Vystupujete tu na festivale. Je to pro herce nějak jinší než běžná představení?
Je to vlastně všechno podobné. Ty přípravy jsou stejné a festival nefestival se připravujete na představení.
Jste v Luhačovicích už po několikáté. Jaký máte k nim a k lázním vůbec vztah, když jste i vyrůstala v Karlových Varech?
Ano to je pravda, ale Luhačovice, to je úplně jiná krajina a tady je to strašně krásné. Tam to je už podhůří Krušných hor, ty Karlovy Vary, je to takové drsnější. Tady je to takový kulatý, hezký, milý, čisťounký, krásný kraj.
Můžete přiblížit roli Mathildy, kterou tady hrajete ve hře, která měla premiéru letos na jaře?
Já bych nerada prozrazovala děj, ale ta hra má název Drahá Mathilda, což má právě ten dvojí význam se kterým se v té hře žongluje, protože je na téma bytu, který kdosi zdědí, přijde do něj a myslí, že je prázdný, jenže není. Ten byt byl kdysi koupen za určitých podmínek, které vyjdou majitele dost draho. Může totiž prodat byt, až ta původní majitelka zemře, a po celou dobu jí musí hradit náklady spojené s tím bytem, ve kterém ona Mathilda stále žije.
Jaká byla spolupráce s představiteli dalších rolí Lubošem Veselým a Ilonou Svobodovou na nastudování této hry?
To bylo hrozně fajn, protože pan režisér Kosek nás tři dal nějak dohromady, nás, kteří jsme se příliš neznali nebo spolu nepracovali, ale pak nás to zkoušení velice těšilo a scházíme se teď spolu i mimo ta představení.
Letos šel také do kin film Polednice na motiv z Erbenovy Kytice, ve kterém hrajete jednu z hlavních rolí. Je to horor, což je pro Vás celkem nový žánr. Jaká byla práce na této věci?
Já jsem ráda, že s tím někdo přišel a že ten nápad vznikl. Když jsme o tom mluvili a scházeli se na natáčení předloni na jaře, tak jsme se shodli na tom, že by bylo dobré, aby vlastně nebylo jednoznačné, kdo ta Polednice je. Že by to rozhodně nemělo být personifikováno, protože je to báje, je to představa. Nikdo nevíme, jestli je to skutečnost, nebo jestli to nestvořila lidská fantazie nebo nějaký krajní okamžik. Ale přiznám se, že jsem dodnes ten film ještě neviděla, takže jsem vlastně nepopsaný list (úsměv).
Žánr horor prý nemáte příliš ráda, ale třeba filmy od Hitchcocka prý uznáváte?
Ale to ano! Dobře udělaný horor je paráda. Bát se v kině je dobré. Mimo kino to nemám ráda, ale bát se při kvalitním dobře udělaném hororu je fajn.
Ztvárnila jste řadu legendárních filmových rolí. Je některý film, na roli ve kterém obzvláště vzpomínáte?
Já mám ráda paní učitelku Maxovou z Obecné školy.
Tedy tu, která vlastně nedopadla úplně dobře…
A její žáci ji dostali do blázince! A já jsem si přála, když ona vyjde z té školy a jde tím polem, aby se rozevřela nebesa a odtud se napřáhla ruka a zvedla ji na obláček. (úsměv)
Hrála jste také v mnohých seriálech. Třeba v legendární Takové normální rodince, ale před pár lety také v nekonečném seriálu Ulice. Můžete srovnat, jak se za ta léta vyvinula seriálová tvorba? To je asi hodně jiné?
To rozhodně. Jednak kdysi byla jedna Československá televize, ta měla dva kanály a tím to bylo hotové. Ale v každém případě se posunula ta profesní práce a specificky pro mladé lidi k mínusu. Protože dřív se všechny inscenace pro televizi zkoušely, včetně příprav kameramanů, záběrů a tak. A teď se nezkouší. Prostě se přijde na plac a drtí je natáčecí plán, obzvlášť v těch komerčních televizích je to velice tvrdé, protože je snaha natočit co nejvíc za den. Speciálně u Ulice to je specifické, protože se vysílá den co den. To je prostě továrna. Tuny vlastně banálního textu se ti herci musí učit a tak dále. Já myslím, že specielně pro mladé začínající herce je to… no není to dobré. Není to dobré…
Vy letos (zhruba za měsíc od našeho rozhovoru) slavíte významné životní jubileum. Je to určitý důvod k bilancování? Máte vymyšlené už třeba nějaké oslavy?
Nemám vymyšlené ani bilancování ani oslavy, my v naší rodině s těmi narozeninami nakládáme tak volněji. Když se nám podaří sejít, tak to nemusí být záminka jen, když jsou narozeniny. Takže já fakt nic neplánuji.
Co máte z uměleckého hlediska nejbližšího v plánu?
V září se budou pro Českou televizi dotáčet další díly seriálu Doba soudce K a to už začíná osmého září.
A v divadle, kromě role Mathildy?
Budu zkoušet ve Studiu DV pohádku Šíleně smutná princezna. A jak to půjde skloubit vlastně s tím natáčení, to ještě nevím. Zatím si to nedovedu představit. Bude to mazec!
Přeci jen, když se divadlo hraje v Luhačovicích je nějaké lázeňské publiku, které má svá specifika?
Je to náhoda, jaké se kde sejde publikum. Kdekoliv. Já bych to nespecifikovala na lázně. To sociologické složení publika nejde nikde odhadnout. Ale vždycky je príma, když přijdou chytrý lidi.
V divadle jste hrála i inscenaci Jistě, pane ministře podle anglického televizního sit-comu. Sama jste kdysi přitom byla v politice, ale rychle jste z ní odešla, že?
Já, když mi tehdy nabídli kandidaturu do České národní rady, jsem říkala, ať mě na té kandidátce dají někam hodně do zadu. Získala jsem ale v Praze spoustu preferenčních hlasů. Netroufla jsem si kandidovat a pak říct, že to byl jen žert, přišlo by mi to jako podvod. Takže jsem se držela zuby nehty a snažila se to vydržet do konce volebního období a vlastně jsem se ale chtěla vždy vrátit do divadla. Nikdy jsem nenašla zalíbení v politice pokračovat.
S některými hereckými partnery jste se vídala ve filmech častěji. Například s panem Hanzlíkem (Taková normální rodinka, Létě s kovbojem, Noc na Karlštejně, Lucie, postrach ulice…) nebo se Zdeňkem Svěrákem (například v Na samotě u lesa, ve Vratných lahvích). Vzpomínáte na ty spolupráce o to více? Nebo těšíte se na další spolupráci?
To jsou všechno takové náhody. Že třeba Zdeněk Svěrák stál potom znovu o moji partneřinu, když jsme pak spolu točili film po 30 letech! To se nestává a myslím, že to vše bývá čirou náhodou. Vzpomínám na ty spolupráce ale ráda a určitě bych se nějaké další nebránila.
Jste i držitelkou různých ocenění. Kterého z nich si nejvíce vážíte?
Já nevím. Jsou to příjemné dvě minuty, když něco takového obdržíte, ale nehraje to takovou roli. Máte někde ty ceny uložené, ale vy potřebujete být připravený a fit pro další práci, takže na těch cenách bych tolik nebazírovala…
Váš manžel, se kterým jste se vzali dokonce dvakrát, je rovněž známý herec – Jiří Ornest. Vaši synové se však na tuto dráhu nevydali, že, protože starší Šimon pracuje v Jedličkově ústavu, kde vede Tap tap orchestra, a mladší syn je počítačovým expertem…
Já jsem si vždycky přála, aby si vybrali něco podle svého. Aby to dělali a nebyli nešťastní někde, kde je to netěší.
Ve volném čase se prý hodně věnujete zahradničení a lákala by Vás prý i zahradní architektura, kdybyste si mohla znovu vybírat profesi…
Ale na to bude čas až tak v příštím životě.
A kolik tomu zahradničení věnujete času?
Co to jde, ale když jste angažovaný v divadle, tak nemáte žádný systém. Neděláte na zahradě ty věci, kdy se mají dělat, ale kdy máte čas, kdy máte tu chviličku času.
