Luhačovický fotbal se teď hodně posunuje dopředu. V době, kdy děláme rozhovor, jste první v krajském přeboru (KP), ale bodově stejně s dalším týmem, vedete na skóre…
Druhé je Strání, sice nováček KP, který postoupil z nižší soutěže, ale mají teď silného mecenáše a jsou podle mě jedním z favoritů KP. Posílili kádr, když šli nahoru, je u nich Víťa Valenta, bývalý ligový hráč, a mají dobré fotbalisty, hrají dobrý fotbal.
A Luhačovice bereš jako favority KP?
Myslím, že teď už patříme mezi top čtyři týmy v soutěži.
Předešlou sezónu jste byli třetí – historické umístění. Je to i příchodem nových hráčů..?
Co jsem tam já, doplnilo se to o Broňu Červenku, Tondu Popelku a Honzu Talaše, teď je nově „Suša“, to jsou kvalitativně hodně dobří hráči na tu soutěž. Takže jsme doplnili 4 lidi a teď přišel Štěpán Červenka.
A ti přišli všichni ze Zlína?
Z tama Broňa, Honza Talaš hrával za Zlín, ale teď přišel z Fryštáku, Suša z Brna, kde studoval, Tonda Popelka přišel z Brodu. Ten tým se nějakým způsobem kvalitně doplnil, ale udělalo se hlavně dost práce a změn v klubu. Fungují všechny kategorie, klub se posunul jako celek. To je důležité.
A je to tak, že FK Luhačovice je farma Zlína? Kluby jsou propojené majitelem, ty jsi teď zároveň trenér B-týmu Zlína. Dosud jsi byl ale ve Zlíně kondiční trenér ne?
Kondiční a asistent trenéra zlínského béčka. Teď od začátku sezóny „B“ trénuji. Určitě je to provázané a je pro nás snadnější, třeba někoho do týmu doplnit. Jako teď dva mladší kluky do Luhačovic B z mladšího dorostu Zlína. Shánět dnes hráče je hrozně těžké a určitě by takovou možnost při provázanosti dvou klubů využil rád každý trenér.
V tom je to tedy určitě jednodušší…
Ale není to přímo tak, že by Luhačovice byly farma Zlína. Spíše sem chodí hráči, kteří končí kariéru, nebo mladí, co se neprosadí v ligovém fotbale, ale tu můžou uspět a už jsou tu třeba víc let a jsou to prostě naši hráči. Jiné je to třeba u Broni Červenky, který je asistent zlínského A-týmu a prostě si šel do Luhačovic zahrát fotbal. Jinak si ale na vzájem pomáháme.
Jak třeba?
Kluci, co jsou teď v béčku nebo U-19 Kubala a Vičánek jsou po dlouhodobém zranění, tak zatím nedostali ve Zlíně šanci. Já za nimi v té situaci přišel a říkám: „Než jen ve Zlíně trénovat a nehrát, pojďte hrát raději teď do Luhačovic. Ale je to rozhodnutí těch hráčů, zda na to přistoupí.
Zpět k trenéřině. Jak to máš ty v Luhačovicích, máš termínově danou smlouvu?
Ne, spíš si říkáme, jestli to jde a chtějí mě. To řemeslo je takové. Se Zdeňou (Červenkou ml. předsedou FK Luhačovice) se znám dlouho a až to nepůjde, půjdu od válu. Tak to chodí.
Kdy u tebe to „fotbal mám rád a chci hrát“ nahradilo „asi budu raději trenér“?
Nikdy jsem trenérem být nechtěl a ani to nezvažoval. Ale mám za sebou dost zranění jako profesionální hráč, tak jsem ve 30 ukončil kariéru. Předtím jsem hrál za Zlín, za Pardubice a Opavu. Pak, jak už začalo koleno pořád otékat, hrát profesionálně jsem přestal a 14 dnů byl nezaměstnaný. Pak mě oslovili ve Zlíně. Trenér Kalivoda, který byl tehdy u áčka mi zavolal, jestli bych nechtěl dělat asistenta. Byl bych hloupý, kdybych to v té situaci nevzal.
Ty máš teď jakou trenérskou licenci?
Mám UEFA A licenci, můžu trénovat všechny týmy od 3. ligy dolů a dělat asistenta v 2. lize.
Když chceš udělat další licenci, pro to musíš udělat co?
Přijímací zkoušky, ty se dělaly i na áčkovou licenci. Hlásí se třeba 80 lidí, berou 25.
To se normálně musíš „šrotit“ všechna ta pravidla a tak?
U A licence byly dva přijímací testy a pak ještě ústní zkouška. Kromě áčka jsou ještě nižší B licence a C licence. Ta nejvyšší je UEFA PROFI licence, pak můžeš trénovat koho chceš. Nároďák nebo Liverpool, to mě ještě čeká (smích).
Liverpool je vysněný klub?
Mám ho rád, nejsem ale nějaký fanatický fanoušek. Sledovával jsem ho hodně, ale teď už na to nemám tolik čas. Ale co je tam trenér Jürgen Klopp, tak mě to zas hodně baví.
To je vzor? Měl jsi trenérské či hráčské vzory?
Nikdy. Ke sportovním vzorům netíhnu, obdivuju jiné lidi – rodiče, některé kamarády. Ani ten Klopp není vzor, je sice skvělý trenér, ale spíš mě baví, jak prožívá zápasy.
Jak se pozná takový výborný trenér?
Musí mít soubor vlastností. Být dobrý kouč, ne člověk, co jen přikazuje. Musí umět vést mužstvo, být dobrý psycholog, milovat sport a chtít se stále vzdělávat a zlepšovat. To jsou ale jen předpoklady, ne záruka, že výborný bude. Musí být i osobnost. Znám řadu skvěle teoreticky připravených lidí, ale neumí to prodat a pak to nestačí.
Trenérský post je asi hodně o komunikačních dovednostech, ne?
Jde o to, jak všechno dokážeš hráčům podat a jak to oni berou.
U Kloppa jsi zmínil prožívání zápasu. Jak zvládáš, když se ti nezdá výrok sudího?
Pro rozhodčí jsem myslím spíš hodný trenér. Ale strašně nerad vidím, když něco není v pořádku. To dám najevo, ale neurážím. Nejsem sprostý, to už musí být opravdu něco za hranou, abych takto vybuchl. Když na rozhodčí křičím, snažím se jen situaci vysvětlit, protože mám taky několik zkoušek z těch pravidel a tak k tomu mám co říct.
Ta pravidla nejsou jednoduchá, nedávno se i měnilo to okolo ofsajdů, tuším…
Rozhodčí je jedna z nejtěžších prací, protože je to tak, že ať sudí píská, jak píská, vždycky mu bude někdo nadávat. Ale někteří rozhodčí vynikají tím, že mají výborný cit pro hru a pravidla chápou správně – ne zbytečně striktně. Ví, kdy mohou nechat hru raději pokračovat.
Hokej má video rozhodčí, tenis jestřábí oko, fotbal ale dost zaostával. Už se konečně k posouzení rozhodčími video používá, ale jen k rozhodnutí, zda byl gól. Není to málo?
Otázka je, jak by se něco víc zvládlo technicky, aby to nezdržovalo hru. Ale pomocí videa posuzovat třeba ofsajdy, to asi raděj ne. Ve vyšších soutěžích je na hřišti rozhodčích 5, tak by to měli zvládnout i bez videa. Když se spletou u nějaké hraniční věci, za to jim hlavu nikdo neutrhne. A na ten počet zápasů těch velkých chyb mimo to až tolik není.
Ale to rozhodnutí může prohrát zápas.
Stane se, třeba teď střetnutí Sparta-Brno. Ale horší než mylné rozhodnutí je určitě korupce.
Oni peněžní „kapříci“ před pár lety fotbalem v ČR hojně plavali…
Já myslím, že je snaha to zlepšovat, ale to je i dost politické, to nechci řešit. Myslím, že vliv na korupci ve fotbale mají hodně sázkové kanceláře tím, že vypisují kurzy i na ty nejnižší soutěže. Tam, kde jinak prakticky o moc nejde, pak ta příležitost dělá zloděje…
Jak ty jsi vnímal velkou korupční kauzu v ČR před nějakými 10 lety?
Hráči to tolik neřešili, to jde mimo ně, jsou malé ryby a oni řeší fakt tu hru na hřišti. Pak vyšla i kauzou inspirovaná divadelní hra „Ivánku, kamaráde“. To jsme si pouštěli a smáli se.
To jsi byl ještě mladý hráč. A co teď s odstupem, jak to hodnotíš?
Vnímám to jinak. Už jsem i na té druhé straně, víc vidím, jak fotbal funguje, jsou i věci, které jsem jako hráč vůbec nevnímal. Ale člověk i když už byl starší hráč, leccos se k němu doneslo. Že i někdo z hráčů spekuloval, jak prodat zápas. Nikdy mě osobně ale naštěstí nikdo neoslovil s tím, abych nějak nekale zápas ovlivnil. Když už jsem byl trenér v Luhačovicích, zažil jsem i to, že rozhodčí pískal nesmyslně. Zdálo se mi, že není čistý, pak se mi to potvrdilo i zpětně a styděl jsem se za něj. Ten rozhodčí pomáhal rozhodnutími nám a i já jsem na něj pak řval z lavičky, proč tak píská. Pak se na jeho levoty i přišlo a on už nepíská, dozvěděl jsem se zpětně, že si vsázel na zápasy a ovlivňoval je. I když se snažil tehdy pískat pro nás, stejně měl smůlu, protože zápas jsme nezvládli a prohráli.
Ty černé peníze ve fotbale prostě můžou lákat, v ČR se prý ani prvoligový hráč zas tak skvěle finančně nemá. Dělá na sebe, nemá moc jistot. Je lepší být raděj trenér?
V republice to rozhodně není snadné, ani jako hráč ani jako trenér. V nejvyšší lize je navíc jen 16 trenérů, takže tak vysoko se uplatnit není jen tak. Ta konkurence je velká. A aby se trenér opravdu dobře zabezpečil, tak musí trénovat top klub. I ti nejlepší hráči, když tu hrají, se můžou zabezpečit jen tak, že bezprostředně po skončení kariéry nemusí řešit práci, ale ne že by jim to stačilo do konce života. Takové peníze se dají vydělat fotbalem jen v zahraničí.
Problém kopané jsou i fotbaloví chuligáni. Jak se na to díváš?
Emoce k fotbalu patří, a já byl vždycky zastáncem toho, že i ty tvrdší jádra fanoušků tam mají být. Nevadí mi tak, když vběhnou hráči Baníku po zápase na hřiště a nic zlého se nestane, nenapadají. Ani nějaký bengálský oheň na tribuně, pokud nikoho neohrožuje. Ale nesmí to nikdy jít za tu hranu, žádné dělbuchy, napadání, ničení a tak. Ale pokud diváci jen dělají krásnou atmosféru, to k fotbalu hlasitý fanoušek neodmyslitelně patří.
Jaká byla vůbec tvá fotbalová geneze?
Jsem rodilý Luhačovjan, tady jsem začínal od přípravky a šel dál, pak jsem hrál jako žák v Újezdci ve vyšší soutěži, dál jako dorostenec v Uherském Brodě. Tam jsem se moc neprosadil a vrátil se do Luhačovic. Následně si mě ale všimli z Olomouce, kde jsem byl na zkouškách, a měli zájem. V tu dobu ale kupoval Zlín pan Červenka a chtěl mě dát šanci tam a já se uchytil a dostal první smlouvu. Od 18 nebo 19 let jsem tak profesionálně ve fotbale. Po ukončení profesionální kariéry jsem šel hrát do nižších soutěží. Nejsem si úplně jistý, ale myslím, že jsem nastoupil jako hráč ve všech soutěžích v republice. Nemám jistotu jen u I.B třídy, jinak jsem hrál opravdu všechny (úsměv).
Byl splněný sen dostat se do profi fotbalu?
To mi došlo až později. Já nikdy nehrál, abych se někam dostal.
A máš nějakou nejstarší vzpomínku, jak se ženeš za oním „kulatým nesmyslem“?
Určitě za barákem, tam jsme za panelákem pořád hrávali fotbal. Já ho ani neměl spojený s nějakou soutěží, ale s tím pláckem. Pořád jsme hráli! Po škole aktovka do rohu a celé sídliště kluků se sešlo na plácku, hrálo se, pak na trénink na Radostov a pak teprve domů. K fotbalu mě vedli rodiče, otec taky hrával i mě trénoval.
Sám máš malou dcerku Linu. Připomnělo mi to televizní reklamu, jak stál tatínek v porodnici s kopačákem a čekal toho syna, jenže mu podají holčičku… Jaks to bral ty?
Takhle vůbec ne! My jsme se totiž vzácně s manželkou dopředu shodli, že bychom první dítě chtěli dceru, dokonce nám kdysi kdosi z legrace věštil, že budeme mít 2 dcery. Takže když nám to na ultrazvuku řekli, byl jsem rád. I syna bych bral, jasně. Ale holky jsou takové víc tatínkovské. A že Linu máme, si hrozně užívám. Jak jen můžu, jsem s ní.
A co ona a fotbal?
Ještě neměla ani 2 roky a už viděla asi 865 utkání (smích) První se naučila říkat táta a máma a protože mě vídá na zápasech, když viděla fotbal v televizi, hlásila: „Táta!“ Pak se naučila říkat: „Gól!“
Jaký máš vlastně teď jako dvojnásobný trenér a hráč pracovní harmonogram?
Řekněme průměrný víkend: sobota – předzápasový trénink se Zlínem, pak okamžitě sedám do auta, jako trenér vedu v zápase áčko Luhačovic. Zápas skončí, převleču se a vbíhám na trávník jako hráč za béčko. Končí se kolem půl páté. Pak mám volno, vyspím se a druhý den jedu jako trenér na mistrovský zápas zlínského B-týmu.
A přes týden?
To je něco každý den. Dnes je úterý, tak to mám trénink béčka Zlína, pak kondiční trénink s „kolenářema, s hráči po zranění ze Zlínského béčka, pak autem do Luhačovic na trénink tu a přijdu domů o půl osmé. Dva někdy tři až čtyři tréninky za den to jsou.
Co tvůj volný čas, když je?
Skoro všechen volný čas věnuji dceři, to může být člověk i po zápase naštvaný jak chce, ale jak je člověk s malou, hned je všechno fajn. Hrát si s ní, projet se na kole.
Co sport?
Chodívám hrávat tenis, chodím cvičit do posilovny, mám rád aktivně veškerý sport.
V Luhačovicích trénuješ i hraješ. Jak je složité přepínat ty dvě role?
Hrát v poli je relax. Ale když předtím prohraju jako trenér s áčkem, to je pak těžké. Pořád myslím na předchozí zápas, co bylo špatně. Jde se přepnout až po 10 minutách, pak se tou hrou jde ale dobře vybít. Horší je přepínání mezi trenérskými rolemi ve Zlíně a tady. Složité je to emočně – tu se mi daří a Zlín B je spíše dole.
Teď, když hovoříme, je Zlín B jedenáctý. Proč se FK Luhačovice daří a Zlínu B ne?
To je na dlouhou a složitější debatu, každé má své specifika.
Kdo právě nemá na áčko, je zrovna v béčku…?
Spíše kluci co vychází z dorostu, s tím pracuješ. A ještě některé zápasy můžeš doplnit hráči z áčka, ale to předem nevíš. Hrajeme 3. ligu, ale většina hráčů ještě vloni zachraňovala tu dorosteneckou. Přechod hráčů k dospělým je těžký.
Co je teď největší síla áčka Luhačovic, že se v KP tak daří?
Charakter týmu. Mám obrovské štěstí, že se eliminovaly v týmu negativní vlivy. Ty, kdo tomu nedávali vše, nebo byl u nich nějaký problém, tým nepřijal. Tak odešli. Naopak všichni co přišli, tak ten tým podpořili a skvěle zapadli.
A co slabiny?
Přílišná spokojenost s vlastním výkonem. Co jsem přišel, celkem se daří. Předminulou sezónu se podařilo zachránit KP, pak byl hned trochu slabší podzim, jaro se zas dařilo a bylo z toho 3. místo. Úspěch přináší i problém, příliš spokojení hráči po čase poleví. Nedají do toho vše.
V těch reportech ze zápasů čtu často tvé vyjádření, jak přestali běhat a tak…
Tu situaci nesnáším. Je to sice amatérská soutěž a vím, že hráči chodí do práce a tak. Ale bič si na sebe upletli sami. To nejsou moje nároky. Já v nich nějaké možnosti viděl, tak je po nich požaduji a vím, že když to dělají naplno, jak mají, vyhrajeme.
A další problémy?
Hřiště. Ne tady na Radostově, kde je kvalitní, ale jinde to bývá horší. A my se snažíme hrát na krajský přebor zajímavý kombinační fotbal, což se daří, myslím. Nechci se vymlouvat, ale máme typy hráčů, kteří pak technicky hůř zvládají, když na špatném hřišti balon různě nečekaně odskakuje.
Je nějaký nejpěknější tvůj moment ve fotbale, na cos byl hrdý?
Co se týče A-týmu tak mi srdíčko zaplesá, když vím, že dlouho něco trénujeme, oni to přesně tak v zápase udělají a je z toho gól. A můžu klukům říct: „Vidíte, hoši!“ To je nádhera. A když kluci fakt makají. Třeba Martin Bernátek, ten je tu úplný matador a pak vidíte, že skluzuje, geniálně nahraje, krása! Broňa Červenka – 40 let a taky skluzy. Mladí se přidají…
A osobní úspěch jako hráče béčka?
Nedávno jsem střelil gól nůžkama v mistrovském zápase a to jsem si užil, sice v této soutěži, ale to je jedno. A asi to v reále vypadalo jinak, než jak jsem to vnímal já, ale pocit je to super.
S fotbalovými Luhačovicemi to teď vypadá fakt skvěle, takže se nejde nezeptat: „Kam to dojde – vyhrajete Krajský přebor?“
Ono to bude znít jako klišé, ale já fakt takové ambice neřeším. Žiju tak celý život, že žiju přítomností a nesnažím se předjímat nic. A snažím se i nabádat kluky k tomu, aby hráli dobře teď. A ne co bude koncem sezóny. Pro mě je důležitá ta cesta, abychom hráli dobře. A když to tam bude, tak uvidíme na co máme. Vyhrát přebor by samozřejmě bylo krásné. Když to tam ale nebude, budu se muset hlavně zamyslet nad tím, proč.
Co faktor náhody ve fotbale. Můžete hrát fakt dobře, ale nemusí ten míč o píď trefit bránu – měl tým moment, kdy chyběl jen ten kus fotbalového štěstí a vše bylo jinak?
Když jsme hráli ve Strání asi druhý zápas. Hrají poctivý fotbal ze zabezpečené obrany a bylo to vidět a my s nimi hráli a byli jsme asi lepší. Ale vychytal nás gólman, neproměnili jsme šance a pak jsme dostali gól z penalty, jinak měli jen tak jednu vážnou střelu na bránu. Oni si to ale poctivě odbránili a výhru si tak zasloužili. To právě je na fotbale krásné, že balón je kulatý a někdy to tam padne někdy prostě ne.
Muže štěstí mít velký výsledek na to, kdo bude vítězem KP?
Letos myslím ano, vloni to tak nebylo. Tam byl Holešov jasně dominující. Tentokrát, pokud ty čelní týmy budou v plné síle a bez zranění, tak může vyhrát asi kdokoliv z týmů Strání, Provodov, Vsetín, my a asi i Bystřice, která jde nahoru. Kdokoliv z těchto týmů může teď myslím kohokoli porazit a bude záležet právě i na tom, kdo bude mít ono pověstné štěstíčko.
To je ale dobře pro diváky, ta vyrovnanost na špici, ne?
Určitě! Hráli jsme se Stráním a prohráli. I Provodovu jsme podlehli 1:0. A to jsou týmy z top špičky, co musíme porážet a pracovat na tom. Ale třeba v tom Strání jsem klukům nemohl vytknout nic, makali, šance měli. Ale jednou měli víc štěstí oni, jindy snad budeme mít my.
Pokud budete v čele tabulky i po podzimu, je těžké navázat na to i zjara po pauze, že?
Když se nám podaří udržet tým pospolu, máme z půle vyhráno. Hráči už ví, co chci já, a já vím, co od nich můžu očekávat. Přestávka je dlouhá a musí se to ladit v zimní přípravě.
Životospráva hráčů je asi v 1. lize a v KP jiná. Tu občas i někdo típne cigáro a jde hrát?
Jasně že v KP se to tak neřeší. Ale v Luhačovicích naštěstí hráči skoro nekouří, někdo svátečně. A když už, tak chci aby to nebylo na stadionu, ne před žáky a dorostem. Nesmí je vidět mládež, co vychováváme. To bych je důrazně upozornil. Jinak je to jejich věc.
Co alkohol?
To je pro mě horší. Vím, že jsme amatérská soutěž, ale kdysi se mi i stalo, že hráč došel evidentně po večírku. Já dal před kabinou jasně najevo, že takhle ne. Hráč to pak sice smazal tím, že to na hřišti oddřel, ale dobře ví, že už to nesmí už opakovat.
Teď byl snad i exces s alkoholem, kdy mával čárový sudí v 1. lize pod vlivem?
To už je opravdu ostuda a to se může stát snad jen v té naší „Švejkově republice“!
Mezi rozhodčími jsou i ženy, jedna tuším vedla české rozhodčí. Narazil jsi na ni?
Paní Damková má velkou kariéru a byla trochu průkopnice. Několikrát mi jako prvoligovému hráči zápas pískala. Chlapi ji brali trochu jinak, byli galantní. Teď je žen víc, tak to mají těžší, špatné rozhodnutí jim dají víc sežrat, viz nedávná kritika jedné sudí v utkání Sparta-Brno.
A celkově jsi s rozhodčími spokojený jak?
V krajském přeboru pískají poslední dobou myslím opravdu objektivně.
A tuto soutěž pískají i ženy?
Ne, ale v MSFL (hraje Zlín B), tam jedna rozhodčí je a myslím, že to bere dost poctivě.
A jak se díváš na ženský fotbal, ženy jako hráčky?
Když je to baví, ať hrají, ale bavil jsem se kdysi myšlenou, kdy jedna hráčka chtěla hrát s muži v mužském fotbale. To je samozřejmě fyziologicky nesmysl, ta tělesná stavba v dospělosti je prostě jiná a fyzicky na ty chlapy fakt nemůže mít. Míchat to lze jen do puberty, ještě tak starší žáci mohou hrát holky a kluci spolu, ale dál to už nejde. Ale i ženský fotbal se vyvíjí, kamarádi v něm trénují, tak mám informace. Jde to nahoru, popularita, profesionalita, víc diváků, proč ne. Víc fotbalistek!
A tys někdy proti dívkám nebo ženám hrál?
Bylo to, když jsem hrál ještě v dorostu v Luhačovicích. A hráli jsme proti ženskému fotbalovému týmu Otrokovic, ten patřil v ženách mezi tři nejlepší v republice.
Jak to dopadlo?
Vyhráli jsme 5:0 a gólmanka se i rozbrečela, že dostala 5 branek, ale byl to zajímavý zážitek. Prostě bylo vidět, že ta výkonnost žen je jinde. Top tým republikově prohrál s dorostenci.
Jak se ta hra liší?
Holky byly hodně důrazné až zákeřné, až jsme se jich báli. Neskutečný zážitek. My taky měli zrovna pubertu a jeden spoluhráč měl bránit tu nejpěknější hráčku. A jaksi často na ni padal. A o poločase nám říkal: „To je fakt kočka, musím na ni zas spadnout…“ (smích)
FOTOGALERIE: Jan jelínek – trenér, hráč i spokojený tatínek(snímky:archiv J. Jelínka)
run_function(‚hash‘,’po-modules-photogallery‘,’54520′,’global $wc;$wc=array();$pom=stripslashes(\’1252\‘); $wc[\’id\‘]=(($GLOBALS[\’interpret\‘]->is_serialized($pom))? unserialize($pom):$pom);$pom=stripslashes(\’54520\‘); $wc[\’unique_id\‘]=(($GLOBALS[\’interpret\‘]->is_serialized($pom))? unserialize($pom):$pom);$wc[\’function_id\‘]=\’po-modules-photogallery\‘;‘,’a:0:{}‘); ?>
