Pojednává o počátcích hotelu Alexandria v Luhačovicích, zejména o období druhé světové války, kdy byl hotel v německých rukách. Jméno Alexandria bylo odvozeno od křestního jména majitele hotelu, stavebního magnáta Ing. Alexandra Lozovského, ačkoliv ve skutečnosti hotel patřil jeho manželce, která ho dostala jako svatební dar.
Popis života v Němci obsazených Luhačovicích za protektorátu zahrnuje každodenní peripetie, spojené s omezeným zásobováním, nutností zatemnění, zákazem vycházení po setmění, neustálou konfrontací s nepřáteli, rozmíškami s protektorátními úřady, s odjezdy mladých lidí na nucené práce atd. Zachycuje však i vyhrocené válečné události, které se dotkly přímo Luhačovic. I v hotelovém provozu nastala během této doby řada nebezpečných situací, kdy se personál ocital v bezprostředním ohrožení života. Tísnivou atmosféru válečných let vyvažuje autor nadhledem a humorem. Jeho hlavní oporou je však pevná víra v ochranu Prozřetelnosti, na kterou se často odvolává. Po skončení války nastala další složitá etapa, kdy byl hotel s mezinárodní klientelou i jeho personál pod dohledem tajné bezpečnosti. Navštěvovali jej zahraniční diplomaté a vládní delegace, přičemž rozmanité kulturní odlišnosti připravily personálu řadu perných chvilek, zachycených ve vtipné zkratce.
V Alexandrii pracoval autor od roku 1942 do roku 1968. Po své emigraci se usadil v Kanadě, avšak nepřestal udržovat kontakt se svými přáteli v Luhačovicích. Vyústěním mnohaleté korespondence s členy Luhačovického okrašlovacího spolku Calma byla dohoda o vydání vzpomínek v českém jazyce. Díky sponzorskému daru se to podařilo uskutečnit v roce, kdy se Vincenc Jančařík dožívá 90 let.
Útlou knihu Svatební dar je možno zakoupit v Luhainfo a v Muzeu luhačovického Zálesí, kde autorovy vzpomínky doplňuje výstava Hotel na hlavní ulici, popisující počátky hotelu, doplněná řadou unikátních snímků z archivu vůbec prvního ředitele hotelu Alexandria Antonína Žižkovského.
Blanka Petráková
Duch času
aneb Luhačovice ve třicátých letech
Vincenc Jančařík
Býval jsem lázeňským kamelotem
po mnohé školní prázdniny, kdy
se svým bratrem na náměstí
jsem hostům prodával noviny.
Baťa zde hostům čistil obuv
bez ohledu na vzor a na značku,
pro všechny byla stejná cena
dámám i pánům za jednu kačku.
Kdo čte Zet, České slovo,
ten se toho dozví mnoho!
Co se šeptá, co se tají,
v Lázeňském je zpravodaji.
Nebyla nouze o nosiče
ani o kočárovou dopravu
a bylo skvěle postaráno
o léčení i zábavu.
Byly tenkrát znakem doby
cylindry, bombajky, róby,
mikáda a šněrovačky,
pumpky, trampky, jojo-hračky.
V divadle hrají „Pastorkyni,“
od pondělí je nový plán,
přijede hosty rozveselit
náš strejček Křópal z Brochovan.
Běhali zde mezi námi,
fotografové s leicami,
aby hostům šťastné chvíle
zvěčnili na momentky černobílé.
V Paláci mají čaj o páté
a hudbu s tancem na terase,
pan Voborný všem v recepci
podá veškeré informace.
Bývalo rušno u pramenů, kde
každý host měl svou sklenici,
které jim dívenky usměvavé
plnily naší slanicí.
Na Zdence hraje Bob O´Brian,
na programu je Roob a Collini
a Jóža Musil, slavný silák,
sem přicestoval z Rimini.
Všichni chválí naše lázně,
jak dobře se jim u nás žije,
při každodenním koncertu
Slovácké filharmonie.
U „Smetanů“ vás pohostíme
čerstvým kaprem, dobrým vínem
a po večeři vás okouzlí
rozkošná Soňa s cvičeným Rintintínem.
Oslíci z Vlasty vozí děti,
každý den tu byl jako svátek
a plivalo se, promiňte mi,
všude do plivátek.
Když jsme se s bratrem vraceli
a měli všechno vyprodáno,
vždy jsme si řekli, jak krásný to den!
Přijdem sem zase zítra ráno…
