Tříletý pes s prapodivným jménem Ideál od Bílé břízy, na kterého jeho majitelka volala Idošku, byl hlavním hrdinou středečního dopoledne v Domově pro seniory v Pražské čtvrti. Celou hodinu neúnavně běhal od jednoho klienta ke druhému, nechal se hladit, tahat, poplácávat, za odměnu dostával piškot a tvářil se velmi spokojeně. S majitelkou Klárou Masařovou jsme se po pracovní hodině canisterapie, kterou bezplatně v domově provádí, zastavili na pár slov.

Představte nám svého pejska.
Pes se jmenuje Ideál od Bílé břízy, je to pes z chovné stanice manželů Růžičkových, s průkazem původu. Co se týká canisterapeutické činnosti, tak tu mohou vykonávat i psi bez průkazu původu, záleží na povaze psa a jestli je chopen tuto práci dělat. Já jsem si tohoto psa vybrala z toho důvodu, že u zlatých retrívrů bývá častá dysplazie kyčelního kloubu a průkaz původu z určitého chovu zaručuje jakousi kvalitu. Bílá bříza je chovatelská stanice, ve které pes dostal jméno Ideál od Bílé břízy, mohla jsem mu to jméno změnit, třeba mu říkat Punťo, ale říkala jsem si, že Ideál je ideální pes, a tak jsem mu to jméno nechala. Říkám mu Idošku.

Jak často docházíte do Domova pro seniory a je canisterapie náročná činnost?
Chodíme sem pravidelně každý týden, většinou v pátek po práci nebo po dohodě se zaměstnavatelem v dopoledních hodinách už více než rok. Dopolední čas více vyhovuje klientům Domova. Pro psa je to náročná činnost, může pracovat maximálně jednu hodinu denně. Neměl by pracovat více než dvě hodiny týdně. Jsou tu i mobilní klienti, kteří se lépe pohybují, tak pes vydrží i hodinu a půl. Záleží čistě na vůli psa. Musím respektovat jeho potřeby a přání. Pak se pes musí odreagovat formou hry, dlouhé procházky, takového toho skotačení, jako když si hraje maminka s dítětem.

Je to dobrovolná činnost, jaké máte náklady?
Pokud beru čistě náklady spojené s canisterapeutickou činností, od registrace, povinných zkoušek přes veterinární vyšetření, když počítám benzin, protože psa musím za klienty vozit, protože musí být čistý, a spousty dalších jiných výdajů, tak mě to stojí něco málo přes 25 000 korun ročně. Příspěvky nedostávám žádné. Podařilo se mi pro letošní rok, spolu s paní ředitelkou Domova, získat grant města Luhačovice, což je malá částka, ale pomohla. Jinak především pomoc vlastní rodiny, která toleruje tuto mou činnost.

Jak jste se ke canisterapii dostala?
Přišla jsem k tomu jako slepý k houslím. Protože mám staršího tatínka, který k nám často jezdil, psa hladil, mazlil se s ním, tak jsem dostala nápad dělat canisterapii a pomáhat jiným lidem. Začala jsem se o to zajímat na internetu, což je taková nejjednodušší cesta. Pak jsem se doslala k jedné zlínské canisterapeutce, která mi řekla, co všechno budu potřebovat. Psa vyzkoušela a kontaktovala, že je pro tuto činnost vhodný. Samozřejmě jsme museli udělat náročné zkoušky.

Kde všude canisterapii provádíte?
Co se týká Pozlovic nebo Luhačovic, je to nejjednodušší, protože je to nejblíže. Jinak jezdím do Domova pro seniory Naděje na Jižních svazích ve Zlíně. Nebo jsem byla na dětském táboře pro děti ze sociálně slabších rodin. Občas pracuji na požádání u mentálně nebo fyzicky handicapovaných dětí.

Je to rozdíl pracovat se seniory a postiženými dětmi?
Je a velký. Co se týká dětí, pokud mají fyzické problémy, tak je ten kontakt psa a dítěte složitější, protože nemají koordinované pohyby a psovi neúmyslně ubližují. Píchají ho do očí, tahají za chlupy a ten pes musí toto vše snést. V tomto případě pes pracuje asi 15 minut a už ho to unavuje. Často ty děti nemohou pochopit, že musím práci ukončit, pejsek je podrážděný a nemůže dál pracovat. U seniorů je to jiné, protože pes má i možnost výběru. Třeba k některým lidem vůbec nechce jít, nemá z nich dobrý pocit. Ti lidé, často pouze ležící, při návštěvě psa ožívají. Pes jim pomáhá, je to pro ně i určitou motivací, proč žít.

Co canisterapeutické zkoušky obnášejí?
Je tam hodnocen především pes a pak člověk, který s tím psem pracuje a dochází do těch různých zařízení, nemusí to být ani majitel. Zkoušky se skládají z deseti disciplín, kde je pes zkoušen, jak se chová k ostatním psům, dávají se mu třeba piškoty přímo z úst. Pes se nesmí bát vozíčků a hůlek, protože senioři většinou hůlky používají. Je tam jedna zkouška, která dost psů vyřadí, je to disciplína, kde je spousta hlučících lidí a něco někomu spadne nebo se použije vystřelovací deštník. Pes se tahá za uši, za ocas… Zkoušky se musí opakovat, není to natrvalo. Musím dokládat, že se psem pracuji. Ideál zvládl zkoušky na 100 procent. Je to vlastně ideální pes pro canisterapii.