Populární akce, která nabízí řadu programů zaměřenou na dopravu, bezpečnost a také prezentující složky Integrovaného záchranného systému. Sled akcí teprve začínal, takže se ještě řada věcí dotahovala a chystala. Když jsem přišel do kanceláře v zámku, kde DDM sídlí, Tomalová tak se svou kolegyní právě dopilovávala hry s dopravní tematikou pro děti na jeden z chystaných programů.

Jak moc je dnes složité zabavit děti, vymyslet pro ně nové věci, hry?

Naštěstí jsou tu tak tvořiví pedagogové, kolegové, že jednoho něco napadne, druhý to dopoví, třetí něco přidá… Tak tvoříme ty programy. Samozřejmě se to ale neobejde bez toho, že bychom se účastnili dalších vzdělávacích kurzů. Při dalším vzdělávání pedagogických pracovníků čerpáme nové věci, třeba je to zaměřené na kreativní hry, na skupinové hry, nebo na hry k seznamovacím akcím, které jsou prevencí, třeba aby ve škole nevznikala šikana. Ale jsou to i různé rukodělné dovednosti, které získáváme.

Kroužky, které DDM hlavně pořádá, by se ale jistě neobešly kromě zaměstnanců i bez externích pracovníků?

Určitě, protože každý z nich umí něco jiného a mají pro tu svou práci zaujetí a rádi své zkušenosti předávají. A mně vždy dělá velkou radost, když objevím někoho, kdo třeba ani neví, že by s dětmi mohl pracovat. Má ale svou zálibu a té věci rozumí, hodně o tom ví. A je potom, když se domluvíme a vede kroužek, velmi příjemné, jak se dělí o svou zálibu v kroužku s dětmi nebo dospělými.  Je to velká radost vidět, jakou radost to přináší nejen jim, ale i tomu člověku samotnému.

Kolik teď máte v posledních letech externistů?

Záleží jak na co, vedoucích kroužků bývá kolem 40 až 44. Další jsou externisté, se kterými děláme smlouvy o provedení práce na tábory. To je 10-15 dalších lidí. Ti se někdy složitě hledají, protože ne každý může právě, když ho na ten který tábor potřebujeme. Jsou tu ale i lidé, kteří vedou kroužek a chtějí zároveň s dětmi jet na tábor nebo působit na příměstském táboře. To jsou často studenti pedagogických fakult, kteří to berou jako praxi a zároveň si tak přivydělávají při studiu.

Kolik je v DDM přímo zaměstnanců?

Je tu 6 kmenových zaměstnanců. Čtyři pedagogové a dva nepedagogičtí pracovníci, kteří jsou na částečný úvazek. Dohromady máme 4,8 úvazku.

Vy jste v DDM bezmála 25 let. Jak se to za ty roky vyvinulo?

Když jsem sem nastoupila v roce 1992, byla tu ředitelkou paní Zichová a ta mi prakticky ukázala, co obnáší tato činnost. Profesně jsem byla původně učitelka mateřské školy a přecházela jsem z MŠ Vrbětice do Biskupic. Dělala jsem ale pořád jen záskoky za kolegyně na mateřské dovolené a chtěla jsem už stálé místo. Potkala jsem paní Zichovou, která tu zrovna hledala pedagoga volného času. Ale musela jsem si proto i dodělávat druhou maturitu.

Jak to?

Tenkrát to ještě nebylo na pedagogických školách tak jako dnes, že člověk, který studuje „pajdák“, měl zároveň s učitelstvím pro mateřské školy i vychovatelství. Dělala jsem tedy střední pedagogickou školu v Kroměříži a chvíli po maturitě, kdy jsem si říkala, že tu školu už nikdy neuvidím, jsem se tam musela vrátit. Dojížděla jsem tam na jednoleté dálkové studium, abych si doplnila ten druhý obor. Ale šlo to celkem, učiva už nebylo mnoho, pak okruhy, otázky k závěrečným zkouškám. Jen se dodělala ta maturita, ale už pouze ty odborné věci, bez češtiny a tak.

Co vše se tu v DDM tedy za dobu co tu působíte změnilo?

Já když nastoupila, byla jsem zvyklá z předchozí práce mít kolem sebe ty děti pořád a tady mi to i trochu chybělo. Něco se dělalo v dopoledních hodinách, odpoledne to tu samozřejmě hučelo jako v úle, ale končívali jsme ve čtyři hodiny. Postupem času jsem hledala činnosti, abych sem dostala víc dětí, ať už kvůli svému pocitu či kvůli tomu, že jsem věděla, že to jde a lidé by to mohli potřebovat. Ale ve veřejnosti se o těch možnostech ještě tolik nevědělo. Tenkrát tu pracovaly takové hodně odborné kroužky, jako myslivecký, modelářský, ten ještě v několika zaměřeních –  plastikový modelář, papírový modelář. Po převratu přitom bylo cítit, že tu ti lidé chtějí trávit volný čas a je třeba ty možnosti rozvinout a já viděla tu zahradu a viděla a říkala si,  kolik akcí by se tu dalo dělat…

Co jste podnikla?

Nevěděla jsem, jak to přesně pojmenovat, ale šla jsem za paní ředitelkou a řekla jí: „My potřebujeme něco jako velký obývák, aby ta děcka měla kam chodit!“ Děti za námi chodily rády, ale měli jsme malé prostory. I ze školní družiny, která tu v zámku sídlila k nám děti přebíhaly. My tak ale měli v horním patře jen dvě klubovny a dole tři. Teď jich máme osm. Tehdy nebyly tolik kroužky dělané mimo zámek jako nyní, třeba sportovní kroužky. V tom nám pak hodně vyšla vstříc základní škola, ať už za paní ředitelky Pančochové, pak paní Víchové nebo nynějšího ředitele pana Leblocha.

Ve škole máte třeba florbal, že…

Jakoby v tandemu jsme se školou pak ale řešili všechny ty zájmové činnosti. Škola dodnes i využívá všech výukových programů, které nabízíme v dopoledních hodinách. Třeba dopravní výchovu, pak různé programy zaměřené na tradice, ať už Vánoce či Velikonoce, dále první pomoc a jiné.

Jak se dají procentuelně ty činnosti DDM rozdělit?

Největší gró je odpolední zájmová činnost, pak jsou to víkendové akce, rodiče s dětmi si zvykli na ty programy.

Je to vidět, teď na Zámeckém pikniku byla řada lidí, nebo třeba oblíbené cyklozávody na přehradě, tam bývá určitě sto lidí…

Přes osmdesát je závodících účastníků plus ti další. Ti lidé, jak propagujeme naši činnost, na to slyší. Jak se doba změnila tak na volném času participuje kde kdo, pro nás je různá konkurence, ale tím, jak jsme tu ve všední den i o prázdninách, rodiče i děti mají zájem o naše akce. Vědí, že jsou kvalitní.

Jak se za 25 let změnila nabídka kroužků?

Dřív jich bývalo třeba 20, teď už je to k osmdesáti. 

Otevřete ale jen část, ne? Všechny do jednoho se dostatkem zájemců nenaplní…

Otevřeme třeba 78 z 88.

O kolik jde lidí?

Začátkem devadesátých let šlo o 200 až 300 členů kroužků, teď jich máme ročně skoro 900. Je to tou kvalitou. Lidé si o nás vzájemně řeknou, kamarádi a rodiče si ty naše kroužky vzájemně doporučí.

Jaké jsou současné trendy v kroužcích. O co je zájem, o co opadl?

Různé výtvarky se drží pořád. Orientální tance – o ty byl hodně zájem, ale teď už trochu poklesl. Třeba zájem o aerobik se drží. Florbal ten narůstá neúměrně. Dochází k tomu, že místo dvou kroužků tohoto zaměření otevíráme klidně čtyři.

Určitě se musím zeptat na agility. To je i Váš koníček, že?

Můj a mého muže. Prakticky jsem o tom ale před čtyřmi lety nic nevěděla. Ale pořídili jsme si border kolii Aimy a chtěli s ní něco dělat. Je to velmi živé plemeno a máme ji v bytě, tak jsme ji museli nějak zaměstnat. Hledali jsme, co s ní, účastnili se výstav, ale to nestačilo, ten pes chce pohyb. Manžel Petr zařídil trénování ve Slavičíně, s paní Kuncovou.  Zkoušeli jsme se pak domluvit někde blíž, s kynology v Biskupicích, ale tam je kynologie obrany, což se hodně od agility liší. A nejde to na jednom prostoru dělat moc společně. Na agility je i k sehnání víc těch, co to vedou. Báli se tam tak, že by je agility vytlačilo. Vždyť my pak tu v Luhačovicích začínali se třemi skupinami a už je jich pět! Nakonec jsme se domluvili tady s SC Radostova, protože agility je také sport a máme tam ten plácek za umělkou, za který jsme vděční.

Teď se na Radostově mění ten povrch hřiště s umělou trávou. Vy jste tam ohledně té umělky byla i cosi kvůli agility vyjednávat, ne?

Říkali jsme si, že ten starý povrch, který se odstraňuje, by mohl ještě posloužit pro to cvičiště agility. Když je špatné počasí na travnatém plácku je bláto a psi i lidé jsou od něho, tak se kroužky musely rušit. Tak jsme si říkali, že by se tam ta vysloužilá umělka, která by pro ten účel stačila, dala využít. Umělka i za mokra blátivá není a samotné mokro tolik nevadí. Takže možná vznikne v Luhačovicích jediné agility cvičiště s umělým povrchem v republice (smích). Ale ještě se to uvidí…

Chystá DDM v tomto školním roce nějakou novou akci, kromě už uskutečněného Zámeckého pikniku, zajímavého setkání se zábavou pro všechny věkové skupiny?

Něco nového určitě přijde, ale už ani nemáme moc volných termínů, kdy to dělat. Teď každopádně o podzimních prázdninách uděláme nově takovou předheloweenskou akci.  Dříve jsme tato „Strašidla“ chystali v lednu, tak to je taková změna a bude to trochu jiné. Bude to i takový bludičkový průvod. Možná vyřezávání dýní. Navíc bude pro děti příměstský tábor.

Už jsme mluvili o Vašem vzdělání. Vy jste si později ještě už jako ředitelka dodělávala magisterský titul na Univerzitě Palackého v Olomouci. To bylo spíše z nutnosti, kvůli současným požadavkům na vedoucí takovýchto organizací, nebo Vám to i hodně přineslo?

To bylo jedno s druhým. Já dělala ale  i různé funkční studium kvůli funkci hned ze začátku ředitelování. Byl to i takový manažerský kurz nazvaný Dokážu to. Tam jsem se setkávala s řediteli podobných DDM z celé republiky. Výměna zkušeností s 20 takovými parťáky byla skvělá. Projela jsem také řadu DDM po republice, abych se seznámila, jak se dětem věnují tam.

Jste také členem Sdružení pracovníků domů dětí a mládeže ČR, že?

Šéfem toho je Libor Bezděk z Karlína z Prahy. Setkáváme se takto, rychle si všichni předáváme informace a zkušenosti, co se kde v našem oboru v kterém kraji děje, vše co je potřeba. Připomínkujeme změny v legislativě týkající se našeho oboru. Když jsme v červnu dělali první krajskou konferenci pedagogů volného času (v Otrokovicích), tak jsme tam členy také pozvali. Nejen pedagogy volného časů z našeho regionu, ale i z dalších krajů. Byla tam velmi plodná diskuse na různá témata.

Můžete akci ještě přiblížit?

No, mě třeba zaujalo, když se tam pan psycholog Halda vyjadřoval k tomu, že v řadě měst se hodně kroužků dělá přímo ve školách, kde ale jsou ty děti celý den předtím. Pan Halda řekl: „Dopřejme dětem, co dopřáváme sami sobě. Dospělí také nezůstávají na pracovišti na pivo, raději si na to pivo zajdou někam jinam…“ To se mi moc líbilo, tu psychohygienu se musíme snažit dětem dopřát, pokud to jde. Není příliš dobré, když mají práci i zábavu ve stejném prostředí.

Nepůsobíte jako DDM Luhačovice jen v samotných Luhačovicích, ale i v sousedních obcích…

Hodně spolupracujeme s Městysem Pozlovice a tamní základní školou. Chtějí tam mít zájmové aktivity, které nabízíme. Je to z toho důvodu, aby žáci nemuseli přejíždět za aktivitami sem. Ta spolupráce je úžasná. My tam nemusíme platit za pronájem, oni nám prostory zdarma poskytnou, třeba tělocvičnu. Platíme pak jen toho lektora. Působíme i v Biskupicích v ZŠ a v MŠ a také máme myslivecký kroužek v Drnovicích.

Proč právě tam?

Je tam proto, že kolega, který ho vede, tu dřív pracoval jako pedagog volného času. Teď pracuje na finančním úřadě, ale myslivosti se věnuje, takže to otevřel tam. Ono je vždycky dobré, když ty kroužky zaštítí nějaká organizace. Pokud by se tam třeba něco přihodilo, oni mají ode mě pak ten servis, pojištění a tak. Na poradách se dozvídají navíc novinky a také věci týkající se zajištění bezpečnosti dětí. Na to já hodně dbám. Přitom velkém počtu členů kroužků my máme jeden dva úrazy do roka, což je opravdu skvěle nízký počet při té různorodé činnosti, často pohybové, kterou nabízíme.

Jak toho dosahujete?

Naši školení pedagogové volného času mají nejen osvojenou tu sociální oblast – navázat kontakt s těmi členy kroužků, vyměňovat si zkušenost, ale hodně ví, že se dbá právě na bezpečnost. Důraz na bezpečnost také hodně učíme všechny ty vedoucí – externisty. Že nestačí být jen do něčeho nadšený a tu zálibu ostatním předávat, ale také, že mají jako vedoucí tu velkou zodpovědnost.

Hledají se vedoucí těžko?

Jak na co. Už 2 roky se snažím najít někoho, kdo by vedl automodelářský kroužek. Máme pod kinem v suterénu autodráhu se závodními parametry, na kterou se kdysi složili sponzoři. Ale nelze najít na to člověka. Je to škoda. Málokterý rodič totiž dnes vezme do ruky třeba pájku a ukáže dítěti, jak se s ní dělá. Fajn kluci, co to vedli předtím, jsou ze Zlína a teď už kvůli svým povinnostem příliš vytížení, tak to nestíhají vést. A nikoho podobného najít nemohu.

Jaké jsou ceny kroužků? Držíte je dosažitelné pro všechny?

Máme ceny od čtyř stovek, ale i vyšší přes pět šest stovek. To třeba u výtvarných kroužků. Vždy se musí zaplatit vedoucí a také často materiál, se kterým se pracuje. Pomůcky se snažíme pořizovat třeba i z různých projektů. Taková navigace nutná na geocashing pro takto zaměřený kroužek vyjde třeba na sedm tisíc. Agility jsou asi nejdražší kroužek, pro děti stojí 1260, dospělí platí 1620. To vybavení překážkami pro dráhu, kterou se psem probíháte už nás totiž stálo přes sto tisíc. A ty peníze na potřebné věci je prostě nutné někde brát.

Kromě klasických kroužků děláte i dopolední Klubík pro maminky s nejmenšími dětmi.

O Klubík je hodně zájem. Vloni se ho účastnilo snad 35 maminek s dětmi. Výborné na tom pro ně je, že Klubík bývá pondělí až středa, vždy dopoledne 9-11. Maminky tam mají jeden den v týdnu besedy, mají další program, třeba rukodělný. Také aktivity společné s dětmi.  Rodiče si tam mohou děti také vzájemně pohlídat a jít si něco vyřídit třeba na úřady.

Když jste byla malá, měla jste nějakou oblíbenou činnost, chodila jste do kroužku?

Já vždycky něco tvořila. DDM ještě neexistoval, vznikl až v roce 1983. Tak jsem chodila v rámci školy do kroužku tvořivých rukou. Později jsem také pod školou vedla turistický kroužek a vyjížděla s dětmi na výlety, učila je věci o přírodě a tak. A na střední jsem jezdila v rámci praxe jako vedoucí na tábory a setkávala se tam se skvělými lidmi a bavilo mě to. Za to, co dnes dělám, ale vlastně vděčím sestře. Ta je na tom profesně stejně jako já, dělá teď ředitelku v otrokovickém DDM. Ona dřív pracovala v Brodě v Domě dětí a moc se jí tam líbilo, tak mě na to přemlouvala. A když jsem nastupovala sem a zjišťovala si, co ta práce obnáší, říkala mi: „To je senzační práce, máš kolem sebe spoustu lidí, co chtějí dělat a dělají sami od sebe a všechno, co dělají, je s nadšením. To pak ani skoro nemusíš dělat!“ (smích) Pak jsem nastoupila a samozřejmě zjistila, kolik to vše dá práce. Teď tu pracuje i můj syn a ten, když byl malý, říkal zase: „Mami, ty to máš dobré, pořád si v práci hraješ!“

Máte ještě dceru, ta je o pár let starší než syn Honza. Čemu se věnuje ona?

Má vystudovánu speciální pedagogiku v Olomouci a pracuje v Praze ve Všeobecné fakultní nemocnici. Tam založili centrum Provázení. Snaží se tam pomáhat rodinám, kde zjistili u dětí nějakou dost špatnou diagnózu.

Ale váš muž, ten jediný pedagog není, že?

Manžel je řezník-uzenář, ale také jeden z externích vedoucích kroužku agility. Vede pokročilou skupinu.

Jak se Váš syn dostal do DDM? Chtěl prostě jít ve Vašich šlépějích?

To ne. Udělal si maturitu jako mechanik-seřizovač. Po škole byl pak chvíli na vysoké, ale teorie prý nebyla nic pro něj, tak dělal ve zbrojovce. Odcházel nám pracovník, chtěl změnit profesi a my sháněli náhradu. Někoho, kdo by obstaral ty florbaly, cyklistiku, sport, zvládl propojit aparaturu. To všechno Honza uměl, ale nechtělo se mu sem. Přišel až později, když vystřídal odcházející Míšu Kaniokovou, co se do toho výběrka přihlásila a uspěla.

Když nastoupil, nebyly negativní reakce,  že je to rodina? Luhačovice jsou přeci jen menší město…

Žádnou kritiku jsem nezaznamenala. Naopak myslím, že ho lidi mají moc rádi a rádi ho vyhledávají. Je přes ty sporty fajn. Myslím, že jsme ho do kolektivu zvolili správně.

Jste také v politice. Ze zastupitelstev víte, že nad tím, co bude v budoucnosti se zámkem visí určitý Damoklův meč. Hrozí, že se v restitucích vrátí Serennyům. Je nějaký krizový plán, jak by DDM fungoval jinde?

Ty informace se ke mě dostávají postupně. Pokud vím, zámek dědicové nechtějí celý, ale jen část. Zatím se ale neví, kam by se případně DDM či ZUŠ stěhovaly, pokud by to bylo nutné.

Byl by to hodně velký problém?

Je tu ideální místo, protože je to střed obytné části města a jsme dobře dostupní i pro děti, co dojíždějí, protože je tu přímo autobusová zastávka. Přiznám se, že když jdu do kopce domů a vidím město, občas přemýšlím, co by kdyby a uvažuji, kam bychom se asi mohli přesunout. Mluví se o sokolovně, ale u ní není zeleň. Přitom venkovní aktivity, které děláme, jsou velmi oblíbené a zámecká zahrada je pro ně ideální. Takže je otázka, zda by se nemuselo raději něco postavit… Pořád ale věřím, že se vyřeší možnost zůstat v zámku.

V politice, tedy v městském zastupitelstvu, jste už déle. Můžete to přiblížit?

Čtvrté volební období. Prošla jsem si finančním výborem, pak jsem byla jen zastupitel, pak i radní a teď jsem jako zastupitelka i v kontrolním výboru. Přestože třeba práce v radě byla náročná, moc mě bavila a obohatila. Stranou, za kterou jsem byla zvolena jsem byla i v tomto volebním období navržena do rady, ale pro koaliční partnery to nebylo bohužel schůdné.

Ale Vy jste chtěla…

Ale žádné vysoké politické ambice nemám. Když jsem šla do politiky, chtěla jsem se dozvědět, jak to chodí a taky protože DDM byl do roku 2005 zřizován krajem. Ten je daleko a bylo mu to samozřejmě víc jedno. Přitom šlo o financování DDM Luhačovice. Chtěla jsem vědět, co by šlo změnit k lepšímu. Než jsem se stala ředitelkou byla i tato funkce spojena s děláním účetnictví, při tom se pak v ředitelské funkci prakticky pro tu práci s dětmi nenašel čas. Já řekla, že takto to dělat nebudu, že to není dobře a potřebovala jsem, aby se z toho pozadí zájmu DDM dostal.

Vy jste teď  financováni jak?

Na část platů přispívá kraj, dříve nám dávalo město pouze na provoz, teď platí kromě provozu i plat uklízečky. Dřív kraj přispíval i na platy externistů, ale teď na ně musíme vybrat sami.

To nastavení pro Vás asi není jednoduché…

Když chystám rozpočet, nevím přesně, o co bude z kroužků zájem. Musí se hlídat, aby byl rozpočet vyrovnaný a nebyli jsme v mínusu. Město se snaží pomáhat, třeba s tím platem uklizečky. Na druhou stranu mě trošku mrzí, že nám městští zastupitelé neschválili peníze na pořízení auta. To potřebujeme na převážení pomůcek na různé kroužky. Využíváme zatím auto Technických služeb. To lze ale jen po telefonické domluvě a ne vždy ho jde půjčit. Tak často musím využít svůj vlastní vůz nebo se tahají ty věci pěšky. Často jich přitom bývá hodně a těch míst, kde působíme je opravdu více. Ocenili bychom auto i na ty tábory a nejen kvůli vození věcí. Přeci jen, také když by se něco někomu stalo, je lepší auto mít k dispozici. Ale jinak jsem za spolupráci s městem, které nás zřizuje, moc ráda.