Mnozí lidé ho znají především z filmů a televizních pořadů, on je však také vyhlášeným divadelním režisérem, autorem dramat a také spisovatelem a původně byl i výtvarně zaměřený.
Na jak dlouho jste v Luhačovicích, které pro Vás rozhodně nejsou neznámým městem?
Napřed jsme se domluvili tady s luhačovickou knihovnou na besedu, protože už jsem tu byl jednou i číst ve škole pro děti. Ozvali se ale také ze Slavičína, tak jsem to využil rodinně, vzal s sebou ženu, dcerku, a udělali jsme si z toho takovou malou dovolenou. Jsme tu na čtyři dny, od pondělka, ve čtvrtek jedem zase vlakem nazpátek do Prahy.
Jak tu v lázeňském městě to volno mezi besedami trávíte?
Dopřáli jsme si nějakou masáž, poplavali si v bazénu, poněvadž bylo spíš škaredě, řádně se prošli po krásných Jurkovičových památkách. Líbí se mi to tu moc, ta Jurkovičova zdobná secese s lidovým vlivem, to je jedinečné. Jen mě mrzí, že některé stavby jsou zanedbané, třeba ty vodoléčebné lázně…krásná stavba!
To víte, péče o památky je problematická. Ale na tuto stavbu je už studie rekonstrukce.
No, ale aby se to mezitím nerozpadlo, víte… Pak ještě jsme se procházeli, a viděli takovou kuriozní vilu s trojnástavbovou věžičkou. Kancnýřka se to jmenovalo. Tam se to taky rozpadá. Ono je u těch staveb nebezpečí z prodlení, bohužel – a škody jsou nevratné! Jinak je tu ale moc krásně, i to okolí a přehrada.
A co prameny?
Ty jsme koštovali skoro všechny, Šťastného pramen, Ottovku a Vincentku samozřejmě. Tu často i cucám v tabletách, protože jak někdy na divadle člověk chraptí, je to potřeba. Jsem s tím spřízněn….
Prováděl jste i televizním pořadem Na houby. Vyrazil jste na ně teď tady u Luhačovic?
Teď toho ještě tak moc neroste… V tom pořadu jsme hráli s Josefem Poláškem, který je tady z kraje, on tam hrál jako mého syna. Sám jsem, jako dítě, s tatou chodil odmala po houbách.
A co máte z hub nejraději?
Třeba smažené bedly, nebo i václavky. Taky smaženici, omáčku, maso na hříbkách. Houby v octě moc nemusím. Při tom pořadu jsem ochutnal i druhy, které jsem do té doby nevěděl, že mohou být tak dobré. Smrže, růžovky udělané jako ovar a další chuťovky, to bylo výborné.
Předloni jste v Luhačovicích měl besedu ve škole. Byl jste tu ale už i předtím, ne?
Už se tu hrála i dvě představení, která jsem napsal a režíroval. Jedno už nevím, co bylo, druhé před pár lety hra Dámská šatna, kterou jsme tu dávali s Klicperovým divadlem.
Váš umělecký záběr je strašně široký. Jste dramatik, režisér, herec, učíte, píšete… Ale Vy jste se původně věnoval i výtvarnému umění, že?
To už je ale pryč. Když jsem pak začal psát hry, kterých mám na kontě už asi 80, tak se to s výtvarným uměním vyměnilo a nabylo vrchu. Má vlastní profese je ale divadelní režie. Ale jak jsem se pohyboval pořád v divadle, zjistili ostatní, že mám v sobě komediantské sklony, tak mě občas vzali jako herce. Začal jsem hrávat, napřed míň, pak to přibývalo, film, televize. Mezitím jsem po převratu i začal učit, stal se pedagogem na JAMU.
Výtvarno Vás dnes už netáhne? Vzal jste si ale za manželku výtvarnici, a věnovala se tomu i starší dcera z prvního manželství, ne?
Ta ne, jen manželka, dcera s tím trochu začala, ale už se tomu nevěnuje… Žena Petra mi ilustruje dětské knížky. Knížky, které jsem napsal pro dospělé, zas některé ilustroval Antonín Sládek, vynikající malíř a ilustrátor. Když zemřel, chystal jsem další knížku a říkali mi: „Kdo ti to bude ilustrovat? Ty ses tomu věnoval, tak nezkusíš to sám?“ Já to zkusil, ale už to nemám v ruce. To bych musel intenzivně půl roku dělat, abych zase získal vlastní původní styl a ten švih do ruky…
To jste na sebe dost přísný…
Tak to je. To máte i s tím psaním. Když člověk píše, taky to nejde hned. Musíte se rozepsat. To je jako se sportovcema, když má podat výkon, musí trénovat! A to nenatrénuje za den.
Co máte z výtvarného umění nejraději?
No, tak… Já když jsem maloval, někdo se mě ptal: „Co to tak malujete?“ A já říkal: „Toporný fantaskní realismus!“ Dělal jsem figurální věci. Částečně jsem to pak vzdal. Ten důvod byl, že mé přání něco namalovat mělo větší oči, než jsem byl schopen realizovat. U psaní je to jiné, člověk použije jiné slovo, opíše to více slovy, zdálo se mi, že tam se lépe zvládnu vyjádřit.
Jak se dají ty různé oblasti umění, kterým jste se věnoval, srovnat?
Tím, že se pohybuji v divadle a dlouho jsem psal hlavně divadelní hry, dramatické texty, jsem si zároveň vždy představoval, jak to někdo bude říkat, co u toho bude dělat. Tak jsem měl hodně režijních poznámek, část jsem sám režíroval. Když jsem se věnoval výtvarnému umění, říkal jsem si: „Napsat já bych nic nedokázal!“ Výtvarně se totiž vyjadřujete obrazem. Pak jsem vychodil režii na JAMU a zas je to určitý obraz, pohyblivý. No a pak jsem si říkal, když ten obraz odbourám, jak bych to vyjádřil jen slovem. Začal jsem tedy psát povídky pro dospělé a jak jsem se podruhé oženil a měl už po padesátce malé děti, říkal jsem si, že jim něco musím zanechat. Tak jsem napsal pro kluka pohádky Tatínek není k zahození.
A dostal jste hned ocenění Magnesia Litera…
To mě nějak popíchlo, takže když se narodila dceruška, napsal jsem další. Tak jsem se po padesátce stal autorem pro děti. Na začátku bych to ale netušil, ani by mě to nenapadlo!
Odpočinete si od divadla psaním knih?
Určitě! Je to svého druhu i odpočinek, ale taky námaha, takového jiného typu. Tím, že je člověk přitom sám. Já byl od dětství takový snílek. Při psaní člověk může víc snít. V divadle spolupracujete s herci, osvětlovačem, výtvarníkem, je to víc závislé na tom kolektivu. Psaní je jenom na vás.
Když učíte, co radíte začínajícím umělcům? Jak dělat to umění?
Podívejte se, především musí mít člověk talent. Když není talent, je všechno marný. Já jsem si za ta léta vytvořil takzvanou pedagogickou teorii houby. Přes 40 let se věnuji divadlu, něco se občas podaří, něco ne, a z toho všeho jsem nasál zkušenosti, jako houba nasaje vlhkost. Jsem tou praxí nasáklý a když se chce ode mně někdo něco dozvědět, musí to ze mně vymačkat.
Takže studenti musí mít aktivní přístup?
Ano, kdo čeká, že přijde vše samo, nedočká se.
Vy jste i profesor, což možná každý neví. Dnes se hodně mluví o jmenování profesorů, se kterým dělal prezident drahoty. Co na to říkáte?
Myslím, že by pan prezident nemusel dělat obstrukce. Může jmenování považovat za pěkné gesto a víc se do toho neplést. Ten, koho školy a odborné komise ke jmenování navrhly, musel projít tu dráhu přes odborného asistenta, docenturu. Má vždy hodně práce za sebou. Ta profesura není žádná trafika.
Jako režisér jste teď dělal na divadle Kafkovu Proměnu a také představení o ženě bojující s rakovinou Happy End od izraelské autorky Anat Gov.
Autorka nedlouho po tom, co to napsala, zemřela. Ale tuto zvláštní netypickou hru napsala s velkým nadhledem a humorem. Herečky to rády hrají, ač se zpočátku bály do toho jít, a i u lidí to má krásný ohlas. Hrajeme v Rokoku a chodí i diváci, kteří boj s nemocí sami prožili. I maminka jedné herečky na tom byla víckrát a říká, že jí hra pomohla se s tím nějak vyrovnat.
Hra měla premiéru koncem března, ale už začátkem června jste v Ypsilonce představil Proměnu podle France Kafky…
Ono to tak vyšlo, já si jinak dávám větší pauzy. Proměnu už jsem dělal dřív v Divadle Komedie a v Polsku, ale nějak se mi to nedařilo. Tehdy jsem se držel striktně Kafky, bylo to takový hodně smutný a něco tomu chybělo. Já se normálně ke stejnému tématu nevracím, ale tentokrát jsem to udělal a zrovna dnes vyšla na to velmi pěkná kritika. I byl dobrý ohlas u lidí. Takže snad napotřetí…
Vy jste to pojal trochu osobitě, že?
Kafka nechal hlavního hrdinu měnit postupně v brouka. Já to vzal naopak a mění se z brouka v člověka. Myslím, že se podařilo tam najít určitý nadhled i humor a téma se přitom neztratilo. Kontrastem mezi směšností rodiny a tragikou osudu hlavního hrdiny Řehoře Samsy nastalo správné napětí.
U hry o rakovině jste mluvil o „vyrovnání se“. Vy jste z židovské rodiny a rodiče dokázali přežít řadu strašných věcí, co se děly za války. Váš otec a matka by se ale bez těch hrůz ani nepotkali, že? Napsal jste třeba i hru U Hitlerů v kuchyni, která ironizuje nejhorší postavy dějin 20. století. To je asi Váš způsob vyrovnání s onou dobou?
Já těch textů s podobným tématem-i když vážnějších- udělal víc. Napsal jsem například i rozhlasovou hru Budou vyvoláni jménem, kterou režíroval J. A. Pitínský, pak pro divadlo Sladký Theresienstadt. Když jsem byl malý, doma se o válce pořád mluvilo, tak jsem jako dítě často špekuloval, jak bych se zachránil před holocaustem. Ale přemýšlel jsem dětským způsobem. Člověk třeba četl knížku Hrabě Monte Christo, kde hrdina sešplhal z věže. Přemýšlel jsem zkrátka o tom přes dobrodružnou literaturu. A vloni jsem napsal na to téma hru Posedlost. U nás se ještě nehrála. Předělal jsem ji i jako povídku. Hry se ale chytla moje anglická překladatelka a před měsícem jsem byl v Londýně na podařené premiéře. Je to o posedlosti zachránit se před pronásledováním a o klukovi, co pořád vymýšlí, jak to udělat.
Vloni šlo do kin pokračování kultovního filmu Dědictví. Mnozí o něm ale mluví jako o komerčním počinu, což bývá úděl „dvojek“. Rozmýšlel jste se, zda do natáčení jít?
Dvojka je trošku smutnější. Lidé čekali třeskutou srandu. O jedničce se zas nejdřív mluvilo jako o hodně pokleslém humoru a všichni si pak film oblíbili. Vystihl totiž humornou formou dobu. Herec je závislý na příležitostech. Člověk se příležitostem většinou nebrání, také jsem někdy odmítl, když se mi to zdálo moc pokleslé, ale do dvojky Dědictví jsem šel velmi rád. Dostal jsem větší roli a s Bolkem Polívkou jsme kamarádi 45 let a já se těšil, jak si spolu zahrajem a vyblbnem se. A to, že se práce podaří víc či míň, je, jak se říká, vis maior.
Rozdíl je i v tom, že jedničku dělala paní Chytilová. Jak na ni vzpomínáte?
No pro mě to byla krásná spolupráce. Ona trochu hudrovala, ale hercům nechala jakýsi prostor, mohli jsme se vyblbnout a ona to ještě podporovala. Byla výborná. My jsme se tak špičkovali. Když se člověk nedal a oponoval jí, ovšem věcně, tak to byla pěkná práce.
Vy jako režisér jste jaký?
Když hraju, režijní profesi do toho nepletu. A jako režisér si myslím, že jsem hodně režisér dialogu. Beru herce i ostatní spolupracovníky jako partnery.
Domluví se s Vámi tedy lehce na změnách podle jejich představ?
Mám určitou představu a když to, co nabízí, do ní zapadá, tak se nebráním. Banálně řečeno: Víc hlav, víc rozumu! Někteří režiséři si myslí, že mají patent na rozum, nejsou tak přístupní. A pak se třeba ukáže, že by někdy bylo dobře, pokud by akceptovali ten nebo onen návrh.
Kromě ocenění za literaturu jste dostal i další ceny. Které z nich si nejvíce vážíte?
Víte, ceny jsou pěkné, ale nakonec je to jen do vitríny. Jó, když je s tím peněžitá odměna, je to hmatatelnější. Cen si samozřejmě vážím, ale s odměnou víc (úsměv). Pravda, když jsem dostal třeba ocenění Živá legenda českého divadla, tak mě to těšilo…
To vás tedy potěšilo z ocenění nejvíc?
Ani ne. Nejvíc to, kde jsem dostal nějaký prachy…
Jste dost na peníze?
Su, su na peníze, a ty ceny jsou jen pomíjivé. Třeba stěžoval si mi jeden režisér, že za poslední léta honoráře klesají, což je pravda. On mi říkal: „Potřeboval bych synovi koupit počítač. Ale nabízí mi tak málo, že by to na nějaký trošku lepší ani nestačilo.“ Pro mě to má tedy smysl hlavně, když už dostanu nějakou cenu a můžu pak říct, ano, díky tomu jsem mohl třeba rodině dopřát dovolenou. Peníze zkrátka nejsou pominutelné.
Ještě k Bolku Polívkovi a taky k výtvarnu. Vy jste spolu hráli v krásném filmu Něžný Barbar o výtvarníku Vladimíru Boudníkovi. Tam jste se asi hodně vyblbli?
Určitě! To bylo krásné natáčení. A taky je důležité, že krásné téma s uměleckým přesahem. To vás jako herce nepotká často. Pro mě bylo důležité, že ve svých výtvarných začátcích jsem se s Boudníkem stýkal. Choval se ke mě velmi přátelsky, chodil jsem k němu do ateliéru, spával jsem u něho. Vzhlížel jsem k němu, moct točit film o něm byl proto pro mě potom velkolepý zážitek.
Byl jste svého času i součástí brněnské „Bohémy“…
To bylo takové přátelské, spíš mystifikační sdružení, žádná instituce. Společenství mladých lidí s uměleckýma ambicema, co se zajímali o divadlo, výtvarný umění, o psaní a tak dál. Dělali jsme třeba i různé happeningy, což tehdy v 60. letech bylo v začátcích, malovali jsme, dělali grafiku, měli jsme výstavy. Dneska by o tom někdo i mohl napsat knížku, ale nikdo to vlastně nedokumentoval a spoustu věcí už si nepamatujete. Šlo o různé okamžité nápady. Většina pak i u umění zůstala, ale hlavně jsme se tehdy dost vyřádili.
Zase k současnosti: Co plánujete ve své umělecké tvorbě v nejbližší době?
Mám rozepsanou povídku pro Židovskou ročenku. Tu chci teď dokončit. A dělám taky kromě Ypsilonky a Městských divadel pražských i na Jezerce, u Jana Hrušínského. Tam připravuji dramatizaci, co budu i režírovat. Hru podle populární knihy Poslední Aristokratka od Bočka. O prázdninách budu psát scénář a v říjnu se začíná zkoušet.
