Asi nejméně toho víme o kuchyni zámecké, ale i zde se naskýtá řada pozoruhodných indicií, pomocí kterých se dovídáme například o tom, co ukrývala spižírna na panské tvrzi. V roce 1630 se do ní totiž vloupali dva pacholci a odnesli si nejrůznější pochoutky, včetně „bělek“ – housek z bílé mouky, koláčů, chleba, brynzy a slaniny.  V úředních spisech luhačovického panství nás z hlediska stravování mohou zaujmout některé zdánlivě bizarní povinnosti poddaných, mezi něž patřil i sběr šneků pro vrchnost. Šneci byli u nás dříve ve vyšších vrstvách vyhledávanou lahůdkou a ještě po celé 19. století byli poměrně běžnou složkou jídelníčku i ve středostavovských domácnostech, doporučovanou jako vhodné postní jídlo, spolu s raky, žábami, mušlemi, dnes téměř neznámými druhy ryb, vodními ptáky atd.

Kuchyně venkovských obyvatel luhačovického panství byla podle našich dnešních měřítek velmi prostá. Musela převážně vystačit se sezonními plodinami, vypěstovanými vlastními silami na místních kopcovitých a nepříliš úrodných pozemcích. S poměrně omezeným výběrem surovin však hospodyně nakládaly s velkou nápaditostí a maximálně uměly také využívat nabídku okolní přírody. Kuchyně poněkud odlišných světů – tradičního venkovského a městského či lázeňského – se symbolicky střetávaly na tržišti, kde místní hospodáři nabízeli své výpěstky lázeňským hostům, děti prodávaly lesní ovoce, plody a houby nasbírané v okolí a venkovské ženy z blízkých obcí přicházely pravidelně s nabídkou mléčných výrobků a dalších produktů. Po první světové válce došlo k velkým změnám ve stravování a venkovská kuchyně se přiblížila ke kuchyni městské. V lázních nastává důraz na dietní kuchyni a v Luhačovicích se objevily i první vegetariánské jídelny. Dobrodružnou výpravu do historie stravování doprovází pohledy do kuchyní restaurací a hotelů první poloviny 20. století v Luhačovicích.

Blanka Petráková