Vy jste tu od začátku a účastnil jste se všech ročníků, že?
Ano, od začátku. K tomu prvnímu ročníku: To i přišla za mnou paní Hrbáčová (dlouholetá kulturní manažerka pořádající akciové společnosti Lázně Luhačovice) a radila se se mnou, jak tu akci rozjet.
Vy totiž děláte podobnou akci u Vás ve Valašských Kloboukách…
Tam jsem ještě s jednou paní založil Valašské kumštování, které se koná čtrnáct dnů po luhačovickém sympoziu, letos 22. června. Tam je zase soutěž o nejlepší dřevěnou sochu pro město. Účastní se toho vždy tak osm až deset řezbářů. Tam máme letošním tématem valašské řemeslo. Já chci vytvořit koláře. Valašské Klobouky to byli spíš papučáři, ale já si vzpomněl na otce. Ten byl kolář, tak bych ho chtěl nějak spodobnit.
Přibližte prosím, co děláte letos tu v Luhačovicích! Letos máte téma Chvíle pro odpočinek a vidím, že vytváříte takovou lavičku s určitým motivem…
Nad tím jsem dlouho přemýšlel, až těsně před sympoziem jsem si řekl, jak bude vypadat. Jmenuje se to Lavička Flóra. Prostě jsem si říkal, že k těm Luhačovicím se mi hodí ten ženský element krásy a příroda, tak je na ní jednak ta tvář ženy, ale i květy a tak.
Jak dlouho se vůbec řezbářství věnujete?
Letos je to už dvaačtyřicet let.
A jak jste se k tomu dostal?
Jako mnoho věcí to byla náhoda. Jako děcko jsem uměl celkem kreslit. Když to zjistili, chtěli mě dát na uměleckou průmyslovku. Ovšem tehdá jsme nějak zameškali čas no a ony ani ty moje známky nebyly zrovna nejlepší, tak jsem na to nějak aj zanevřel a nechytl jsem pět let tužku do ruky. Až ten můj otec, co byl kolář a měl takovou svou dílnu, dostal zakázku vysekat čertovské hlavy. To byla taková řezbářská práce. Vlastně šlo o to vyřezat ze špalku tu hlavu čerta, pak se to ze zadu potáhlo králičí kožešinou. Dělal to a já se díval, chodil kolem toho a nedělal jsem nic.
Co bylo dál?
No a já se díval na televizi, tam zrovna byla nějaká žena, jak vystavovala takové dřevěné reliéfy. Různě pokřivené tváře. Dívu sa na to a říkám: „To bych mosel aj já dokázat!“ Tak jsem hned jeden z těch nachystaných špalků rozřízl a zkusil to. No a tak vznikl můj první dřevěný reliéf Avarský nájezdník.
Takže jste se tomu začal věnovat…
Jak vás to jednou chytne, tak vás to už nepustí. Já myslím, že jak má někdo na něco talent, tak je povinen ho rozvíjet. Jinak mu i něco chybí, furt je nevyrovnaný a tak dále.
V Luhačovicích jsou hodně ty dřevěné plastiky ze sympozií k vidění na kolonádě. Lidé ale určitě nepřehlédnou Vaši sochu vodníka, která je umístěna na soutoku říček v lázeňském parku.
Vodníka jsem dělal před dvěma lety. Teď se tu se mnou o té soše lidé bavili.
Která z věcí, co jste tu v Luhačovicích dělal, pro Vás nejvíc znamená. Ten vodník, kterého si všimne každý?
První věc, nazvaná Kouzelná flétna, ta se prodala. Ale tady je to hodně na očích a mám tu tu cedulku Zdeněk Matyáš: Vodník. Tak to je pro mě takové potěšení a i reklama.
Vy se věnujete té řezbařině na plný úvazek, jak se to vyvíjelo?
V devadesátém roce jsem šel na volnou nohu. Vlastně jsem šel do nejistoty. Když to ale člověk udělá, musí věřit tomu, že to dokáže.
Co Vás jako řezbáře nejvíc živí? Viděl jsem, že tu máte i nějaké drobnější figurky, které se třeba dají prodat i někde na jarmarku…
To je jedno s druhým. Ty drobnosti to vám vyvažuje, když zrovna neprodáte nějakou větší věc. Dopomůže to překonat nějakou případnou momentální finanční tíseň. Tu jsem měl ale jen jednou v dvaadevadesátém. Jinak ne.
Kde se lidé mohou kromě Luhačovic s Vaší prací setkat a co jste dělal největšího?
Největší byl Strom života v Liptále, tam je šestnáct reliéfů. Plus ještě jedna plastika v tom stromu. To je lípa stará sto čtyřicet let, tři a půl metru vysoká. To bylo největší.
A co další práce?
Vlastně jsem nezmínil první zakázku, co mě dovedla k tomu, že jsem šel na „volnou nohu“. To byla křížová cesta v katolickém kostele v Dobrušce. Čtrnáct reliéfů. Každé zastavení bylo s výraznými portréty biblických postav. Pak jsem dělal tady blízko třeba pohyblivý betlém v Horní Lidči. Tam se účastnilo na tom asi patnáct řezbářů, ale já jsem dělal ty hlavní části. Dělaly se figurky asi pětadvaceticentimetrové, ale já dělal svatou rodinu a tři krále, asi osmdesáticentimetrové. To je ta statická část. Pěkně je to tam udělané, myslím.
Co vás na řezbářství nejvíc baví?
To prostě baví, to se nedá. To je přímo terapie! To třeba jste nějaký rozrušený a když sednete a vyřezáváte nějakou malou ovečku, tak za půl hodiny jste klidný! Do toho se ponoříte a ani vám to nepřijde. Kolikrát, když dělám nějakou větší věc, podívám se a najednou je půl desáté večer, tak si říkám: „Měl bych jít už na večeřu!“ Ztratíte prostě pojem o čase a tak moc se do toho vnoříte.
Kde berete k těm věcem inspiraci?
Tak různě, to mosíte chodit s otevřenýma očama! Naráz prostě neco vidíte, přijdete dom, obkreslíte to na skicák a máte to. Někdy máte hodně návrhů, ale jste nespokojený. A jindy přijdete, ťuk, a máte to!
Vždy si děláte nějaký výkres dopředu, nebo tu dřevěnou plastiku děláte „z čisté vody“, prostě začnete rovnou řezat a tesat…?
Né, vždycky musí být nějaký nákres. Třeba tady mám taky takovou menší skicu. Dokonce třeba toho vodníka jsem si udělal takový mini model. To bylo složitější, s tím jak on sedí, tak jsem si udělal ten modýlek a jen jsem to pak tady „zvětšil“.
Říkal jste, že jste na tu „umprumku“ v mládí tedy nešel. Tak co jste dělal, než Vás pohltila řezbařina?
Všechno možné. Třeba jsem byl pomocník kotelníka. Já zkoušel na „volnou nohu“ jít ještě za totality, ale to nebylo možné, to mohli jen akademici a já ten titul nemám. Tak jsem byl kuchař, vedoucí rekreačního střediska, těžební dělník, kotelník. Ale hned jak to šlo, tak už v dubnu v tom devadesátém roku jsem jel do Zlína to zařídit, ani jsem se manželky neptal a založil si živnost!
Mluvíte o manželce. Máte i nějaké potomstvo, které by se třeba také věnovalo umění?
Dcera je asi i výtvarně nadanější než já, ale prostě to nedělá. Vystudovala obchodní akademii a dělá administrativu v soukromé firmě. Můj syn, ten od osmi roků jezdil se mnou po republice i po Evropě, třeba ve Švédsku, ale v patnácti toho nechal. Po gymnáziu odjel do Prahy a teď dělá v bance. Ale zrovna mi volal: „Taťko, jak přijedu na Moravu, dáš mi školení, ta rodinná tradice se mosí přece dodržovat!“ Tak bych byl rád, kdyby řezbářství dělal aspoň po pracovní době…
Vyvinulo se to řezbářství za dobu, co se mu věnujete?
Určitě. Nemáme jen dláto, ale různé frézky, příklepové takové mini sbíječky jakdyž. To technické vybavení je lepší. Pila ale musí být vždycky, to je jasné.
A pojímáte i jinak ta díla?
To je spíš podle toho, jakou věc děláte. Když děláte realistickou věc, tak to jináč zpracováváte, když děláte něco abstraktní, zase to je jiné. Třeba to víc vyhlazujete. Není to jen řezbařina, ale i taková sochařina.
Navštěvujete i další taková sympozia kromě Luhačovic a Valašských Klobouků?
Tradičně třeba Velké Karlovice, tam je setkání řezbářů, čtyři dny. Ten Liptál, tam je to dvoudenní. To už sů takové tradiční, kde jezdím a i další ti známí řezbáři.
Jak to sympozium v Luhačovicích vůbec funguje. Lázně si vás pozvou, počítám máte ubytování a stravu. Jak je to přesně s těmi plastikami potom?
To je jejich dřevo a jejich majetek. Když se věc prodá, dostaneme z ní třicet procent. Dostaneme nějakou gáži a případně ten podíl z prodeje. Zatím se ale myslím prodaly dvě tři věci…
Když vy jdete u Vás po Valašských Kloboukách, vědí už lidé, kdo to jde?
Určitě. Já tam dvakrát vyhrál tu soutěž, mám dvě sochy v Kloboukách, člověk jak se furt ukazuje, tak ho znají.
Když něco vytváříte, je to třeba i tak, že se díváte na nějaké časopisy o umění, nebo tak, sledujete, co dělají ostatní?
Spíš když hledám nějaký motiv, tak se třeba dívám někdy na knížky pohádek, pak si to téma ale udělám podle sebe. Ale hlavně je nutné dívat se kolem sebe. Jednou jsem potřeboval ztvárnit opilého, chtěli něco na košt slivovice, no tak jsem se kouknul před hospodou… Jdete a máte tam hned motiv! Prostě dívat se okolo. Třeba máte deset různých žen, ale vždycky mají něco společného…
Mluvíte o ženách. Manželku jste někdy spodobnil?
Já nedělám přesné podoby podle někoho. To by mi přišlo jak posmrtná maska a to mně nevoní.
A máte oblíbený materiál?
To je samozřejmě lípa, to je měkké dřevo. Když dělám nějaké větší věci dovnitř, tak ta se dělá pěkně.
Letos jste dostali tady dubové dřevo…
Dub je dost těžký na zpracování. Ale vždycky je taky jinší technika, jesli to děláte, aby to bylo venku nebo vevnitř. Dovnitř si lidé musí naklížit ty lipové pláty a už to pak nesmí pracovat.
Ale takové dílo, které se tu vyřezává, ta jeho tvorba nekončí jen tím opracováním dřeva. Zvlášť když má zůstat pak venku. To chce ještě různé glazury a podobně, že?
Ano, to se pak musí natírat. Před tou vernisáží to musí být krásně nachystané. (Vernisáž vždy uzavírá luhačovické sympozium a autoři na ní komentují vznik svého díla) Glazury tady máme ještě co zbyly od loňska.
A Vy máte třeba nějakou svou oblíbenou glazuru, nebo nějako přímo vlastní?
Já používám na sochy xyladecor. Tady mají i jiné. Někdo třeba používá nějaké olejíky, těm ale já moc nevěřím. Je to zas trochu jinší. Někde tvrdí: „Je to matné.“ Ale natřete to a leskne se to. To není dobré. Ale už jsem si i tak poradil, jak třeba i tohle zlikvidovat.
A co Vaše nástroje, máte třeba nějaké oblíbené dlátko?
Tých mini dlátek vozím tak deset, jinak jich mám tak sto. Nožík, co jsem si udělal z břitvy, ten mám nejoblíbenější, používám ho na ty drobnosti. Dláta účka nebo véčka s tím dělám ale nejvíc věcí. Máte sto dlát, na výrobu jich potřebujete pět, šest, ale někdy potřebujete speciální dláta. Protože jinak se třeba v té vyřezávané věci na určité místo dlátem nemůžete dostat. Takže když přijede nějaký dlátař, tak už si dobře vybírám… Jsou třeba úplně opačně zahnuté, každý sám musí vědět, jaké specifické potřebuje. Co by si měl navíc vybrat.
Tady bývají i mladší účastníci, absolventi nebo studenti Střední odborné školy Luhačovice, s níž jste také spolupracoval. Co vy na to, co dělají ti mladí?
Ale jo! Oni jsou šikovní. Třeba tady Martin Bořuta (další z účastníků sympozia) taky byl u mě na praxi. Študenty já, který nemám žádné školy, připravuji na maturity! (Úsměv.) Vloni tu byli dva, letos není žádný. Bývají to ale šikovní ogaři. Já je neučím ale jen vyřezávat, ale aby uměli jako řezbáři fungovat i v životě. Aby to nebyla produkce nezaměstnaných. Ne, že vystudujů a „hodíme jich do vody“ a po pěti metrech sa utopíja! On potřebuje fungovat v životě. Jeden třeťák z těch minulých mi ale třeba říká: Já už mám tolik kšeftů, až mě ta škola skoro otravuje. Tak to mě potěšilo!
