti útočícím jednotkám na moravsko-slovenské hranici stály síly 8. německé armády v počtu přes 160 000 mužů jako součást skupiny armád „Střed“ pod velením maršála Ferdinanda Schörnera. Jeho hlavní stan byl umístěn ve východočeských lázních Velichovky. Maršál Schörner měl stále ještě k dispozici mohutnou armádu čítající přes 900 000 mužů, odhodlaných vzdorovat až do úplného konce, chtěl získat co nejvíce času a probojovat si cestu na západ Čech do amerického zajetí.
Fanatismus nacistů a jejich bezmezná krutost si ještě na samém konci války, 19. dubna, vybrala krutou daň vypálením Ploštiny, 23. dubna Prlova, 2. května Vařákových pasek a povražděním jejich obyvatel. Nemůže být zapomenuta ani bestiální poprava 12 mladých slovenských chlapců a jednoho ruského partyzána 22. dubna 1945 v Březině u Valašských Klobouk.
Na jižní Moravě probíhaly těžké boje o přechod řeky Moravy u Lanžhota a v jeho okolí. V jejich průběhu od 5. do 14. dubna padly téměř tři tisíce sovětských vojáků. Do Hodonína se vítězná vojska probojovala 13. dubna v podvečer. Získáním Lanžhota a Hodonína bylo vytvořeno souvislé předmostí na řece Moravě, nutné pro zdárné provedení soustředěného útoku na Brno. Boj o tuto moravskou metropoli probíhal od 23. dubna do pozdních nočních hodin 26. dubna, a to i přes skutečnost, že se na brněnském hradě už odpoledne objevil bílý prapor a nepřátelská posádka se vzdala.
Do osvobození Luhačovic však zbývalo ještě dlouhých šest dnů. Probojovat si přístup do Luhačovského Zálesí nebylo pro rumunská vojska v žádném případě snadnou záležitostí. Německá armáda využívala na přístupových cestách předem vybudované obranné pozice, zejména na návrších a výšinách, odkud vojáci mohli s přehledem a účinně bránit v postupu útočících rumunských útvarů. Přímo ukázkovým příkladem takové taktiky je boj o návrší zvané Vinohrad v katastru obce Kladná Žilín. První rumunské jednotky vstoupily do obce 1. května kolem 13.00 hod. Úporná německá obrana již zmiňovaného kopce si vyžádala tři neúspěšné útoky, při nichž padli 4 rumunští vojáci a dalších 16 jich bylo zraněno. Německá obranná postavení v prostoru Vinohrad však byla dobyta až večer po 21. hodině, když německé jednotky pod náporem rumunských vojáků ustoupily ve dvou proudech, jedním přes Luhačovice na Biskupice a potom dále ke Zlínu, druhým pak směrem k Petrůvce a Dolní Lhotě. Jejich destrukční skupiny ještě stačily naklást přes 500 min na levý břeh přehrady a kolem 23. hodiny vyhodit do povětří most nad nouzovým korytem přepadu pod přehradní hrází. Obrovská síla výbuchu způsobila rozbití oken v Pozlovicích i v Řetechově.
První rumunské hlídky začaly vstupovat do Luhačovic od Kladné Žilína časně ráno 2. května 1945. S německým odporem se v tomto prostoru nesetkaly, neboť nepřítel již v noci ustoupil přes Pozlovice k Řetechovu. Po silných deštích rozbahněná cesta směrem na Pradliska se postupně stala nesjízdnou, vojska se vracela a snažila se uniknout směrem na Horní Lhotu a dále ke Zlínu a Přerovu.
Složení rumunských jednotek a jejich velitelé při osvobozovacích bojích v našem kraji:
Velitel 4. rumunské armády, sborový generál Nicolae Dascalescu měl na počátku bojů na území tehdejšího Československa k dispozici 116 432 mužů, z nich 39 540 položilo své životy za naši svobodu. Jeho 4. armáda se skládala z těchto útvarů:
2. armádní sbor pod velením divizního generála Costina Ionascua po zdolání Bílých Karpat útočil ve směru Záhorovice– Bojkovice– Zádveřice– Slušovice– Hulín.
6. armádní sbor pod velením divizního generála Gheorgheho Stavrescua postupoval na Moravu ve směru Ilava – Horní Lideč.
3. pěší divize se stavem 6 155 mužů pod velením brigádního generála Iona Tanasescua bojovala nejdříve v prostoru Uherského Brodu a Nivnice, potom Lhotka – Kelníky – Bohuslavice u Zlína – Zlín – Louky – Mysločovice.
6. pěší divize se stavem 5 512 mužů pod velením brigádního generála Iona Dimulescua postupovala přes Lopeník – Vyškovec – Bystřici pod Lopeníkem – Luhačovice – Horní Lhotu – Zádveřice – Bílovice – Jarošov.
9. pěší divize se stavem 6 643 mužů pod velením brigádního generála Iona Stanculescua bojovala ve směru Strání– Korytná– Popovice– Karlovice– Sazovice– Hulín.
11. pěší divize se stavem 6 902 mužů pod velením brigádního generála Constantina Badescua postupovala ve směru Nemšová – Vlárský průsmyk – Bylnice – Vysoké Pole.
18. pěší divize se stavem 5 274 mužů pod velením Gheorgheho Cosmy měla pochodovou osu ve směru Púchov – Horní Lideč – Lidečko.
21. pěší divize se stavem 4 751 mužů pod velením brigádního generála Marina Ceausua bojovala ve směru Kykula–Vyškovec–Bojkovice–Rudimov– Loučka– Slopné– Vizovice.
1. jezdecká divize se stavem 5 558 mužů pod velením plukovníka Constantina Talpeseho postupovala ve směru Dolná Súča – Pitín – Slavičín – Vlachovice – Újezd u Valašských Klobouk.
8. jezdecká divize se stavem 4 914 mužů pod velením brigádního generála Iona Eftimiua postupovala ve směru Bánov – jihozápadně od Šumic – Luhačovice – Provodov – Želechovice.
Po osvobození Luhačovic se do města přemístil velitel 8. jezdecké divize rumunské armády brigádní generál Ion Eftimiu a se svým štábem se ubytoval v hotelu Alexandria. Místní lázně znal ze svého předválečného působení na rumunské ambasádě v Praze. O hrůzách a nesmyslném válečném vraždění na samém konci války svědčí údaje o počtech padlých rumunských vojáků v obcích, kam se armády z Luhačovic postupně přesouvaly. Ještě 3. května jich padlo v Malenovicích 13, v Loukách u Zlína 33 a v Hostišové 7. Nenahraditelné ztráty však zcela jistě utrpěl rumunský 2. tankový pluk, který měl na začátku bojů na území Československa 79 tanků, a po ukončení války mu zůstaly pouze dva bojeschopné stroje. Počet rumunských tankistů nebyl vysoký, na počátku jich bylo 910, v bojích padlo nebo bylo zraněno 102 mužů a důstojníků.
Až půjdete zažehnout svým blízkým svíčku na luhačovický hřbitov, vzpomeňte prosím také na rumunské vojáky padlé u Kladné Žilína, jejichž jména jsou na pomníku vytesána k uctění jejich památky. Původně byli pohřbeni na starém luhačovickém hřbitově. Dne 23. dubna 1952 byla však jejich těla exhumována a převezena do Brna na centrální pohřebiště vojáků rumunské armády. Hrobová čísla IX.-1399 až IX.-1402.
ČEST JEJICH PAMÁTCE.
Ladislav Slámečka
