Teď je hodně papírování, že?

Je toho dost. Mám ale raději čistý stůl – víc mi jde o tu práci s dětmi, než o nějaké papíry.

Jaký je začátek školy pro ředitele?
Je to trošku šok po návratu z dovolených, ale ono se to rozjede a během pár dní je to dobré.
První školní den je samozřejmě slavnostnější. Letos nám krásně vyšlo dělení dětí do šestých tříd. Že jsme kromě těch, co jdou do specializované matematické či sportovní třídy, nemuseli trhat kolektivy přicházející odjinud. Ti kdo k nám přišli třeba z Pozlovic, Slopného či Dolní Lhoty, tak zůstali spolu.

Kolik procent asi tvoří mimoluhačovičtí žáci?
Je to zhruba půl na půl. Sjíždí se k nám z třinácti vesnic.

Vidím tu i papíry ze školní inspekce. Je návštěva inspektora strach pro ředitele?
Ne. Za pět let, co řediteluji, mám spoustu různých výsledků testování a naši žáci v nich dosahují výsledků lepších, než je celostátní průměr. Třeba v povinných přijímačkách z matematiky porazili 73 procent ostatních.

Uvažuje se, že se ve školství budou různé změny. Mluví se i o návratu ke klasickým jednotným osnovám, podle kterých by se učilo. Ty se zrušily zhruba před osmi lety a od té doby má každá škola svůj vzdělávací program. Co na možný návrat osnov říkáte?
Podívejte, tady jsou staré dobré osnovy (vytahuje z police publikaci), které platily pro celou republiku. Kdyby se nechaly, bylo by to nejlíp. Na základní škole není až tak co měnit. Měly by být podle mě dány zcela jasně v celé republice jako dřív. Škola by měla v rámci toho zapracovat do výuky více jen učivo o svém městě a okolí. I když to tam stejně třeba ve vlastivědě je. Jde o krajové tradice, vztah ke kraji. Pokud budou jednotné přijímací zkoušky, k jakési jednotnosti by osnovy mohly směřovat.

Jak moc se vůbec změnilo školství, za dobu, co v něm působíte? A jak je to vlastně dlouho?
Je to s přestávkami, co jsem byl na vojně či působil na radnici, už jednatřicet let. V Luhačovicích je škola ještě ráj. Děcka ale dnes neznají míru slušnosti. My jako malí jsme taky dělali binec, ale dnes jsou drzejší i na učitele, vulgárně mluví. To někdy dělal každý, ale jinde, ne před učitelem! A dnes jsou děcka línější.

V čem?
Čekají okamžitý efekt, nezajímá je dlouhodobější práce.
Třeba holky,které dělaly opravky. Neučily se přes rok, kašlaly na to. Pak se nakonec naučily až na opravky a zvládly to. Když vidíme, že se tomu dítě věnuje, snaží se opravit, nikdy nepropadne, ani se nedostane k tomu, že by mu to hrozilo.

Když jste byl dítě, co jste měl rád ve škole? A… „lumpačil“ jste taky někdy?
Jasně, taková klukovská raubířina byla, hlavně mimo školu. Třeba když se stavěla budova jeslí a pracovali tam dělníci, tak jsme si z nich dělali legraci, a tak různě. Hodně jsme ale byli na hřištích, hráli fotbal, nějaký ten tvrdší výraz zazněl, ale jen mezi klukama, ne před dospělými. Ty jsme naopak dokázali slušně pozdravit, což dnes mnozí mladí nedělají.

Změnilo se i technické vybavení, různé možnosti.
Samozřejmě, ale na základce je vždy nejdůležitější přístup kantora.

Kdy jste se vůbec rozhodl pro učitelství?
Na gymnáziu. Původně jsem ale šel na dopravní školu do Žiliny. Měl jsem rád vlaky, chtěl jsem se věnovat dopravě. Ale nebylo to to pravé ořechové.

Proč?
První rok byl dost technický, některé předměty mě nenadchly. Pak jsem tedy šel raděj na „pajdák“ do Brna, o kterém jsem uvažoval také. Tehdy se ta škola jmenovala Univerzita J.E. Purkyně, což je dnešní Masarykova univerzita.

Jaké zaměření?
Specializovaný jsem byl na první stupeň a tělesnou výchovu, tak jako velká část mužů učitelů.
Učil jsem nejprve na druhém stupni různé předměty, pak mladší děti a byl jsem i třídní.

Jaké je být „tříďas“?
No, máte víc povinností. A zodpovědnost za třídu. V současnosti je to i hodně administrativy.

Přibylo ve školství toho papírování?
No jejda! Strašně! Často papíry, které člověku přijdou nesmyslné. Třeba: jako škola posíláme všelijakých hlášení. Dřív se na začátku roku vyplnil v září jeden výkaz, kolik je žáků, učitelů, tříd… Teď toho je daleko víc, různé směrnice se pořád mění.
Nebo značná administrativa je třeba kolem zdravotně hendikepovaných žáků. Přitom jednou mají nějakou diagnózu, je daný postup, jak s nimi pracovat, a tímto se vše jen komplikuje. Papír nepomůže, pomůže učitel. Raději, kdyby mohli dostat třeba asistenta. Všechno se stokrát zjišťuje, přitom výsledek, zda to funguje, je patrný z vysvědčení. A integrovat takovéto děti se daří. Měli jsme tu žáky hodně zdravotně postižené a pracovali jsme s nimi ke spokojenosti všech.

Značná administrativa je i s různými projekty, na které škola žádá dotace, že?
Tam je to skutečná katastrofa! To ví každý, kdo projekty dělá. Ale už se to naštěstí zjednodušuje, teď konkrétně u různých nových výzev.

Můžete přiblížit projekty, které škola dělá?
V minulém roce jsme měli hodně projektů se středními školami. Jednak se střední školou v Uherském Brodě, s místní SOŠ Luhačovice a také se školou ve Slavičíně. To byly projekty na podporu technického vzdělávání. Byly dobré, různé exkurze, děti také vyráběly, vařily s místní střední školou, bylo vše hmatatelné. Žádné „měkké projekty“, ze kterých vlastně nic není. Naše škola umí napsat projekt a tak dotace na ně dostáváme.

Které projekty přijdou letos?
Dostali jsme třeba dotaci ministerstva na podporu zabezpečení škol. Zabezpečila nově školní družina a budova bývalých jeslí, na hlavní budově jsme platili z našich prostředků. A teď máme velký projekt na podporu čtenářské gramotnosti. Nakoupí se spousta knih, budou se dělat čtenářské dílny, aby si děti zase zvykly číst. Některé neurologické výzkumy říkají, že z papírové knihy vnímá člověk daleko lépe než třeba z obrazovky počítače.

A jsou ještě nějaké další aktuální, na které se daří získat dotace?
Požádali jsme také o dotaci na praktické vzdělávání. Nakoupí se do dílen ponky, svěráky… Stejně jako u gramotnosti jde na projekt z dotací přes dvě stě tisíc. A třeba kraj nám přispívá pravidelně na sportovní soutěže.

To je hodně aktivit.
Kromě dvou velkých zmíněných projektů jsme letos také jednou ze 160 škol vybraných na testování hodiny tělocviku navíc. Bude pro žáky 1. – 3. třídy. Tomu jsem rád, protože jsem k tělocviku vždy tíhnul.

Vy jste také hrál a trénoval fotbal, že?
Vedli jsme přípravku, trénoval jsem tam i vlastního syna, hrál jsem první A třídu a pak jsem se stal i rozhodčím.

A ještě rozhodcujete?
Už jen okresní přebor.

A „začutat“ si chodíte? Třeba jako Váš vrstevník, bývalý starosta Hubáček?
Ne, já se proběhnu, když rozhodcuju. Ale už je to jen koníček. Dřív to ale bylo náročné, když jsme jezdili různě daleko pískat druhou ligu.

Mluvil jste o synovi. Jak je to s výchovou v učitelských rodinách? Po práci s mnoha dětmi ve škole zůstává energie na vlastní děti?
Jste pořád mezi lidmi. Musíte pořád přemýšlet a mluvit, člověk by chtěl vypnout, když přijde domů. Takže je fakt, že učitelské děti jsou trošku „šizené“. Ta energie už odpoledne není.

Co vlastně Vaši potomci dělají?
Syn je také ředitelem školy, v Drnovicích u Valašských Klobouk. Druhý teď dělá řidiče a dcera studuje práva.

Mluví se hodně o tom, že práce učitelů dnes není doceněná.
No, kdekdo vidí u učitelů zase jen, že mají prázdniny. Ale ta dennodenní práce s dětmi je takový plíživý nápor na nervovou soustavu. Doceněná ta práce není, ale zase je u ní výhoda jistého stálého platu.

Co je na začátku školního roku hlavní?
Letos jsme si dali za úkol naplnit uvedené projekty. A vždycky při uvítání žáků říkám tři pilíře: Slušnost, pak chodit poctivě do školy. (Na to jsme přísní a hned jak dítě chybí, řešíme, co s ním je.) A další je: Kdo pracuje, projeví snahu, tak ve škole nemá problémy.

Jak velká změna je jen učit oproti dělání ředitele školy?
Velká. Já teď už začínám v této pozici šestý rok. Abych byl stále pedagogickým pracovníkem, musím ale i jako ředitel učit. Mám pět hodin týdně, poslední roky učím vlastivědu. Zbytek je na tu obrovskou spoustu administrativy. I když dnes je výhoda, že není v některých věcech tak striktní a úředníci upomínají, když se náhodou na nějaké lejstro pozapomene, mají lidský přístup. To trochu vyvažuje přemíru té byrokracie.

Jak byste dnes poradil rodičům vést děti ke vzdělání?
Nenadávat doma na učitele, co si jako vymýšlí… Na kterési škole jsem četl pěkný nápis.
„Nevěřte vašim dětem všechno, co vykládají o naší škole. My jim také nevěříme všechno, co vykládají o vaší rodině.“ A hlavně vést děti v učení k pravidelnosti, k systému.

Změnil se za poslední léta přístup rodičů, že třeba tolik na výchovu nehledí?
Nemají na děti tolik času, je to dost poznat. Ale je to logické, musejí vydělávat, kolikrát jsou uhonění. Ne jak kdysi, když skončila v půl třetí směna ve Zlíně ve Svitu, autobusy se rozjely na všechny strany okresu a lidé byli ve tři doma a většina rodin byla pak pohromadě. Nedělalo se tolik o víkendech, obchody byly zavřené, život byl klidnější.

Kromě ředitelování jste také v komunální politice.
Já jsem se stal poprvé zastupitelem v roce 1998.
Do roku 2002 jsem byl zastupitel, pak 2002-2006 jsem byl členem rady a v dalším období místostarosta. Takže ten postup byl takový logický a plynulý, teď jsem zase v radě.

Rozhodoval jste se hodně, zda jít do politiky?
Člověk spíš přemýšlí, jak tomu městu pomoct. Byl jsem také v krajském zastupitelstvu. Dnes jsem tam ještě zůstal místopředsedou výboru pro cestovní ruch. Krajští úředníci jsou velmi přísní, ale je s nimi vynikající spolupráce, pomáhají, radí. S odborem školství máme skvělé vztahy.

Jaké to bylo vrátit se z „uvolněné funkce“ místostarosty opět do školy?
Já se docela těšil. Byl jsem zástupce ředitele. Minulá ředitelka se rozhodla, že už pokračovat nechce, tak jsem se vrátil zpět a začal dělat ředitele.

A celkem se daří, projekty se konají…
Uplynulý školní rok byl asi nejúspěšnější za dobu, co školu vedu. Byla spousta akcí, vynikající výsledky v soutěžích,testech, povinné přijímačky na střední se žákům povedly. Pořád je ale co zlepšovat.

Potkají se letos děti v Luhačovicích s nějakými novými pedagogy?
Na prvním stupni se musela jedna učitelka přesunou do družiny, tak jsme přijímali jednu novou. Vloni to bylo horší. To se jedna učitelka odstěhovala a další dvě musely skončit ze zdravotních důvodů. Takže se vše muselo během prázdnin složitě řešit, ale potřebné pedagogy se podařilo zajistit.

Tady ve škole je i taková specialita, že některé děti dojíždí do Kladné Žilín. Jak to vzniklo. Nevědělo se co s tamní budovou?
Naopak! Spíš byla v 90. letech doba, kdy jsme těžko sháněli prostory pro množství dětí. Škola byla na mnoha místech v Luhačovicích – v zámku družina, dvě třídy v budově knihovny, která byla kdysi školou. Další třídy byly v budově u nádraží, která dnes už nestojí, pak byla ještě třída v budově školky, no a další místa budova bývalých jeslí a hlavní budova školy.

To bylo asi dost složité?
Ano, na řízení toho provozu. Já byl zástupce ředitele. Kladná Žilín je u dětí oblíbená. Děti jsou tam spokojené. Někteří rodiče mají ale problém, že denně musejí dávat peníze za autobus. Na druhé straně. Z okolních obcí děti dojíždějí někdy devět let. Na Kladnou dítě jezdí jenom jeden rok. Budova tam funguje a nedokáži si představit, že bychom ji opustili, co by s ní bylo. Tam se teď dělaly nové dveře, a chtěl bych, aby se v ní vyměnila okna. A jinak se chystá projekt na zateplení hlavní luhačovické budovy.

Měl jste vy učitelství nějak v rodině?
Ne, nikdo. Já to povolání nedědil. Syn je tedy také ředitel.

A co Vaše koníčky, kde hledá ředitel „základky“ oddech?
Mám rád gastronomii, tedy z té pozice strávníka. Chutnám rád dobré jídlo. No a sport mám rád všeobecně. Pak mám rád železnici, cestování vlakem.

Byl jste třeba i na nějaké horské železnici někde ve Švýcarsku, nebo tak?
Právě tam, čtyřikrát! S manželkou si tam zajedeme autem, koupíme si jízdenku na čtyři dny a můžeme jezdit, kam chceme. Do hor,do měst, večer zpátky do místa, kde jsme ubytovaní. Švýcarský železniční systém je jedna z nejdokonalejších věcí na světě.

A manželka je také ve školství?
Ano učí u nás ve škole.

Jak Vy sám vzpomínáte, když jste šel poprvé do školy? A kam jste chodil?
Já, pokud si matně vzpomínám, jsem na ten zahajovací den nešel. Já byl první týden nemocný. To bylo v roce 1966 a učilo se už na této hlavní budově. Ale vím, že jsem byl tehdy nemocný, a pak už nikdy. Mně se všechny ty angíny a chřipky vyhýbaly. I když mě chytnou záda-vyhřezlé ploténky, tak jsem do práce šel. Ohnutý, ale šel. Nebo i s nohou v sádře jsem se nechal dovézt.

A měl jste na škole jako dítě oblíbené učitele, nějaké vzory?
Určitě jich bylo víc. Rádi jsme vzpomínali třeba na Mirka Kafku, který už není mezi námi, měl ruštinu, tělocvik, vedl sportovní kroužky. Dělal tu i fotbalového hlasatele. Kdysi mě v pondělí vyvolal, bylo po víkendové kopané. Vyvolal mě a já neuměl. Ptal se: „Že ses neučil?“ Já říkám: „Neučil, byl jsem na fotbale.“ „No, já tě tam viděl,“ on na to. Tak jsem dostal pětku, ale druhý den jsem si to opravil, naučil se, měl jsem jedničku. Takže, není jen fotbal!… (usměje se) Vzpomíná se třeba ale i na pana Pančochu a různé jeho hlášky, na paní učitelku Gebovou a další.

A myslíte, že na Vás budou v dobrém vzpomínat?
Já nevím, to ukáží dějiny, uvidíme…(smích)