Včera byl festival zahájen. Jaké jsou Vaše dojmy z prvního večera?

Velice krásné, protože včerejší představení bylo moc krásné. Obě herečky (Nina Divíšková a Daniela Bakerová, pozn. red.) hrály skvěle a myslím si, že toto představení mělo zvláštní přesah. Přestože ho hrály o něco starší dámy, určitě bylo poučné i pro vás pro mladé, třeba tím, že vám ukázalo, jak se připravit na stáří a že i ve stáří se dá žít s humorem. Co se týká zahájení festivalu, byl jsem rád, že přijel pan hejtman, jen mě mrzí, že jsme museli festival z finančních důvodů o jeden den zkrátit, proto jsme začali až v úterý.

Proč jste si zvolil pro konání tohoto festivalu právě Luhačovice a jak se od doby konání prvního ročníku změnily?

Luhačovice jsem si vybral, protože jsem byl asi před 25 lety v angažmá v divadle ve Zlíně a Luhačovice jsem měl moc rád. Vždycky jsem si sem jezdil odpočinout, dokonce jsem do Luhačovic chodil i pěšky ze Zlína. Zdejší Lázeňské divadlo má 102 let a já sem si řekl, že by bylo krásné, kdyby se v Luhačovicích pořádal nějaký festival a před 12 lety se nám to podařilo uskutečnit. Kromě toho já osobně jsem rád (alespoň doufám, že to tak stále je), že Luhačovice jsou poslední české lázně, protože ostatní jsou v majetku Rusů, a že jsou tu moravští podnikatelé, kteří lázně udržují naživu. Vzniklo tady mnoho krásných, nových, adaptovaných penzionů, ale je mi líto, že se nepodařilo odklonit od Luhačovic dopravu, protože průjezd městem je katastrofální. Byl bych šťastný, kdyby se tato situace změnila.

Co je pro diváka z Vašeho pohledu nejvíce atraktivní na Divadelních Luhačovicích?

Připadá mi, že někteří z našich diváků jsou v divadle poprvé, anebo nenavštěvují divadlo často, ale znám i takové, kteří jezdí přímo na náš festival nebo jako pacienti si objednávají lázeňské pobyty právě v době festivalu. Určitě je pro ně zajímavý výběr dramaturgie, protože v jednom týdnu lze zhlédnout mnoho zajímavých hereckých osobností a různých představení, které třeba neuvidí znovu několik dalších let.

Sám v divadle působíte. Která role je Vaše nejoblíbenější nebo změnila Váš pohled na herectví?

Já hraji v Divadle Na zábradlí, kde děláme představení trochu jiného druhu než v běžných  divadlech. Objevuji se např. v krásné inscenaci Sarabanda od Ingmara Bergmana nebo v dramatu Blanche a Marie. V Divadle Na zábradlí spolupracuji s Janem Nebeským, se kterým dělám divadlo už dvacet let. A co změnilo můj pohled na herectví? V poslední době neúčinkuji jenom v divadle. Před pár lety jsem začal intenzivně točit jak pro televizi, tak i filmy, dokonce zahraniční. Nedávno jsem natočil čtyřdílný italský film Zodiak, měl jsem v něm pěknou roli a musím se přiznat, že film a televize mě nějakým způsobem posunula dále právě v divadelním herectví. Uvědomuji si odlišné principy hraní, takže mě začal zajímat spíše film.

Vystudoval jste brněnskou JAMU. Zajímalo by nás, co toto studium obnáší?

Především dostáváte určitý rozhled, vědomosti, co se umění týče. Samozřejmě záleží na individuálním přístupu člověka, co si kdo z té školy odnese. Získáváte techniku, ale především získáváte glejt na to být profesionálním hercem. Chvíli jsem také učil na pražské DAMU a myslím si, že vzdělání je pro herce velmi podstatné. Nejen že se seznámíte se samotnou praxí, ale dostáváte právě díky různým předmětům vyučovaných na škole přehled o výtvarném umění, vlastně o všech podobách umění. A co je nejpodstatnější? Už na škole se dostáváte do divadelního podvědomí.

Jaké předměty byly podle Vás pro herce nejdůležitější?

Samozřejmě největší váhu měla herecká výchova, tu jsme měli nejvíce hodin týdně a kvůli té jsem na škole také byl.

Hrál jste v mnoha filmech a my bychom rády věděly, jaký vidíte rozdíl mezi natáčením filmu a hraním divadla.

Jde především o koncentraci, která je jiná, jelikož na divadle prožijete za jeden večer třeba celý lidský život, kdežto film se točí na etapy, dokonce se někdy točí od konce místo od začátku, netočí se posloupně. Divadlo má jinou moc, neboť když hrajete divadlo, jste v přímém kontaktu s divákem a to jsou okamžiky, které na člověka můžou působit dokonce jako droga. Proto jsme ochotni podniknout cokoli nebo podstoupit určité oběti, abychom na jevišti zůstali. Co se týká filmu, jak jsem naznačil už na začátku, filmové herectví potřebuje odlišnou koncentraci, díváte se víc jakoby do sebe, dovnitř.

Víme, že mimo působení před kamerou a hraní divadla se věnujete také dabingu. Většina lidí si však myslí, že dabování je mnohem těžší než samotné účinkování, jelikož se dabér musí vcítit do situace a pocitů postavy. Jaký je Váš názor?

Je pravda, že znám spoustu vynikajících herců, kteří dabing nedělají, protože ho buď neumí, nebo nejsou na dabing připravení. Dabing potřebuje okamžité soustředění. Musíte se nějakým způsobem ztotožnit s daným hercem, rychle se dostat do jeho psychiky a hlavně co nejrychleji získat jeho temporytmus, protože každý člověk má svůj vlastní vnitřní temporytmus – techniku vyjadřování. Mě například dabing velmi baví, dělám ho léta. Dělal jsem velké role i seriály. Jedním z největších byla Hvězdná brána, kde jsem namluvil O´Neila a tak jsem si na něj zvykl, že ten dabing byl pro mě jednoduchý i v dalších dílech, dokonce v celé řadě. Zkrátka dabing je samostatná profese, ale zase na druhou stranu existují jen dabingoví herci, kteří neradi chodí na jeviště.