Na luhačovické kolonádě se teplota při koncertu přehoupne přes třicítku. Ani to Morávkovi a jeho klukům neubírá na elánu. Od saxofonu pana kapelníka i dalších nástrojů se to jen vaří.

Ovšem publika je na báječném koncertu méně než jindy. „To mrzí, to víte, že ano, co si budeme skrývat. Ale lidem se nedivím, v tomhle horku se snad ani nedá sedět, každý míří k vodě. V lázních by se nad tím mohli zamyslet a zbudovat zastřešené podium,“ povídá po skončení produkce nesmírně vitální Morávek.

A pak bác! Někdo prohodí, že se rychle přiblížilo kulaté životní výročí. Že by sedmdesátka? „Trošku přidejte, 17. června mi bude osmdesát,“ vyráží neznalému kapelník dech. Bez nadsázky je to k nevíře. „Možná vypadám slušně i proto, že dlouhověkost máme v rodě, ale co bude dál, o tom ví jen ten nahoře,“ směje se báječně naložený muzikant s velkým M.

Najděte jiného syna  který má ještě  v osmdesátce maminku. „Mamince bude za pár týdnů 101, otec odešel v pětadevadesáti, tak snad mne ještě leccos čeká. Teď třeba tři letní koncerty, jeden z nich ještě znovu tady v Luhačovicích, pak načneme už 24. ročník tanečních „odpolední v rytmu“ ve Zlíně.“

Pořád je co plánovat, muzika mu evidentně dává sílu a elán. „Nemám chalupu, nemám zahrádku, tak se realizuji právě tak, mezi notami a nástroji,“ loučí se Morávek. „Pořád se cítím jako kluk, ale osmnáct mi už bylo a tak jdu tu výheň spláchnout dvěma pivy,“ nastiňuje chvíle příští.