Jste ze severu Moravy. Co Vás dovedlo do jiné části republiky?
Pocházím z Oder v okrese Nový Jičín. Byl tam gumárenský podnik Optimit, který měl generální ředitelství v tehdejším Gottwaldově, dnešním Zlíně. Jako dítě jsem do Zlína jezdíval a říkal si, že bych v tomto kraji chtěl jednou žít. To se mi ale podařilo až v pětadvaceti, kdy jsem po řadě peripetií dostal nabídku od JZD Slušovice pracovat v gastronomii.
Vy jste tedy nějak studoval gastronomický obor?
Mně a jedné z mých tří sester se podařilo studovat hotelnictví. Ale nemohl jsem pak pracovat v oboru, protože v sedmdesátých letech postupně celá nejbližší rodina emigrovala. Rodiče měli už v 50. letech politické problémy. Otec byl z ředitele továrny najednou pomocným dělníkem. Já pak mohl také pracovat jen jako pomocný dělník a zametat továrnu. Až po 10 letech jsem se odtamtud dostal díky JZD Slušovice. Umožnili mi dělat mou profesi. Působil jsem v gastronomii a pak jako ředitel různých restaurací. Starali jsme se také o četné delegace jezdící do Slušovic jako do výkladní skříně tehdejšího československého zemědělství.
A jak jste se tedy nakonec ocitl v lázeňském městě?
Po revoluci jsem založil poradenskou firmu. Ta pomáhala hlavně restituentům, kteří dostali zpět majetek, třeba hotely, a nevěděli si s tím rady. Začátkem 90. let jsem byl požádán vedením ODS o uspořádání kongresu strany v Luhačovicích. S tím jsem dostal i nabídku provozovat tu tehdejší vládní vilu. Jenže příprava kongresu trvala půl roku a přišly další příležitosti. Oslovilo mě město, zda bych nepomohl s kulturním domem Elektra, který v té době dobře nefungoval. Ozvali se i další podnikatelé, kteří rozjížděli různé penziony. Myslel jsem původně, že budu v Luhačovicích 14 dní. No a už jsem tady čtyřiadvacet let.
Jak vzpomínáte na dobu rozkvětu Slušovic?
Velice rád. Navíc mě svým způsobem zachránily z těch potíží. Slušovice byly takový sociální kapitalismus. O zaměstnance bylo perfektně postaráno, byly skvělé mzdy a bezplatné rekreace. Ale muselo se tvrdě pracovat. Neexistovalo, říct nemůžu. I když jsem se dostal krátce před revolucí na Západ, nenaučil jsem se tam tolik, co ve Slušovicích.
Jak jste bral změny po revoluci roku 1989? Lidé si od ní dost slibovali…
Krátce před revolucí jsem mohl konečně vycestovat do Německa. Zkušenost ze Západu mě na leccos připravila. Věděl jsem, že najednou nebudou všichni bohatí a podnikání není o tom být hned milionář. Změny jsem samozřejmě vítal, 30 let jsem neviděl sourozence, než se otevřely hranice. Dnes to lidé vnímají jednoduše. V té změně opravdu nešlo jen o fronty na banány. Komunismus rozbil celé rodiny. A z osobní zkušenosti můžu říct, že ty vztahy se už nedají dát úplně dohromady. Po těch letech, když jsme se pak mohli sejít, se i z nejbližších příbuzných stali vlastně cizí lidé. Když sestry odcházely, měly 18 let. Když odešla do Německa maminka, zůstal jsem tu sám. Ale chtěl jsem, aby šla. Věděl jsem, že to nějak zvládnu.
Proč jste tu zůstal a také neodešel?
Já byl dvanáctiletý kluk, když emigrovala nejstarší sestra – oni odcházeli jeden po druhém. A v pozdějších dobách mě pak úřady nepustili ani do Polska…Ty příběhy jsem pak popsal ve svých knihách. Teď v poslední knize popisuji zase můj pohled zpět na zemi 23 let po Sametu. Není vše, jak jsme chtěli, já na tuto revoluci měl vždy svůj názor. Přesto jsem vděčný za tu změnu. Naše země se změnila k nepoznání, a kdo to nevidí, je slepý, nebo to nechce vidět.
Myslíte, že revoluce byla nějak řízený přechod ke kapitalismu?
Ano, byl jsem o tom vždy přesvědčen. Před deseti lety, když jsem psal knihu Sametové ovečky, jsem se to tam snažil v závěru vystihnout větou: „Ovečky vraťte se do svých ohrad, mlčte a nevystrkujte moc růžky, abyste o ně nepřišly.“
Jak jste se vůbec dostal ke psaní?
Až v bezmála 50 letech. Přátelil jsem se s dříve zakázanou moderátorkou Milenou Vostřákovou a jejím mužem. Vyprávěl jsem jim svůj životní příběh a říkali: „To musíš napsat!“ Ale nechával jsem to být. Pak jsem ale potkal jistého profesora Univerzity Karlovy, zabývajícího se grafologií. Tento světově uznávaný odborník, kterého si najímaly i významné osobnosti včetně britské královny, chtěl analyzovat můj rukopis. Tak jsem napsal větu. On si text vzal, za deset minut přišel a hned mi říká: „Vy s tím Vaším osudem musíte něco dělat, nejlépe se z něj vypsat!“ Popsal mi spoustu pravdivých věcí o mém životě, co jsem třeba ani sám nevěděl. Tak jsem pak začal psát. Samozřejmě hlavně o dobách, které jsem prožil.
Kromě literatury jste se věnoval i hudbě, že?
V 60. letech to byla jediná možnost, co se tu dalo dělat. Vše bylo zakázané, šlo trochu poslouchat západní hudbu, než ji záhy zatrhli. Abych ten blázinec přežil, ve dvanácti jsem založil kapelu. Jezdili jsme zpočátku jako předkapela. Skupina, pod kterou jsme začínali, se pak vyvinula v profesionální a hrála donedávna. Byl to bigbít. Jmenovali jsme se The Fellows. Pak nás zakázali a ti, co pokračovali, museli přistoupit na tehdejší podmínky. Změna názvu na Bakaláři, přehrávky před komisí, jen český repertoár, ostříhat se… Profesionálně hráli někteří donedávna jako Fragment, převážně ve Skandinávii. Většina kamarádů z kapely již nežije, věnoval jsem proto uctění jejich památky svou předposlední knihu Nebe rockerů.
Jako co jste v kapele působil?
Zpíval jsem, psal texty, hrál doprovodnou kytaru.
A vy jste v těch šedesátých letech byl „mánička“ – tedy dlouhovlasý?
Já byl mánička. Mohl jsem si to dovolit. Teda ne, když jsem studoval, ale ve fabrice, jako pomocný dělník… V té fabrice jsem také navázal skvělé vztahy s Romy, i když tehdy si říkali hrdě Cigáni. Nastoupili jsme do práce v šest. V 6:05 už jsme byli všichni od sazí, se kterými se tam dělalo. Tak byli všichni černí bez rozdílu, byli jsme si rovni. Menšin tam bylo ale více, Maďaři, Rumuni, Slováci a další, takže člověk se naučil skvěle se všemi vycházet a respektovat je. Nějaké bláboly o diskriminaci a rasizmu se navíc tehdy neřešily.
Vy jste tu dával dohromady i česko-slovenské vztahy po rozpadu federace, že?
Celý život jsem bojoval takový svůj boj za mezilidské vztahy. I v dobách, kdy jsem dělal pro Slušovice. Působil jsem třeba v Zádveřicích v motorestu. Tam jezdila spousta lidí ze Slovenska a vztahy s Čechy tehdy nebyly občas nic moc. Člověk mohl v pohostinství dát prostě chováním najevo, že jsou tu vítaní. Pak, když byla možnost po konci federace založit za velké pomoci Magdy Vášáryové Česko-slovenskou společnost, usilující o dobré vztahy obou národů, neváhal jsem.
Zádveřický motorest pamatuji z 80. let jako dost exponovaný. Dnes nefunguje vůbec…
I mnozí, kdo přišli do Luhačovic, vzpomínají, jak tu byly všechny restaurace a hotely plné. Obsazovalo se tehdy ale plánovaně rekreacemi ROH (což byl někdejší odbory). Jenže doba se změnila! Lidé si pak koupili ty podniky a mysleli, že tam dál přijde třeba 500 lidí na oběd. A to se logicky nestalo. To samé motorest v Zádveřicích. Do nedalekých Slušovic jezdilo svého času denně i 80 autobusů lidí a byl spíše problém to pokrýt. Tam jste otevřeli ráno a do závěrečné jste se nezastavil. Když se pak změnily poměry, motorest byl samozřejmě bez klientely. Jak funguje nyní, netuším. Rozhodně tehdy nebyla taková konkurence, jako teď.
Velká konkurence ale tlačí podniky k poskytování lepších služeb, ne? Profituje klient…
Já si nemyslím, že by v kvalitě služeb Luhačovice nějak pokulhávaly. Otevřela se tady spousta luxusních hotelů jako jsou třeba Alexandria, Jurkovičův dům, Pohoda nebo Augustiniánský dům. Ty službami jistě uspokojí náročnou klientelu. V minulosti se ale mnozí podnikatelé pouze podbízeli výrazným snížením cen, což pro odvětví nebyla správná cesta.
Jaká je tedy cesta dovést dnes v Luhačovicích hotelový provoz k úspěchu?
Před revolucí bylo třeba jen 10 hotelů a 10 restaurací. Dnes se počet těchto zařízení zdesetinásobil a v mimosezoně někteří bojují o přežití. Jsou i názory, že by mělo mít město možnost to regulovat, jako třeba ve Švýcarsku. Například by bylo 20 hotelů, 20 restaurací a 5 cukráren. Všechny by tak prosperovaly, a město by mělo větší výnos z daní. To však situaci neřeší. Město tu kompetenci nemá a v letních měsících by malá kapacita nepokryla poptávku. Po nedávné účasti na konferenci o cestovním ruchu jsem pochopil, že musíme hledat cestu, jak nalákat do Luhačovic novou klientelu. Připravit návštěvníkům kulturní a sportovní vyžití, kongresy a společenské akce, aby přijeli s tím, že je čeká spousta zážitků. Jen obdivovat krásy Luhačovic dnešní náročnou klientelu již jistě dostatečně neosloví.
Jste členem ANO. Proč jste do něj vstoupil?
Potkal jsem se prostě s lidmi, kteří mě přesvědčili, že chtějí něco změnit. Vedu oblastní sdružení ve Zlíně a jsem i v krajském předsednictvu. Působí u nás mnoho schopných lidí, kteří se přidali opravdu proto, aby se tu něco změnilo k lepšímu. Ani pak třeba nešli za politickou kariérou, i když mohli.
Všichni ale asi nemusejí mít při vstupu do politiky čisté úmysly…
Nejsem naivní a věděl jsem, že to nebudou jen slušní lidé, kdo se k novému uskupení zkusí přidat. V regionálních volbách jsme zaznamenali velký úspěch, na kterém mám doufám i já nemalé zásluhy. Mou osobní výhrou však bylo, že se mi podařilo vytvořit v naší oblasti tým slušných a pracovitých lidí. Byly i problémy, třeba před volbami na zlínské kandidátce. Dnes přesto máme ve Zlíně silné zastoupení. Byla dokonce snaha mě ze struktur hnutí „sundat“, ale 90% lidí mě tam navolilo zpět. Po volbách jsem se setkal s lidmi, kteří ve svých městech zvítězili, a přesto upřednostnili možnost něco změnit nad nabídku finančně motivující funkce. Tím myslím dali voličům jasně najevo, že chtějí pracovat pro ně, ne pro vlastní blaho.
Když jste při komunálních volbách uspěli v Luhačovicích, zvažoval jste dlouho, zda půjdete do uvolněné funkce?
Skončili jsme třetí a tak jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Chtěli jsme ale určitě být v radě města, v koalici. Že je ze mě místostarosta, pak vyplynulo z koaličních jednání.
Co Vy osobně můžete městu přinést?
Doufám, že se mi podaří vyřídit pro město co nejvíce dotací přes kulturu. ANO má také ministra financí a europoslance, tak věřím, že se najde cesta leccos vyjednat. A chci dohlížet také co nejvíce na efektivní hospodaření města, což je i v programu koalice. Po pár měsících na radnici jsem se ale mohl opravdu ujistit, že tu dosud bylo vše průhledné.
V cestovním ruchu a kultuře pracujete léta. Jak se dokážete domluvit s cizinci?
Dost dobře rusky. Německy hovořím už od dětství, ale mluvím i částečně anglicky, v tom se ale chci stále dál zdokonalovat. Domluvit se člověk v mém oboru musel vždy.
Sám jste ze 4 dětí a 4 potomky máte. Míří jako Vy do cestovního ruchu či politiky?
Mám tak jako mí rodiče tři dcery a syna. Ale věnují se spíše jiným oblastem. Jen jedna dcera, co je teď na mateřské, studovala cestovní ruch a pracovala v cestovní kanceláři. Jinak děti studují například státní správu a management. Syn je sportovec a fotbalový rozhodčí.
A co Vy a sport?
Za mlada fotbal, hokej, tenis, ale jen rekreačně. Teď se snažím hlavně chodit plavat do městské plovárny, která je každopádně to nejlepší, co město vybudovalo. Plovárnu neoceňuji jen jako občan, ale je i nesmírně důležitá pro turistický ruch. Její postavení protáhlo turistickou sezónu nejméně o 2 měsíce. Snad všichni hosté tam chodí a jsou nadšeni.
A jinak relaxujete jak?
Času moc není, jsem na radnici, dělám předsedu v hnutí Ano, vytížení je veliké. Ale má vášeň je čtení, když je čas.
Co nejraději čtete?
Zajímá mě historie nebo populární švédské detektivky. Hodně i knihy o rodině Baťů. Rád také čtu třeba Hrabala. Otec byl velký čtenář. Měli jsme doma na 2 000 knih a sourozence doslova nutil číst. Nejstarší sestra pak inklinoval k poesii. Tu i recitovala s Pavlem Kohoutem.
Setkal jste se s množstvím lidí z různých vrstev. Kdo byl nejzajímavější?
Ač to dnes již není populární, stále si vážím prezidenta Havla. Je k němu spousta výhrad, ale on byl pro mne ten symbol demokracie. Rád jsem se vídal s Tomášem Baťou juniorem nebo s panem Pivečkou. Anděl a mimořádně významná osobnost je pro mně Magda Vášáryová, která je nesmírně inteligentní a má obrovský přehled. Této dámy si velmi vážím.
U Vašeho profilu zastupitele uvádíte své motto „Co tě nezabije, to tě posílí“…
Můj život rámovaly vždy vzestupy a pády. Vojnu jsem strávil u PTP (pomocné technické prapory). Vypracoval jsem se ale. Nastoupil jsem do pracovního tábora a odcházel jsem jako šéf důstojnického klubu. V civilu jsem začínal u koštěte ve fabrice a končil jsem hoštěním ministrů a prezidentů. Má životní filozofie je proto také nikdy se nad nikoho nepovyšovat. Uráží mě třeba, když se o někom mluví jako o „socce“. Člověk totiž snadno z výšin upadne.
Jak je to vlastně s Vaším příjmením? Na knížkách uvádíte Kopp, na radnici Kop. Ty dvě „P“ jsou jako spisovatelský pseudonym?
Ne, to příjmení se dvěma „P“ je mé originální. V padesátých letech se ale počešťovalo a soudruzi mi to jedno „P“ sebrali a vymazali pak z kalendáře i toho Radomila. Ale chtěl bych si zařídit úřední změnu k původnímu příjmení. Pro mě i pro syna, ať to jméno nezanikne.
