Jaký byl pocit dostat tu medaili?
Je to takový ambivalentní pocit, protože taková medaile se dává až na konec kariéry, takže člověk si říká, že už to má skoro za sebou. Ale na slavnostním předávání byli i lidé starší, takže jsem si říkal, ještě je čas… (úsměv).
Znal jste se s některými?
Vůbec s nikým, osmi oceněným také byla medaile udělena in memoriam, takže mezi oceněnými byl například i Eduard Štorch, slavný autor Lovců mamutů. Člověk se tak mohl pyšnit tím, že se ocitl ve skupině s ním nebo třeba s Jaroslavem Žákem, což byl autor filmových komedií jako Škola základ života.
Má pro Vás to ocenění velký význam?
Pro mě ani není nejdůležitější to samotné obdržení medaile, ale že na ocenění mě navrhl Zlínský kraj. Je to uznání z míst, která naši školu znají, a beru to i jako ocenění pro kolegyně a kolegy ze školy, bez jejichž práce bych k medaili určitě nedospěl.
V návrhu na to ocenění se uváděl i podíl Vás a školy na organizaci akcí Divadelní Luhačovice, Literární Luhačovice. Jak je to s Vaší participací na nich dnes?
Na Divadelních Luhačovicích už tak zásadně nespolupracujeme. Nepodílíme se na nich už jako jeden z hlavních organizátorů, ale další akce, jako mezinárodní projekty školy, Literární Luhačovice a další aktivity, na těch pracujeme, stejně jako se snažíme o spolupráci s městem a krajem, podnikatelským sektorem v okolí.
Když jsem k Vám přicházel, míjel jsem se s nějakou delegací v oblecích…
To byli zástupci Lázní Luhačovice. Naše škola funguje v nějakém podnikatelském klimatu, a my samozřejmě studenty nechceme produkovat jen tak, ale pro reálné prostředí, pro významné regionální subjekty. Jednali jsme s Lázněmi o možnostech stipendií pro naše žáky. I o tom, že by se jejich manažeři podíleli na náboru studentů, aby věděli, že žáky dnes není lehké získat.
Pro Luhačovice je důležité, aby tu škola byla, Zlín by bez univerzity taky nebyl, tím co je…
Já žiji v Bojkovicích, které mají kolem 5000 obyvatel, stejně jako Luhačovice. Proto vím, o kolik střední škola posunuje prestiž města výše. Do školy jezdí spousta žáků, jejich rodiče, o škole se píše, někteří studenti tu pak třeba zůstávají. Myslím, že mnozí obyvatelé Luhačovic si význam školy pro město uvědomují. Nevím jen, jestli všichni.
Vy ředitelujete na SOŠ Luhačovice od roku 2004, od kdy tu ale působíte?
Od roku 1990, po revoluci jsem se dostal ze základního školství učit na střední školu.
Jak moc se za tu dobu škola změnila?
Prošla obrovskou změnou. Dvakrát se přistavovalo, poprvé v 90. letech, to vznikl zadní pavilon a nový internát vedle sokolovny. Původní byl dům u nádraží, kde je teď obchod, budova dnes vypadá napolo zřícená… Pak se znovu rekonstruovalo v roce 2011.
Ty opravy ale nejsou vše, změnilo se jistě i samotné studium…
Když jsem nastupoval, tak to byla jednooborová škola.
Dnes je to něco úplně jiného, že?
Pro Luhačovjany bohužel ne. Pro ty je to pořád „knihkupka“… Přitom dnes je to čtyř oborová škola, kde kromě tří maturitních oborů nabízíme i jeden s výučním listem. Záběr školy je široký a děti z rozsáhlého okolí mají možnost se k nám dostat, o což nám jde.
Skladba oborů na škole je zajímavá. Jak se to nabalovalo?
Na počátku byl pouze obor knihkupectví a pak se přidal obor umělecká řemesla, založený v devadesátých letech. Poté rodinná škola, která, jak boom „rodinek“ skončil, se postupně změnila na management. Ten se postupně vyprofiloval k zaměření na marketingové komunikace. Pak přibyly gastro obory. Nakonec se původní obor knihkupectví přeměnil na knihovnictví, dnes tedy informační služby, protože klasické knihovnictví jako takové už neexistuje, knihovny jsou dnes moderními informačními centry.
Myslel bych, že gastro obory tu jsou původní, se všemi těmi hotely v Luhačovicích…
Je zajímavé, proč tu nikdy nevznikla hotelová škola, nicméně ta je ve Zlíně. Osobně myslím, že možnosti uplatnění žáků gastronomie jsou tady nejlepší v kraji. Bohužel víme, jak se dnes řada lidí dívá na učební obory. Jdou na ně mnohdy žáci, kterým jakoby nic jiného nezbylo. Těch, kdo by pak opravdu kvalitně byli schopní fungovat v těchto hotelech, pak nezbývá moc. Podniky budou muset opravdu přistoupit na to, že budou nábor do gastro oborů dělat s námi, když už nebudou usilovat přímo o zájem mladých samy.
Jak to myslíte?
Pro nás by bylo nejlepší, pokud by si je na základních školách už vytipovali, přišli a řekli: „Tohle jsou naši svěřenci, vychovejte nám je, naučte je teorii a vše co budou potřebovat. My jim nabídneme praxi a k nám pak nastoupí do práce a budeme z nich mít užitek.“
Přitom ale všichni, s kým jsem z té hoteliérské sféry dělal rozhovor, říkali, jak je těžké ty nové lidi sehnat a jak scházejí…
Oni o ně totiž usilují pozdě. Shánějí je až po vyučení. Ti dobří, kteří by měli šanci dělat v zařízeních typu Alexandrie, jdou ale na nástavby, ztratí se, třeba i mimo obor.
Kde je tedy cesta?
V tom, co tu bývalo. Když fungovalo oborové školství, obor si sám řekl, kolik potřebuje vystudovaných, a velmi úzce spolupracoval na tom, aby je získal. Když se tu učil obor knihkupectví, tehdejší podnik Kniha si na základkách zajistil žáky, už s nimi měl smlouvu a poslal je sem studovat. V situaci, jaká dnes je, to samozřejmě přímo takto nejde, i z hlediska zákona. Ale nejde o pracovníky začít usilovat až po skončení studia.
Co tedy dělat?
Když chodíme na základní školy nabízet naše studijní obory a pějeme ódu na naši školu, oni nám to někdy ani nevěří. Říkají si: „Sebe vychválí každý. Kdo ví, jak to tam ve skutečnosti chodí…“ Kdyby šikovný zaměstnanec Lázní šel s námi a řekl: „Ano ta škola je opravdu dobrá a dá vám takové a takové možnosti u nás…“ Tak to by ten potenciál zájmu byl daleko větší.
Studentům nabízíte řadu výměnných programů do zahraničí. Rakousko, Turecko…
V tom máme zkušenost nejen s gastronomickými obory, ale i s managementem a uměleckými řemesly. Do Rakouska jezdí management, do Turecka gastro obory a keramici a teď máme společný projekt, kam pojedou skoro všechny obory. Na přelomu dubna a května vyrazí do Portugalska. Žáci gastro oborů budou pracovat na hotelech, žáci managementu a marketingu v marketingových centrech hotelů a žáci informačních technologií v centrech informačních. Pojede jich tam celkem jedenadvacet, samozřejmě s doprovodem.
Jak se taková zahraniční stáž na účastnících projeví?
Můžu vám říct, že se vracejí vlastně úplně jiní žáci!
Jak dlouho tam bývají?
V Rakousku to bývaly 2 měsíce, ve vzdálenějších destinacích 3 týdny. Vracejí se žáci, kteří jsou sebevědomější, pochopí, že znalost jazyků je nezbytná a začnou se je více učit. Protože když se domluvíte v Turecku, tak to zvládnete kdekoliv na světě. Díky pobytu si i uvědomí, že všude je chleba o dvou kůrkách a že i doma je dobře. Zjistí také, že tu rozhodně nejsme sto let za opicemi. Že v porovnání se zahraničím, o kterém jsou někdy nadsazené představy, nejsme pozadu. V mnoha věcech se mu vyrovnáme, třeba ve vybavení školy určitě.
Ohledně vybavení, já si uvědomil zajímavou věc. Nemáte jako škola tělocvičnu. Cvičí se na Radostově. Jak to funguje?
Chodí se tam, tělesné výchovy bývá vždy dvouhodinovka, aby se to s přesunem dobře stíhalo. Pro nás je vlastní tělocvična nemyslitelná, protože není prostor na nějakou její výstavbu. Pro školu je to výhodné, protože provozovat tělocvičnu je dnes hodně drahé, daleko lepší je pronájem, a spolupráce s městem a halou je příkladná a oboustranně výhodná. Některé menší třídy ale sportují i ve fitcentru, které je v Domově mládeže.
Nakolik se změnili noví studenti přicházející na školu ze základek oproti těm 90. létům?
Jsou jiní, informovanější, mají více podnětů, které je mohou ke studiu buď přivést, nebo od něj odvést. Tak jako před lety jsou studenti snaživí, ale i ti, co motivovaní nejsou. Jestli je jich víc nebo míň nedokážu posoudit. Po nedávných událostech týkajících se chování žáků na jiných školách, jsem zaznamenal víckrát od našich učitelů, jak říkají: „Zlatí naši žáci!“
Jak se díváte na nedávnou kauzu učitelky šikanované žáky na jedné ze středních škol?
Problém je v tom, že tam neselhal ředitel, ale všichni. Ředitel selhal v tom, že na místa dosadil lidi, kteří ho včas a přesně neinformovali. Do třídy, o které si myslel, že tam nebudou nějací grázlíci, poslal pravděpodobně hluchou a slepou třídní. A všichni ostatní učitelé byli také jako hluší a slepí. Pokud by někdo u nás ve škole trápil učitele a natáčel si to na video, věděli by to během tří minut všichni. Stejnou slepotou a hluchotou zřejmě onemocněla výchovná poradkyně a preventista sociálně-patologických jevů, kterého ta škola má. Výsměchem pak je, že škola měla, pokud vím, i školního psychologa. Selhání bylo komplexní, celé atmosféry, klimatu školy. Že ve finále bohužel ta učitelka zemřela, už je otázkou, zda tam byla přímá spojitost. Ale důležité je i to, že všichni prostě nemohou učit.
Jak to myslíte?
Pokud jsem to z dostupných informací dobře pochopil, ti žáci se zaměřili právě na jednu učitelku. Problém je, že někteří učitelé, kteří pro učení nemají schopnosti, nemají ani trochu soudnosti, aby ze školství odešli. A ani vedení školy nenachází nějakou páku na to, aby to vyřešilo a usměrnilo. Když jako ředitel půjdu do hodiny na hospitaci, i ti žáci, kteří učiteli dosud „lezli po hlavě“, přede mnou budou sedět v pozoru. Takže z té návštěvy to nepoznám.
Dá se na takový problém tedy přijít?
To poznáte hned z klimatu školy. Viděl byste počmárané zdi na chodbách, poničené věci, nábytek. To jsou průvodní známky nedobré atmosféry. Že to vygraduje jako ve zmíněném případě a pohár poslední kapkou takto smutně „přeteče“, to už může být náhoda.
Co nejobtížnějšího řešíte ve Vaší škole? Kázeňské problémy nejsou?
Příliš jich není, většinou si je řeší třídní učitelé sami. Co řeším až já, toho je málo. Poslední dobou se objevují spíše spory, které mají mezi sebou žáci s rodiči. Rodiny mnohdy přestávají fungovat a problémy se s žákem přenáší do školy. Ale ani těchto problémů není mnoho.
S čím se potýkáte dále?
Řešíme stále samozřejmě peníze na platy pro učitele, o kterých se pořád mluví, jak se jim přidává, ale já to na rozpočtu nevidím. Nemusíme naštěstí příliš řešit provozní podmínky, protože máme zaplaťpánbůh školu opravenou díky velkým financím, které tu kraj investoval. Děláme na projektech. Jsou to spíš ty radostné věci.
Teď školu v dubnu čeká také majáles…
To je další ta radostná věc. No, a pak následují přijímačky a maturity…
Maturantů máte teď kolik?
Dvě třídy. Šedesát maturantů a patnáct těch, co dělají výuční list.
A celkově je žáků kolik?
260.
Jak žáky získáváte?
Účastníme se samozřejmě různých burz středních škol. Uchazeče nehledáme jen na Luhačovicku a v okolí. U našich oborů, třeba u keramiků nebo uměleckých kovářů, to ani není předpokládané, že by se jich přímo tady mohlo třeba 20 naráz uplatnit. Proto se snažíme u těch oborů s nadregionální působností navštěvovat i burzy v jiných krajích, třeba v Jihomoravském. Pro nás je marketing školy jednou z nejdůležitějších záležitostí. Proto máme webové stránky školy nebo facebook. Propracovaný marketing musí být vnější, ale i vnitřní.
Ten spočívá v čem?
Úplně nejlepší je, když žáci přicházejí na základě doporučení svých kamarádů nebo sourozenců, kteří už u nás studují a jsou tu spokojení.
Situace ve školách ovlivňují i specifické dotace, nakolik se to týká SOŠ Luhačovice?
My nemáme žádné z těch oborů, které jsou dotované, jako jsou třeba strojaři. Je to malinko diskriminující, nicméně chápu, že pokud někde chybí řada zaměstnanců, ten obor podporu potřebuje. Myslím, že by si ji ale dnes zasloužila i gastronomie. To ale musí podporovat hlavně podniky, které v kraji pracovníky potřebují. Je potřebné, aby přišli na kraj a řekli: „Dotujeme strojaře, ale situace v gastronomii je už také katastrofální!“ Když jsem ale četl na webu, že slavičínské gymnázium vyplácí novým žákům při nástupu snad dva tisíce, tak to mi přijde jako výsměch gymnaziálnímu školství. Tam by se asi peníze nabízet neměly.
Stipendia na Vaší škole tedy teď žádná nejsou?
Ne, ale uvažuje se o tom. Právě z Lázní Luhačovice teď přišli, že by pro vybrané žáky, kteří se jim na nějaké praxi osvědčí, stipendia navrhli.
Od Vašich studentů k Vám. Co jste studoval? Začínal jste čím, gymnáziem?
Ano. Nejprve jsem vystudoval Gymnázium JAK v Uherském Brodě, pak mám pedagogickou fakultu v Olomouci, filozofickou fakultu v Brně a školský management jsem vystudoval na Univerzitě Karlově v Praze.
Co nějaké koníčky?
Já jsem se zabýval vždy historií a literaturou, o té jsem napsal i tři knížky, myslím, že docela úspěšné. Učí podle nich střední i vysoké školy. To byl koníček, než jsem se stal ředitelem. Tehdy jsem nebyl tak vytížený. Už ale nemám daleko do penze, tak tam mě práce čeká, mám tři díly napsané – historie literatury do první světové války, tak to možná zkusím vydat znovu s dalším dílem.
Přišel jste ze základního do středního školství, teď žijete v Bojkovicích. Tam jste i učil?
Já jsem nejprve bydlel a učil 10 let v Nedašově. Odtud jsem pak odešel a učil na základní škole v Čelákovicích. Mezitím jsem si dodělal filozofickou fakultu a měl aprobaci pro střední školu. Ale v Čelákovicích naše vlastní děti, které byly zvyklé na zdravý vzduch východních Karpat, nemohly žít, a tak jsme se museli přestěhovat zpátky a získal jsem pak místo tady ve škole.
Na SOŠ Luhačovice ještě i běžně učíte?
Dvě hodiny týdně dějiny umění. Spíš pro radost. To je krásná věc.
A předtím jste měl jaké předměty?
Češtinu, dějepis, světovou literaturu.
Oproti té základce je učit na střední asi hodně jiné, že?
Je to strašný rozdíl. Zejména v přístupu k žákům. Na střední škole člověk jedná s v podstatě dospělými lidmi. Dost se obdivuji učitelům víceletých gymnázií. Dokázat tam třeba přejít z primy, což jsou desetileté děti, k těm plnoletým do oktávy, musí být složité.
Proč?
Když jsem tu učil ještě jako řadový učitel, doučoval jsem také soukromě malé děti angličtinu. To doučování bylo v pátek odpoledne a byl to takový pedagogický šok, protože přeorientovat se ve výuce na malé žáky, změnit metody, přístup, jazyk i určité herecké prostředky, kterými musí kantor disponovat, bylo velmi těžké.
Máte třeba učitelství v rodině?
Mám v rodině několik příbuzných, kteří se učitelství věnovali. Matka byla ředitelka v mateřské škole. Mám také dvě děti, oba jsou lingvisté.
To předávání medailí v Praze trvalo jak dlouho?
Více než hodinku. Ale samotné osobní setkání s ministryní, mimochodem je to milá a pohledná dáma, bylo jen tak ty pověstné dvě minuty slávy. Ale ty hned pominou. Druhý den je to zase práce, zítra má třeba přijít kontrola plynových kotlů, tak člověk zůstává v realitě…
Když jsme u těch kontrol, nějaké ze školní inspekce bývají jak často?
Bývalo to jednou za tři roky, teď to myslím nějak prodloužili, ale máme řadu dalších kontrol. Ze sociálního zabezpečení, z kraje, z ekonomického, kontroly na projekty. Ty jsou asi nejhorší, protože tam vždy hrozí, že budete muset vracet nějaké peníze.
Tam je ta administrativa dost složitá, že?
Hodně. Proto když kontrola nějakou malou chybičku najde, není to nic až tak zvláštního.
Kolik se na chodu školy podílí učitelů?
V současnosti 34 pedagogů, dohromady s ostatním personálem 55 lidí.
Máte i nové, mladé učitele?
Máme pouze jednu učitelku do třicítky. Teď spíš zájemce odmítáme. Průměrný věk učitelů je kolem 50 let. Neustále se prodlužuje důchodový věk, tak ani nepočítáme, že budeme nabírat nové síly. Spíš mám v mailu denně jednoho či dva absolventy, kteří hledají místo. Občas se mluví o nějakém boomu počtu žáků, který by měl přijít kvůli vývoji populace, ale to je jen na pár let.
Máte i umělecké obory. Jak moc to mění povahu školy?
Je to i výhoda, jsme tu téměř jediní, není tu moc konkurence. Nevýhoda zas je, že umělečtí truhláři či keramici nemohou všichni být z jednoho regionu. Některé obory u nás zase mají velmi široké zaměření, třeba management a marketing. Také je i přednost, že je na zlínské univerzitě Fakulta multimediálních komunikací, kam takoví absolvent může jít. Ale ostatní mohou pokračovat ve studiu i na řadě dalších škol, mají obrovský rozptyl. Stejně jako studenti informačních služeb. Uplatnitelnost od nás je celkem velká, i pokud by absolvent nešel studovat dál. Třeba umělecký kovář si druhý den může otevřít dílnu a začít se svým řemeslem živit.
Školu čeká významné výročí půl století fungování. Co chystáte?
Jednak almanach se jmény všech žáků a učitelů. Budou do něj přispívat poměrně významné osobnosti, které sem do Luhačovic rády jezdí, třeba za chvíli mám schůzku se spisovatelkou Evou Kantůrkovou. Pak také bude slavnostní setkání, koncert, teprve uvažujeme, kdo by mohl vystoupit. Chtěli bychom lidi nějak spjaté s oborem knihovnictví, knihkupectví, třeba jako Jaromír Nohavica. Na podzim by se také mělo uskutečnit setkání absolventů. A všechny akce školního roku 2016/17 budou ve znamení výročí. Moc se na ně připravujeme, těšíme se a doufáme, že všechno vyjde.
