Velikonoce našich dávných předků bývaly především oslavou slunovratu, vzkříšení přírody ze zimního spánku a obřadního započetí polních prací. Váže se k nim mnoho starých zvyků, které pocházejí ještě z pohanských dob. Pod vlivem křesťanství byly velikonoční svátky zasvěceny umučení a vzkříšení Krista. Tyto události si církev připomíná v týdnu zahájeném Květnou nedělí, který se nazývá Svatý týden. Poslední dny tohoto týdne – Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota a Boží hod velikonoční – tvoří vrchol celého církevního roku.
nn
Na svátky jara se lidé v minulosti všestranně připravovali. Uklízelo se v domě, čistil se dvůr i hospodářské prostory. Vedle racionálních činností vykonával venkovský člověk v tomto období i nejrůznější magické praktiky, které měly zajistit zdar v hospodářství i v rodinném životě. Důležitou roli ve velikonočních tradicích, v nichž se pohanské obyčeje propojily postupně s křesťanstvím, hrála voda, oheň a zeleň. Na Velký pátek se například lidé chodili umývat tekoucí vodou k řece nebo potoku, aby byli čerství a zdraví, ze stejných důvodů se v tento den plavil dobytek. Velkopáteční vodou se kropilo hospodářské nářadí. Na Bílou sobotu se zapaloval nový oheň. Ze dřeva posvěceného tímto ohněm se dělaly křížky, které měly na polích chránit úrodu. Ochranný a blahonosný význam se připisoval také jívovým ratolestem a lískovým hůlkám, posvěceným o Květné neděli v kostele.
nn
V lidové tradici je šlehání zelenými pruty nebo polévání vodou o Velikonocích spojeno s představou přenášení síly probouzející se přírody na člověka. Pomlázkové obchůzce, udržované u nás po staletí, se na Zálesí lidově říkalo mrskačka. Na velikonoční pondělí ještě za tmy vycházeli mládenci s vrbovými "tatary" budit děvčata a vypláceli je, aby "neoprašivěla", jak se říkávalo. Dostávali za to nejrůznější dárky, nejčastější odměnou byla vejce – symbol jara – ať už bílá, nebo obarvená, nejraději na červeno. V Luhačovicích dávala děvčata svému milému červený šátek svázaný do uzlu, naplněný malovanými vejci a kusem buchty. Po Velikonocích se tatary vyhazovaly na střechu, aby tam ztrouchnivěly a aby "prašivina", kterou na sebe mrskáním nabalily, nikoho neohrožovala.
nn
Dalším pozoruhodným velikonočním zvykem na Zálesí, který se udržuje dodnes, je nahrazování zvuku "zavázaných" zvonů hrkáním a rámusením chlapců při obchůzkách obcí. Obchůzky "klepáčníků" trvají od čtvrtka do soboty, kdy se po Vzkříšení mohou zvony v kostele opět rozeznít.
nn
Mnoho tradičních jarních zvyků bylo během času zapomenuto. Živé zůstalo obdarovávání barvenými vejci. Zvyk obdarování vajíčkem má kořeny v pohanské tradici, kdy vejce představovalo symbol plodnosti. Kraslice je malý umělecký výtvor jak vybarvením, tak ornamenty a veršíky, které se na ni psaly. Na Luhačovickém Zálesí se kraslice zdobily dříve taktéž polepováním jezerní sítinou či bezovou duší, známé byly také tzv. "patronové kraslice", zdobené otiskem rostlin a lístků. Nejoblíbenější zde ale bylo batikování – kreslení vzorku roztaveným voskem. Bělavý vzorek po odstranění vosku na nabarveném pozadí jasně vynikal. Používaly se nejčastěji červené, fialové a černé barvy rostlinného původu. Vzorky na kraslicích byly původně jednoduché, geometrické. Často používaným motivem byla hvězdice, srdce, květináč anebo stylizované rostlinné tvary – motiv kvítku, hřebíčku, jalovce, zvonku, klasu. Objevovaly se však také zvířecí motivy (např. kohout, slepice) a figurální – ženská nebo mužská postava.
nn
Časté bylo psaní veršíků:
nnMáš-li ke mně lásku,
nnpřijď k nám na pomlázku!
nnKdyž nemáš, tož hybaj,
nnvěc mňa nedožíraj!
nn
nnKdyž ty mňa miluješ,
nnjá ťa víc.
nnKdyž ty mňa málo,
nnjá ťa nic.
nn(B. P. podle A. Václavíka, Luhačovské Zálesí, 1930
nn
