Jaké je pro herce hrát takovouto Commedii dell´arte?

Je to príma. Hlavně my už ji hrajem já asi dvanáct let a oni ještě dýl. No, já už možná taky dýl, možná patnáct let, a oni snad dvacet. Takže už jsme tak sehraní a slyšíme na sebe, že je to pro nás pěkný zážitek, a doufám, že i pro diváky.

Při takovém druhu divadla se herci i takříkajíc vyblbnou, ne?

Jo, stoprocentně! Není to žádné drama, nemusí si herec sahat nějak hluboko do psychiky. Je to komedie.

Jaká byla práce na novém filmu Teorie tygra?

To bylo příjemné natáčení. Natáčelo se minulé léto, to byly sice ty příšerný vedra, takže největší práce herce byla nezavařit si hlavu a nevypařit si make up (smích)… Ale jinak to bylo moc milé. Je to zase z podobného ranku, je to prostě komedie a při té je myslím nejvíc důležité, aby herci byli v pohodě a dobře se jim vymýšlelo jakékoliv blbosti.

Ten film je myslím hodně o vztazích. Jak se Vy díváte na vztahy?

Čím jsem starší, tak tím víc vidím, že je možné žít jakkoliv. Každý má ten svůj pramínek v tom velkým proudu. Každý bojuje, jak umí a řeší to soužití mezi mužem a ženou a ten film ukazuje jednu z možností.

Vy teď žijete s Vojtou Dykem, který je také z herecké branže a je muzikant. Jaké to je postarat se o malé dítě, které spolu máte, když třeba máte oba představení? Je to složité?

Vy asi máte malé dítě, že ? Jak se někdo takto zeptá, je jasné že má malé děti. Ale ono to není zas tak složité. Zaprvé když máte už tři děti ono je to takový „tlupoidní“ (poznámka autora: kromě syna Lojzíka s partnerem Dykem má Vilhelmová ještě dva syny s exmanželem, producentem Pavlem Čechákem, rozvedli se v roce 2013) Ten nejstarší syn už trošku povyrost, takže o to je to jednodušší, když potřebujete doma něco udělat, nebo se o něco postarat nebo mít jen svůj klid, tak rozdáte úkoly, že ten nejstarší se stará o ty mladší třeba aspoň půl nebo tři čtvrtě hodiny. Když je to na tu delší dobu tak má výhodu , že jsme velká rodina, máme tři babičky, dva tatínky (smích) a to navzájem celkem dobře fungující, tak se ty děti celkem dobře umísťují.

Nejmladší syn bude mít tři roky, tak to ho už ale čeká školka, ne?

Ještě do ní nechodí, ale bude chodit určitě, protože je zvyklý mít kolem sebe své bráchy a chce i dál do kolektivu a chce mít ty přátele, jako mají bráchové. Takže od září půjde normálně do školky.

Tady v Luhačovicích nehrajete poprvé. Prý jste tu zažili posledně veselou příhodu?

Dneska jsem to právě vzpomínala. To bylo vtipné. To nás opustila tenkrát naše produkční asi deset minut před začátkem představení s tím, že všechno je zařízený a ona si jde vedle do restaurace na tu dobu, co budeme hrát. No a já si zapnula kulmu a vypadly pojistky. No a všichni se starali o diváky a pozapomnělo se na herce, jestli by nám třeba někdo donesl aspoň svíčku.

Je horší varianta, když se něco takového jako výpadek proudu stane na jevišti?

Na jevišti by to člověk vzal nějak do té hry, prostě by se to řešilo., ale zábavný bylo to, že aby nevznikla panika, tak se logicky starali všichni o návštěvníky. No a ta naše produkční seděla v tý restauraci a dávala si pívo a ani neslyšela mobil, jak jsme jí volali…

S partnerem Vojtou Dykem hrajete společně (v divadle La Fabrika) ve hře Bláznivý Petříček na motivy Godardova filmu Bláznivý Petříček. Jaké to je, když partneři v osobním životě vystupují spolu na jevišti?

Je to príma. To není žádný obrovský rozdíl. Stáváte se totiž tou postavou, kterou jdete hrát. Mě to baví, že se známe. Člověk se nějak nehlídá, jsme na sebe napojení. To je ale stejné jako tady s komedií dell arte nebo s jiným představením, které se hraje dýl. K tomu hereckému partnerovi získáte úplně stejnou důvěru a on k vám. Já dělám představení jen s lidma s kterýma si rozumím. Ten můj čas je tak drahocenný, že ten čas chci strávit jen s těma hercema, s kterýma si rozumím.

Co teď plánujete nejblíž dělat pro televizi, pro film, pro divadlo?

Já jsem teď dotočila film s Bohdanem Slámou, který se jmenuje Bába z ledu, který bude mít premiéru příští rok. Tak teď mám volno a jezdím s komedií dell arte a pak budeme jezdit také takový týden po severní Moravě s Bláznivým Petříčkem. Pak se budu pouštět do jednoho natáčení pro HBO. Pak budou prázdniny, to bych měla točit nějakej film o kterým nejsem ale ještě rozhodnutá, jestli to klapne.

A co dále?

Mezitím se začne připravovat propagace seriálu Mattoni, který se bude od září vysílat na České televizi. Myslím, že vznikl krásný dobový seriál. K tomu bude také vycházet knížka a tak dále, tak k tomu máme nějaký povinnosti. A ještě mám točit kriminální seriál Labyrint, který už běžela na ČT, tak k tomu se bude točit další série.

Vznik seriálu Mattoni byl poznamenán zdravotním stavem pana Bartošky, který měl hrát hlavní roli, ale po zjištění onkologické nemoci musel natáčení nechat. Jak moc to taková událost projekt ovlivní?

Nakonec to žádná zas tak velká komplikace nebyla. Pan Bartoška byl přeobsazen v podstatě hned od začátku, takže se tam muselo přetáčet jen asi sedm dní. To v takovém projektu, kde se nakonec natáčelo nějakých 150 dní není takový problém. Kdyby to přišlo v půlce, taková zpráva, tak by to bylo horší a muselo by se to asi zastavit a dotočit třeba později. To by se muselo už přetáčet moc dnů. Takto to bylo v pohodě. A hlavně všechno dopadlo nakonec dobře. Pro všechny.

Seriál Mattoni souvisí i s lázeňstvím. Tady v Luhačovicích jste se teď před představením, protože bylo krásně, myslím byli projít, že? Šli jste po pramenech?

No, já jsem úplně „zpramenovaná“. My jsme tady s kolegy chodili a prostě jsem si říkala, že je krásný, že ještě stále existují takováto místa, takováto města. Že se tu starají o ty pramínky a lidi sem jezděj a furt to má takovou svoji kulturu. Luhačovice jsou z mých nejoblíbenějších měst, ještě Rožnov pod Radhoštěm, to jsou takový moje oblíbený města. Je to asi i kvůli tomu, že moje maminka tu v Luhačovicích studovala na knihovnici. Takže mi o tom vždycky vyprávěla. Ona se narodila v Aši a sem jezdila přes celou republiku. Tak mi vždycky vypráví, co tu zažívala, své lásky a tak. Takže na mě vždycky dýchne něco i z rodinných kořenů a je to milý.

Z těch léčivých pramenů jste ochutnala co? Co Vám chutná, co míň?

Já přesně neznám, který je který, vzali jsme, co bylo po cestě na kolonádu. Samozřejmě Vincentku znají všichni herci, když jsou v úzkých, tak si ji všichni kupují protože to fakt funguje na to uvolnění toho krku, těch hlenů. Já ale ty prameny miluju všechny a nedělá mi problém je pít, třeba i teplé. Já si to užívám.

K Vaší mamince. Ta žila v Jihoafrické republice, ne?

Ano, devět let, ale už se vrátila. Má tu vnoučátka. A asi se jí už i stýskalo. To víte: Čechy jsou Čechy…a teda Morava je Morava! (úsměv)

Před rokem jste nazpívala s Vaším partnerem hit Májová. Budete třeba v té hudební spolupráci pokračovat?

Ona to byla taková spontánní akce, takže to není, že bysme v tom měli nějak pokračovat. Navíc nám přijde, že ta májová není ještě až tak „vošoupaná“,  takže pokud ještě zažije na youtube kambek a lidé si ji opět pustí na prvního máje, tak budeme rádi. A až zase budeme mít takový silný pnutí, tak proč něco dalšího neudělat. Protože to bylo velmi příjemné, protože se do toho zapojili i naši kamarádi. Každý poslal nějakou zamilovanou fotku a z toho jsme vlastně vytvořili ten klip. Tak to bylo takový společný dílo, ne jen věc nás dvou.

Byla jste kromě hereckých aktivit také aktivní i v charitě…tedy v Praze.

My jsme dělali ten Vánoční bazar, ale po deseti letech jsme ho už ukončili. Ne že by to bylo vyčerpané, ta akce, ale spíš naopak. Pro nás se z toho stala taková mega akce, že to bylo celkem náročné. To už by na to člověk musel zaměstnávat třeba i nějaké lidi, protože kolem toho bylo dost papírování. Tu charitu už jsme uzavřeli.

Tady funguje Korunka Luhačovice, se kterou spolupracují i mnozí lidé ze showbyznysu, tuším že kdysi snad i Pavel Liška, který tu dnes s Vámi hraje. Neuvažovala jste někdy třeba o spolupráci s nimi?

Já jsem otevřená jakékoliv charitě, která bude mít smysl, ale hlavně takové, kde si sama můžu ohlídat, že ty peníze jsou opravdu dané tam, kam bych chtěla a s čím souhlasím. To může být někdy trochu problém, je tu řada nadací, organizací a akcí. Když už člověk jednou dělal svou akci, měl tu odezvu, kam to dal a co se s tím dělo a že třeba dětem bylo pomoženo. Takže vlastně čekám, až mi někdo nabídne něco, kdy to nebude jen něco, že půjdu a něco odehraju, ale že se do toho budu moci zapojit i víc, aby člověk věděl, že to není jen napůl, ta cesta.