Podle jakého klíče jste vybíraly vily a čím se řídil objem zveřejněných informací?

Knížka vychází z výstavy a odpovídá zhruba počtu vil, které jsou na výstavě. Objem informací se trošku různí. Do knížky se nám vešlo více textu, více podrobností, zajímavostí i pikantností ze života v uvedených vilách. Na druhou stranu je zase na výstavě více fotografií, protože u publikace jsme omezeni jednak počtem stran, jednak tím, že publikace v edici Prameny nejsou barevné, nýbrž černobílé. Takže ta spousta úžasných fotek a dokumentů, které jsme v průběhu přípravy výstavy a publikace nashromáždily s kolegyní Laďkou Horňákovou, se v knize bohužel nezobrazila.

U přípravy publikace jsme byly omezeny počtem stran, u výstavy prostorem a počtem panelů. Každému je jasné, že těch staveb a krásných vil je v Luhačovicích nespočetněkrát více, než se nám do publikace vešlo. Lidé se ptají, proč tam nejsou takové skvosty jako je Radhošť, Ludmila, Plzeň… Staveb, o kterých by se dalo psát, je mnoho a my od začátku říkáme, že toto je jen začátek, že našim zájmem je pokračovat v mapování a dokumentaci. Chceme zpracovávat nejenom další vily (rodinná bydlení), ale i lázeňské domy a další stavby. Mapovat co nejvíce aspektů a stránek. Ale chce to čas.

Jak jste měly se spoluautorkou výstavy i knihy rozděleny úkoly?

Práci na publikaci jsme si rozdělily. Magistra Laďka Horňáková, která pracuje v Galerii výtvarného umění ve Zlíně, se od počátku svojí profesionální dráhy odborně věnuje architektuře. Má architekturu velice dobře nastudovanou, a to především ve Zlínském kraji, nicméně není omezena regionem. Kdežto já ty výlety do oblasti architektury podnikám spíše nárazově. Její specialita jsou architekti, kteří se nějakým způsobem účastnili na projektování moderního, velkého Zlína. To je hlavně období 20. a 30. let dvacátého století, což souvisí s funkcionalismem. Právě toto je její doména. Už při přípravě publikace jsme se dohodly, že luhačovické vily ve funkcionalistickém stylu nebo z období 30. a 40. let bude zpracovávat ona. Já, protože mě zajímá více ta starší historie, budu pracovat na alpském stylu nebo stylu secese.

Z jakých pramenů jste čerpaly?

Základ informací o stavbách je uložený v archivech. Hlavní zdroj materiálu je Státní okresní archiv Zlín na Klečůvce. Také samotné město Luhačovice má svůj stavební archiv. Tam je celá řada dokumentů, které jsme mohly využít. Část historických dokumentů, co se týká Luhačovic, je uložena v Moravském zemském archivu, kde je fond rodiny Serenyů a je tam i lázeňský archiv. Samozřejmě to obnášelo rozhovory s pamětníky a lidmi, kteří v těch konkrétních vilách žili, pátrání v rodinných archivech. I když ještě záleželo na tom, jaký mají současní obyvatelé ke svým domům vztah.Jestli byli ochotni se s námi o ty informace podělit. Ne každý si nechá zasahovat do soukromí. Ale musím podotknout, že kdykoliv člověk něco zpracovává z historie a týká se to života konkrétních lidí nebo jejich předků, musí se s těmito prameny nakládat velice opatrně. Vím, jaké bylo 20. století složité, jaké se děly nespravedlnosti, že lidé mnohdy přicházeli o majetky. To jsme se také snažily v té knížce zdůraznit, že osudy těch vil byly velice komplikované. Že mnohdy ti lidé, kteří se zadlužili nebo vypjali k tomu, že si letní sídlo v Luhačovicích postavili, tak si jich mnohdy vůbec neužili. Přišla válka, znárodnění, nejrůznější peripetie. My jsme se rozhodly, že naše pátrání v historii ukončíme rokem 1948. Tehdy se odehrály bolestné věci, které nejsou často ani do dnešní doby ukončeny. Zaměřily jsme se na ty první generace stavebníků, kteří si vily nechali postavit pro sebe, pro svoje rodiny. A na to jestli v nich nakonec žili a jak to dopadlo, to necháme posoudit další generace.

Co Vás na práci při přípravě publikace těšilo a která je Vaše nejoblíbenější stavba?

Pro mě osobně jsou vždycky nejdůležitější ty momenty, kdy se najednou člověk dostane k opravdu zajímavým informacím. Když se dostanete k lidem, kteří jsou pro vás nějakým způsobem zajímaví nebo inspirativní. Pro mě osobně, jako pro muzejnici, byla vždycky důležitá vila Niva. Ta jediná vlastně neleží na katastru Luhačovic, ale Pozlovic.

Vila Niva patřila do roku 2011 rodině Václavíkové, která si ji nechala postavit v roce 1923. Já jsem se se členy rodiny Václavíkovy setkávala osobně, navštěvovala jsem je často v Nivě anebo druhou rodinnou větev v Praze, a to i při odborné práci kolem muzea, muzejní sbírky, lidové kultury luhačovického Zálesí, národopisného hnutí v Luhačovicích. Niva je pro mě skutečně  hodně důležitá.

Ale toto nebyly pro náš výběr ty nejdůležitější věci. Tam byla spousta jiných okolností a zvláštností. A co mně asi nejvíce leží na srdci, tak to jsou vily, které měly smůlu. To je případ třeba vily Kancnýřky a dalších, které jsou jednoznačně hodnotné po stránce architektonické, jsou pozoruhodné, krásné a zajímavé a Luhačovice na ně mohou být hrdé. Ty vily jsou shodou nejrůznějších okolností ve špatném stavu. Přestože jsou památkově chráněné, v podstatě jsou velmi ohrožené, a to je strašná škoda, protože často je to neřešitelná situace…

Těší Vás takový zájem o publikaci Příběhy domů a vil?

Já osobně mám radost ze všech knih, které v edici Prameny vyšly. Myslím, že každá z těch knih je pro Luhačovice zajímavá a důležitá. Ale pravdou je, že publikace o vilách se trefila. Že to v tuto konkrétní dobu lidi zajímá. Že je těší si v ní listovat… Tak z toho mám opravdu radost.