Jak přišel vůbec nápad na první festival?
No při diskusi během jednoho nočního posezení (úsměv) před osmi lety s Hynkem Petrželkou, který je taky z Luhačovic a taky se sem rád vrací. My jsme přemýšleli nad nějakou záminkou, jak k nám pozvat známé a přátele.
Tedy vymyslet něco hlavně pro mladé lidi?
Tak to bylo na začátku, ale vyvinulo se to. Nemáme dnes už festival zdaleka zaměřený jen jako akci pro mladé, ale pro všechny občany Luhačovic i lázeňské hosty.
Vy jste studovala v Olomouci, že?
Ano filmovou a divadelní vědu. Teď už tam jen pracuji, ale studuji ještě dálkově v Brně Management v kultuře.
A jinak se věnujete čemu? Ttuším produkci?
Ano, produkci. Spolupracovala jsem s Divadlem na cucky, to je taková nezávislá scéna v Olomouci. Teď už je to spíše produkce festivalů. Letní filmová škola, Divadelní flóra, Přehlídka animovaného filmu. Jsem ale pořád studentka, takže na těch akcích spolupracuji na dohodu.
Ten první festival Luhovaný Vincent a i několik dalších jeho ročníků se odehrávalo hlavně v klubu Sokolka, respektive na luhačovické sokolovně…
Neměli jsme tehdy moc na výběr a byli jsme rádi, že máme vůbec prostor, kde se dá nějak umístit všechno, co máme obsažené v programu. Že se tam dá udělat například hudební scéna, divadelní představení. Od začátku jsme ale věděli, že se chceme dostat ven do veřejného prostoru a dělat akce tam.
Třeba vloni jste měli v Jurkovičových Říčních a slunečních lázních představení Plovárna, letos tam vystoupili akrobatičtí Playboyz, akce byly i v altánu Ottovky, v Hudebním altánu…
Je toho čím dál více venku a je to výzva. Tým pořadatelů se také postupně obměňoval a sílil. Teď nás na tom dělá patnáct přes celý rok a na festivale pak celkem 30 dobrovolníků.
Kolik máte rozpočet? Letos jste získali i dotaci z Visegradského fondu…
To bylo 156 tisíc, ale byly vázané na program konference, zaměřené na kulturu v lázeňských městech zemí Visegradu, která byla jednou ze součástí Vincenta. Jinak vloni byl rozpočet 150 tisíc. Není do něj samozřejmě započítána ta práce, která je dobrovolnická. A spousta nákladů odpadá díky sponzorům, kteří poskytnou například zdarma prostory. Takže všechny peníze se snažíme investovat do programu. Letošní rozpočet byl podobný loňskému, dohromady s penězi z dotace jsme měli k dispozici celkem asi 300 tisíc. Podpořilo nás i Ministerstvo kultury, Zlínský kraj, Město Luhačovice, Lázně Luhačovice a další.
Kolik přijelo na festival lidí a jak se návštěvnost vyvíjí?
Letos bylo více než sto akreditovaných účastníků, kteří jsou tu na celý festival, což je dvakrát více než vloni. Pak jsou stovky těch, kdo si koupí vstupné na jednotlivé akce, třeba v sobotu v klubu Domino na hudebním programu bylo kolem dvou set lidí. Zajímavé je, že tu zůstává na celý festival i řada účinkujících, se kterými pak máme možnost vést diskusi.
Do hovoru se zapojuje Lukáš Tobolák, který má na starost finance festivalu.
Tobolák: Ty účastníky můžeme rozdělit do pěti skupin. Účinkující, pak všichni, kdo se organizačně podílí, účastníci konference, akreditovaní hosté a lidé, kteří přijdou na jednotlivé akce. Produkce mají celkově dopad na několik set lidí, při akci u Ottovky nebo v Hudebním altánu u Jestřabí to bylo navíc zdarma pro nejširší veřejnost. Základní koncept je ostatně přinášet kulturu do venkovního prostoru pro všechny věkové kategorie.
Kam se ten program vyvine, jaké jsou cíle pro další rok?
Petráková: Určitě bychom chtěli oživit další místa.
A máte nějaké konkrétní tipy?
Petráková: Rádi bychom se vrátili na terasu Městské plovárny, kde se už tři ročníky odehrávaly venkovní projekce filmů, ale bohužel si někteří lidé stěžovali, že je to ruší, protože kolem je přeci jen obytná zástavba. Nějaké performance bychom rádi uskutečnili třeba ve Vodoléčebném ústavu, což je zatím takové zapovězené místo. Hovořili jsme už i s panem generálním ředitelem Lázní Luhačovice Bláhou, že bychom chtěli někde udělat třeba takzvaný videomapping, tedy nějaké vizuální projekce na nějakou budovu.
Tobolák: My už teď za málo peněz dokážeme udělat „hodně muziky“. Akce začíná mít v podstatě díky letošnímu ročníku s mezinárodní konferencí celorepublikový i celoevropský význam. Byli tu lidé z Maďarska, Slovenska, Polska. Jde o to, aby se nejen lázeňská města zúčastněná na konferenci vzájemně obohatila, ale aby se i vytvořila nějaká platforma. Taková, kde lze sdílet svoje zkušenosti, jak dělat kulturu, sdílet svoje kontakty a zároveň tak naše město propagovat. My jsme dokázali nabídnout určitou platformu za asi 300 tisíc, s tím, že přitom asi 80 tisíc padlo na cestovné pozvaných hostů a jejich ubytování. Tím jsme přinesli kromě prestiže i peníze místním podnikatelům.
Jak to máte v týmu rozdělené?
Tobolák: Máme v týmu dramaturgy, třeba Petra Knepra, který má na starost filmový program v kině, režiséry, výběr kapel. Magda se stará o divadlo, Vašek o techniku a podobně. Vše se dá najít na našem webu. Samozřejmě je to stále akce dobrovolnická, nikdo na tom nepracuje s nějakým finančním zaujetím. Přitom je to obrovské množství hodin, co tomu věnujeme.
Třeba u filmů je to tak, že Vám je pro účel festivalu taky poskytnou zdarma?
Petráková: Ne, tam normálně platíme za distribuci. Trváme na kvalitě. Šlo by třeba sehnat filmy zdarma, ale ne ty, co bychom chtěli. Složitější je to třeba při filmech ze zahraničí, dělal se třeba i simultánní překlad, protože k filmu nebyly titulky. Člověk, co to pro festival dělá, se mimo festival normálně profesionálně věnuje filmové dramaturgii, takže kvalita je zaručená. U nás to ale dělá z nadšení.
Ten festival je každopádně brán asi stále jako alternativní, něco pro mladé lidi.
Tobolák: Tomu termínu alternativní se vyhýbáme. Třeba postfolklórní kapela Ponk, co jsme přivezli do Hudebního altánu, to bylo něco, co mohlo určitě zaujmout i starší generace.
Ale přímo hlavní kulturní proud asi úplně neprezentujete…
Petráková: Dovážíme sem něco, co je kvalitní a nové.
Tobolák: Na venkovních akcích se setkává starší generace s generací mladší, což považujeme za velké plus festivalu pro veřejnost. I na koncertech v klubu Domino ve Společenském domě jsme si mohli vyslechnout historky, jak tam dříve chodili, a jak se bavili v lázních za mlada, jak město a ten prostor žil. To setkávání je obohacující.
Vy, slečno Petráková, máte tu v Luhačovicích dost známé rodiče. Maminka ředitelka muzea, tatínek grafik, který navrhoval také stěnu paměti na ulici Dr. Veselého. Oba navíc aktivní ve spolku Calma, který tu dělá mnoho programů. Zapojují se i do festivalu? A nakolik?
Rozhodně nás v tom podporují, ale nijak neparticipují přímo na organizaci. Maminka tedy měla v programu festivalů třeba přednášku nebo komentované prohlídky, ale jinak to není jejich aktivita. Nemyslím, že to lidé vnímají jako nějaký jejich další projekt a pokud jo, neřeším to.
Jak se snažíte, aby váš nemainstreamový festival zaujal třeba i seniory, kteří jsou tu v lázních?
Petráková: Snažíme se jim přiblížit ten program, který by je mohl zaujmout. Takový výběr. Máme tištěné programy, širší verzi a užší verzi. Lázeňští hosté je mají k dispozici na recepcích hotelů. Mladší lidé si program stejně najdou na webu, takže ten se tiskne hlavně kvůli starší generaci.
Jak dlouho trvá ta nejintenzivnější příprava festivalu?
Petráková: Překvapivě je to spíš únor, březen. Už od září se samozřejmě shánějí peníze, ale co se týče programu, přijde období, kdy se musí zablokovat v únoru a březnu účinkující. Pak je trochu klidnější období, kdy se můžeme věnovat přípravě propagace a pak měsíc před festivalem je to už hodně horké období. A vrcholí to tak týden předem, kdy se všichni sejdeme už na místě a připravujeme jednotlivé lokace.
Tobolák: Třeba jen propagaci se věnovali tři lidi v týmu měsíc. S žádostmi o granty je to pak obdobně, obecně s časově náročnou administrativou bychom určitě uvítali pomoc.
Letos tu byla konference. Bude to mít i nějakou návaznost, že byste se třeba prezentovali zase vy festival někde jinde?
Petráková: To se nám už podařilo taky předem, kdy jsme byli pozváni do Karlových Varů i do Mariánských Lázní. Jeli jsme tam prezentovat v oblíbeném světovém prezentačním formátu „Pecha Kucha“.
Tobolák: Výsledkem konference je, že jsme se relativně zasíťovali, předali si zkušenosti a domluvili se na dalši spolupráci. Jsme pozvaní jak do Polska do Gdaňsku, tak do Budapešti. Tamní organizátoři z toho, co děláme tady, byli nadšení. A máme odezvu, pozvání k nim a spolupráci chceme rozvíjet.
Máte nějaký konkrétní termín, kdy se to posune?
Petráková: Já jsem i dostala v rámci svého studia stipendium z Divadelního ústavu, kdy pojedu na týden do Polska do Sopot, což jsou asi největší tamní lázně. Odtud tu byli organizátoři festivalu Artoop, na který jsme narazili při dělání rešerší, vyhledávání informací ke konferenci. Tamní festival je možná takový předobraz, kam bychom to chtěli dotáhnout i tady v Luhačovicích. Mají sice za sebou jen čtyři ročníky, ale mají skvěle zmáknutý marketing a v tom nejpozitivnějším slova smyslu tam ten festival okupuje celé město. Mají také velkou podporu městských institucí, kterou bychom tu rádi měli. Budu z toho dělat zprávu a zase mohu přinést nějaké know-how.
Zpoza počítače doplňuje další kolegyně z týmu:
Andrea Pelechová: Výstupem té konference už jsou konkrétní témata, na kterých je společný zájem partnerů. Jsou to revitalizace některých objektů, otázka určité transformace konceptu moderního lázeňství, vztah pořadatelů s městy a lazeňskými společnostmi.
Co do propagace, měli jste letos i dost reklamy na internetu…
Tobolák: Použili jsme reklamní sítě googlu a seznamu. Přitom jsme do ní dali celkem 8000 Kč a know-how. Dalším komunikačním kanálem byl facebook. Dopad byl pro naši akci a město velký, celkově jsme oslovili až sto tisíc lidí. I díky tomu, že Marek Ehrenberger nám dělal grafiku.
Skončil jeden ročník. Je to úleva, oddech, že vše zafungovalo?
Petráková: Je to hlavně zadostiučinění, vše dopadlo pozitivně, ohlasy skvělé, návštěvnost výborná, rozhodně jsme dokázali oslovit nové diváky. Efekt propagace zafungoval. Přišla i spousta místních lidí. Byli dříve dost skeptičtí k našemu festivalu, dívali se na to jako na něco importovaného a byla to pro mnohé z nich až přílišná „alternativa“. Už přišli na to, že to tak není. Začali nám důvěřovat. Sice je organizační tým částečně tvořen z přespolních, ale veřejnost už tu koncepci přijala.
Tobolák: V týmu je hodně luhačovických rodáků, kteří tu prostě ve svém oboru nenašli práci, tak jsou v Praze, Brně, Olomouci a další nám pomáhají tady na místě. Komunikaci řešíme převážně on-line, není problém se tak přípravě věnovat po celý rok, i když na úplně jiných místech.
Vyšlo vám letos na Vincenta i dost počasí. Provázelo to všechny ročníky, nebo ty venkovní akce někdy ovlivnilo počasí nějak negativně?
Petráková: Nikdy jsme naštěstí neřešili déšť. Jeden ročník jsme řešili, že bylo opravdu chladno, když bylo letní kino. No, ta projekce prostě byla pro opravdu otužilé…
Tobolák: Vždy máme nějakou mokrou variantu.
Petráková: Někdy ta mokrá varianta ale dost dobře nejde a to je třeba riziko, které na sebe tou organizací prostě bereme. Práce na festivale pořádaném ve veřejném prostoru není jednoduchá, třeba k představení v Říčních a slunečních lázních jsme alternativu neměli, to by se muselo zrušit. Ale ta práce ve veřejném prostoru je jedno z nejzásadnějších témat a s tím chceme dále pracovat. Pokud jsou to akce někde venku, často se tam nedá vybírat vstupné. To je také určitý risk, protože pak to může pro festival hůře dopadnout finančně.
A jak vlastně festival Luhovaný Vincent, který pořádáte pod hlavičkou stejnojmenného občanského sdružení, s penězi vychází? Už víte, jak to letos vyšlo?
Petráková: No, ještě to nemáme přesně spočítané, ale mělo by to být na nule.
Nebude mínus?
Tobolák: Po dvou letech ne.
Petráková: Takže něco málo možná i zůstane na příští rok. Ale bohužel zatím nemáme žádný dlouhodobý grant, který by nám dal jistotu pro další ročníky.
A jak se řeší, když se to sečte a zjistí se, že peněz pochybělo?
Tobolák: Tak to pořadatelé douhradí třeba tím, že nedají do nákladů projetý benzín. Všichni kdo to dělají, to prostě dělají z nadšení.
Něco konkrétního, nějaké jméno vystupujícího, pro příští rok už teď máte vymyšleno?
Petráková: Konkrétní jméno ne. Ale my se snažíme brát aktuální zajímavé věci. A teď budou teprve po republice mnohé letní festivaly, ať už hudební nebo filmových dokumentů. Zajímají nás právě třeba nové „neprovařené“ kapely, které jsou ale zajímavé a kvalitní. Z nich třeba něco, co nás zaujme, uvidí lidé napřesrok i v Luhačovicích.
