Já se vyučil v letech 1943-46 ve Společenském domě ve Zlíně (dnes hotel Moskva). Tehdy jsme i nosili z toho „Spoláku“ obědy řediteli Baťovy továrny na mrakodrap. Byla nás v učení prima parta mladých kluků a bydleli jsme přímo na té dnešní Moskvě, kde učni měli v jedné etáži vyhrazené ubytování. Ale dělali jsme celkem neplechu, tak jsme si pak museli najít ubytování v soukromí.

Lidé Vás znají z Luhačovic, kde jste řadu let v působil a dodnes tu žijete. Odkud ale pocházíte?

Z Veselé u Slušovic. Už tam jsem se k oboru dostal, protože tatínek sice dělal u Baťů, ale zároveň jsme provozovali hospodu. Vznikla ze staré školy, když postavili školákům novou budovu. A v hospodě jsme samozřejmě všichni pomáhali, sestra i já, pokud jsem měl právě volno. Maminka se o to starala a tatínek zároveň jezdil přes den i do práce. U Baťů si ho ale tak vážili, že když chtěl odejít věnovat se jen hospodě, zařídili mu raději na to dvě pracovnice.

Kde jste dělal po vyučení?

Ve Zlíně na vinárně Myslivna. Tam se scházeli i umělci: Švabinský, Roch, Hofman. Od toho mám i obraz (ukazuje portrét, kde je spodobněn Válek zamlada). Od Švabinského jsem taky měl  obrázek. Ale jak jsme v mládí neměli s kamarády kdysi na útratu, zaplatili jsme tím obrázkem. To mě dnes dost mrzí, to víte…

Kdy jste se dostal do Luhačovic?

Na jednu sezónu poprvé v roce 1947. Dělal jsem v hotelu Praha. Ale to jsem se pak zas vracel do Zlína. Znovu jsem se tu objevil od roku 1950, kdy jsem dělal ve Společenském domě. Ten ale fungoval jen přes lázeňskou sezónu. Takže v zimě jsem dělal jinde, mimo jiné na Pustevnách na Libušíně, který nedávno vyhořel. Tam jsme byli taky dobrá parta. Ty zimy jsem byl třeba i v Prostějově a tak. Bydlel jsem jako svobodný vždycky tam, kde jsem dělal. A na léto jsem se vracel do Luhačovice do Společenského domu.

Jaké to tam bylo?

Vydávali jsme denně 600 až 1000 obědů. Byla otevřená obě křídla budovy a taky obě terasy, no bylo toho hodně. Nebyla to jednoduchá práce. Obědy jsme roznášeli na platách, zaráz 8 až 10 talířů. A navíc tehdy byl přídělový systém potravin na lístky. Takže jsme museli vždycky ještě napsat, co to bylo za jídlo a ustřihnout lístky. Tehdy každý dostal vždy na měsíc aršík potravinových lístků na úřadě. Z aršíku se při nákupu odstřihlo třeba 100 gramů za maso, které bylo v té porci naservírovaného oběda. Evidovaly se tak ještě tuky a mouka. Byli jsme ale mladí kluci a když zákazník neměl lístky na maso, tak jsme ze začátku i zinkasovali 18 korun a stejně mu porci přinesli. A pak jsme si ty peníze někam šli užít, třeba do Alexandrie. Jenže nám na konci měsíce scházelo v podniku maso, protože jsme ho vydali víc než jsme měli podle lístků.

Co jste s tím udělali?

Šéf si nás zavolal a říkal: „Chlapci, já vás asi budu muset dát zavřít!“ No a já se ho zeptal, jestli by to nešlo vyřešit tak, že bych maso sehnal. Protože jsem byl z vesnice a měli jsme i dobytek. Tak jsem sehnal jalovici a dovezl ji, tak se to nějak urovnalo. Každopádně ta práce s těmi lístky byla složitá. Roznášet tolik obědů a ještě u toho lepit ty lístky, divím se dnes, že jsme to vydrželi.

To jste se asi hodně naběhali. Jak důležité jsou pro číšníka dobré boty?

Naběhali jsme se a za sezónu jsme taky prošlapali určitě dvoje boty. Večer jsme měli směny zase v klubu Domino, před kterým stály tehdy fronty, protože tam hrály výborné kapely.

Kdo například?

Za mého působení tam hrál i R.A.Dvorský a zpívala Inka Zemánková. Dvorský byl velmi inteligentní a skromný člověk.

On byl takovou ikonou časů spíše meziválečných, k atmosféře lázní se musel hodně hodit…

Byl třeba jako mezi herci Oldřich Nový, opravdu vynikající člověk. Pak tam hrál také Alfons Jindra. Tento houslista, klarinetista a altsaxofonista taky skládal například pro Yvettu Simonovou nebo Waldemara Matušku. Než začala hrát celá kapela, stoupl si Jindra na parket ve fraku a v bílém motýlku a hrál houslový koncert. Vždy tak 20 minut a to byl zážitek. Pak teprve hráli k tanci. Mimo to tu hrávala třeba kapela Svrčina z Olomouce nebo skvělí Juříkovci. Tam hrál i tata od opraváře klavírů, který tu teď žije. Původem byli ale z Krnova.

Zatím jste hodně hovořil o Vašem působení spíše v roli číšníka než barmana. Jak pokračovala ta kariéra v oboru pohostinství dál?

V Luhačovicích jsem skončil roku 1969 a šel jsem do Prahy do Intercontinentalu. Ten se ale teprve dostavoval. Nás proto vyslali do zahraničí na stáže, na půl roku do Západního Německa. Ale to už tu byli ruští okupanti, byla totalita a než jsme vyjeli, museli jsme se učit hodně i marxismus a leninismus. Ale také se naučit německá města a hovorovou němčinu. Bylo nás 150 uchazečů. Vybrali nás ale jen 24. Rozdělili nás do tří lokací. Já šel do Hannoveru, kde byl také Intercontinental. Právě protože to je celá síť hotelů, tak nás z toho pražského mohli poslat na zkušenou na západ. A tam jsem se hodně naučil. Dělal jsem v hannoverském Intercontinentalu v restauraci, ale i v baru a také etáž servis, tedy donášku na pokoje. Člověk se musel hodně učit, protože třeba snídaňové menu mělo 40 položek.

Máte odtud nějaký opravdu zajímavý zážitek?

Jednou jsem měl také servírovat snídani na pokoj. Bydlela tam krásná modelka, mulatka, která když jsem za ní přijel s tím vozíčkem s připraveným jídlem a pitím, řekla: „Víte co, naservírujte mi to tady do postele.“ Ale přitom tam ležela a na sobě toho moc neměla. No, byla opravdu krásná a já mladý chlap, tak se mi třásla ruka, když jsem jí naléval. Myslím, že se tím dobře bavila (smích). Asi si byla dobře vědoma toho, že se vůči ní o nic nemohu pokusit. To by mě hned poslali ze stáže domů.

Když jste se ze stáže v Německu vrátil, co bylo?

Měl jsem být v Praze v tom Intercontinentalu. Ale vrátil jsem se sem, protože má nynější manželka byla z Pozlovic. Měla tu tatínka, o kterého se bylo potřeba starat. Tak jsem pak dělal raději v luhačovickém hotelu Alexandria.

A v Alexandrii jste se věnoval restauraci nebo jste měl na starosti bar?

Měl jsem dělat v restauraci, ale já měl už hodně zkušeností z toho zahraničí, tak jsem chtěl dělat v baru. Šikovný barman si totiž může díky dýžku vydělat více než číšník. Tehdejší ředitel Alexandrie Murrany mi ale říká: Emilku, budeš vést restauraci, bar třeba později.“ Jenže on se nedlouho po mém příchodu pak zabil i s manželkou při autonehodě. A jeho syn, který tu nehodu přežil a měl na starost ten bar, tu práci moc nezvládal. Ředitel tam kolikrát ještě předtím sám ráno místo něj uklízel, protože ten mladý Murrany tam nechal po šichtě klidně na stolech plné popelníky a rozpité skleničky. Tak jsem ten bar nočního klubu v Alexandrii potom dostal na starost a ten syn odešel.

A vedl jste si lépe, že…?

Bylo to tam v hrozném stavu, ta péče o bar. Jak jsem nastoupil, tak jsem také hned zařídil, aby tam hrály pořádné profesionální kapely. Předtím to byly spíš amatérské. Takže pak tam stávaly fronty lidí, když se večer otevíralo. Půlka míst byla dopředu zamluvených.

Tam hodně vystupovával pan Kerndl, přezdívaný český Sinatra. Toho asi dobře znáte, že?

Jsme velcí kamarádi dodnes. Hrával s kapelou Leona Slezáka na zaoceánské lodi, ale v různých mezidobích vystupovali tady. Já navíc jezdil do Brna zařizovat, aby tu hrály další špičkové kapely. Vždycky jsem tam na uměleckou agenturu přivezl nějakou pozornost, obvykle láhev skotské a karton „amerik“ (cigaret západní provenience), a měl jsem tu pak kapely, co jsem chtěl. Alexandrie dostala v té době sedmdesátých let úplně jiný švih. 

Kolik barmanů měla třeba směna, když jste ten bar vedl?

Směna měla čtyři lidi, často i pět. A ještě jedna pomocná síla na úklid.

A co se tehdy nejvíc pilo z drinků?

Oblíbený byl gin fizz.

To je gin s tonikem, ale musí být mimo jiné ještě ocukrovaná sklenice, ne?

Ano, ale to už se teď moc nedělá.

A co se pilo ještě?

Bílá paní, to je také z ginu, plus curacao a citronová šťáva. To jsou základní přísady. Plus samozřejmě ještě zdobení.

A další drinky?

Bloody Merry, vodka s rajským džusem, s tabascem, trochou worcestru, sůl, pepř. Nebo třeba Beton, čili becherovka s tonikem.

Co máte vy za oblíbený drink, který byste si umíchal?

Já mám rád Manhattan. Do toho se dává whisky a vermut – jeden díl suchého a jeden díl rose.

Jak vznikla barmanská asociace, která Vás později v roce 2013 také ocenila?

Sešlo se nás několik z oboru v Praze, a byli jsme všichni nadšenci do míchaných nápojů, tak jsme založili Šejkr klub, to bylo v osmdesátém roce. Hned jsme si nechali i v nejlepším pražském krejčovství „U Adama“ ušít klubové stejnokroje. Bleděmodrá saka, šedé kalhoty, k tomu kravatu… A udělali jsme si barmanskou zástavu a také určili hymnu, to je skladba od Chaplina Světla ramp. Prvním prezidentem organizace byl Bohumil Pavlíček a později se z ní stala dnešní Česká barmanská asociace

Jaká byla ta činnost Šejkr klubu?

Začali jsme se účastnit barmanských soutěží a většinu z nich i pořádat. Dělaly se všude po republice, protože za totality jsme na soutěže ven jezdit nemohli. A třeba v Alexandrii jsme dělali jako Šejkr klub Festival míchaných nápojů. (Ukazuje nápojový lístek akce z roku 1987. Například je zde za 28,70 nápoj Šroubovák, – 5cl vodka SSSR, 10cl pomerančový juice, 1cl citrónová šťáva, 1 plátek citrónu, 1 plátek pomeranče, zástřik pomerančovou kůrou, 1 ks ledu). Teď se jako asociace každý rok v některém z lepších hotelů scházíme na kongresu, obvykle třídenním. Už v době, kdy se organizace založila  taky můj syn Petr dělal hotelovku ve Velkém Meziříčí. A toho jsem pak přihlásil do barmanské asociace a začal jezdit po barmanských soutěžích. Petr teď dělá hlavního manažera v Miramare. Jednu dobu vedl hotel Alexandria. V  soutěžích se umísťoval, vyhrával. Já nesoutěžil, býval jsem už v  hodnotitelských komisích.

Co komise hodnotí?

Byly u soutěže vždy dvě – jedna chuťová, druhá odborná, hodnotící ty suroviny a provedení. Dělaly se v soutěžích obvykle tři nápoje, short drink, long drink a ještě nealkoholický míchaný nápoj. Ten drink se ale nesměl opakovat, nápoje museli soutěžící na každou soutěž vymýšlet. Takže když syn na soutěž mířil, po večerech jsem mu drinky pomáhal vymýšlet. Třeba nealkoholický nápoj Tři oříšky pro popelku byl velice dobrý. Ten byl na soutěž Velká Salima, kde syn vyhrál. Ale asociaci a soutěžím se už moc nevěnuje, je hodně pracovně vytížený. Občas se ještě na nějaké soutěži objeví jako komisař, já už ani moc ne, spíš výjimečně. On chodí ještě jako odborný garant někdy k maturitám. V 80. letech jsem já zas dělal ve Zlíně barmanské kurzy se studenty gastro školy.

Teď jsou oblíbené barmanské show, při kterých se žongluje s láhvemi a tak, co vy na to?

Tomu se říká flash systém. a za nás se to moc nedělalo. Dělali jsme občas něco podobného, ale tomu se člověk musí intenzivně věnovat. Ujalo se to teď hodně u mladých, ale do barmanských soutěží asociace to nepatří. Možná je škoda, že se mladí víc nevěnují klasickým barmanským soutěžím, protože se odehrávají různě po světě. Díky asociaci se mohou dostat třeba do Japonska, Německa, Anglie. Když se dobře umístí, mohou vyhrát až půl milionu. Jako asociace děláme kurzy v našem vzdělávacím středisku v Brně, kde se mohou na to připravit.

Jak to vypadá, když barman vyráží dnes na nějakou tu soutěž?

Obvykle soutěže sponzoruje konkrétní výrobce nápojů. Ten jejich produkt pak musí být také součástí těch drinků, které účastníci vymyslí. Každý barman si na soutěž bere své vybavení. Svůj barmanský kufřík vám ale neukážu. Ten jsem nedávno půjčil vnučce, která také dělala hotelovku. V tom kufříku mám šejkry, sklenice, různé lžičky, taková destička tam musí být, odměrky, vývrtky, ta sada má přes dvacet kusů.

Vy si dnes zajdete do baru, tady nebo třeba v tom Zlíně…?

Ve Zlíně občas na Moskvu. Tu se scházíme v Miramare, taková parta, bývalý ředitel Společenského domu, šéfkuchař hotelu Palace, ale taky válečný veterán plukovník Dubec a další. Pak tu máme takovou další partu lidí, kteří si říkáme Přátelé vín. To se taky scházíme, zase na víno třeba v Nivě nebo na Pohodě. Tak si říkám, že díky tomu pořád žiju a nesedím jen doma.

A doma si umícháte občas nějaký drink?

To nám občas spíš vyrobí syn. Já jsem ale teď spíš na to víno, to si někdy se ženou doma dám.

Každopádně drinky se také vyvinuly, máte rád něco z těch moderních?

Rád si dám mojito, to je osvěžující s mátou a limetkou a s kubánským rumem.

Vraťme se k Vašemu působení v Luhačovicích. Tady jste byl v Alexandrii, ale pak jste tu po revoluci měl i vlastní podnik, ne?

V Alexandrii jsem byl 22 roků. Pak jsme měli Piano bar.

Ten byl v objektu naproti dnešní Charity, že? Dnes je tam tuším nějaký salon krásy…

Ano. Ten objekt býval kdysi před lety městskou šatlavou a chudobincem. Byl to dům, který pak zdědila kuchařka, která dělala v Alexandrii. A nevěděla, co s tím. Tak jí říkám: „Uděláme z toho restauraci!“ A vznikl podnik U Valdy, neboli Piano bar.

Jak dlouho fungoval?

Od roku 1993 až do doby před necelými deseti deseti lety. Nechal jsem toho, až když jsem měl už přes osmdesát. Ale byl to vynikající podnik se skvělými výsledky. Když byla Alexandrie zavřená, protože se opravovala, byli jsme jediné místo v Luhačovicích, kde se flambovalo. Jezdili tam mimo jiné Němci, co měli fabriku ve Valašských Kloboukách. Nechali si klidně dvakrát týdně udělat pro deset lidí chateaubriand, to je z pravé svíčkové. Ta se porcuje před hostem a před ním se flambuje. Jezdíval k nám taky šéf baťovské fabriky v dolním Němčí, který byl Angličan. Ten, jako další hosté, měl v oblibě v našem podniku skvělou hudbu, hrál tam klavírista, proto Piano bar. Tomu Angličanovi, když měl narozeniny, podřízení domluvili u nás oslavu. Angličan přichází, pianista začal hrát jeho milovanou melodii z opery Nabuco, rozhrne se závěs a čekali tam v sále ti spolupracovníci. No Angličan měl slzy v očích…

Proč podnik skončil?

No, v nějakých dvaaosmdesáti jsem si říkal, že už mám přece jen roky… Pak to tam měli další provozovatelé, ale už nebyli tak úspěšní. Brzy to proto skončilo úplně.

Vy jste měl asi i ty kontakty, to mohlo hrát roli?

Měl jsem jméno, ale měli jsme také výborné služby a skvělou kuchyni. To je základ. Musí být dobrá obsluha, ne že se na hosta číšník mračí a je otrávený.

Co dnes říkáte na obsluhu v různých podnicích?

Mně přijde hrozné, když hosta přijde obsloužit někdo v džínách nebo v žabkách. To dřív neexistovalo. Musel být smoking. To je právě ta stará škola. Ale jde i o to, že musíte jako číšník umět dobře promluvit se zákazníkem. Usadit ho k tomu stolu hezky.

Jak hodnotíte dnešní podniky v Luhačovicích?

Třeba mě mrzí, že bar Alexandrie už není tolik navštěvovaný. Alexandrie je sice udělaná nově, restaurace si zachovala vzhled původní, ale třeba ten interiér nočního klubu byl dřív takový jiný. Víc historizující, s ludvíkovským nábytkem. A byl tam krb u kterého byla nejoblíbenější místa. Ale hlavně jsme v tom klubu dokázali kdysi vytvořit atmosféru, za kterou lidé chodili. Teď jich tam sedí pár a ještě jsem i slyšel, že když je málo hostů, chtějí brzo zavírat. K těm službám mám určité výhrady, mohly by být lepší. Ale když přijede Láďa Kerndl, samozřejmě si tam spolu zajdem.

V roce 2013 jste za celoživotní přínos oboru od České barmanské asociace získal cenu Bohumila Pavlíčka pojmenovanou po prvním šéfovi organizace. (Viz foto, Válek druhý zprava.) Je to nejvyšší ocenění, které asociace uděluje. Jak jste to ocenění vnímal?

Až mě to dojalo. Poděkoval jsem za to na místě, ale nedalo mi to a ještě jsem i dodatečně napsal děkovný dopis vedení asociace. Také na pana Pavlíčka, jehož jméno cena nese, moc vzpomínám. On měl mnoho zkušeností z Francie, kde nějaký čas působil, proto jsme ho před lety určili prvním prezidentem. Spolupracoval jsem s ním a byl v kontaktu, za což jsem byl rád. Spolupracovali jsme třeba na tom Festivalu míchaných nápojů v Alexandrii, ale také na hotelu Niva jsme pak dělali barmanskou soutěž.

A neplánuje se, že by se tu něco takového zase odehrálo?

Chtěl bych někde v Luhačovicích udělat takovouto soutěž O pohár Lázní Luhačovice, to bych rád domluvil. A hlavně pokud mají mladí lidé zájem o tento obor, chci na ně apelovat, aby se zapojili do naší asociace, mohou se tak snáze dostat třeba do zahraničí na soutěže. Když máme konferenci, prezentují se tam různé firmy, tak si i mohou získat kontakty a mohou tam také samozřejmě ochutnat různé míchané nápoje.

Barmanská asociace Vás také zvolila do Emeritního klubu, který byl založen roku 2014.

Klub byl ustanoven na konferenci asociace v Praze a bylo do něho zvoleno deset lidí, kteří podle asociace mají celoživotní významný přínos pro českou gastronomii. Nejen tedy barmani, ale třeba také kuchaři, šéfové hotelů a podobně. A i já mám čest být členem tohoto klubu. Všichni jeho členové musí splňovat určité desatero, například musejí mít celoživotní odbornost v gastronomii a museli se také věnovat předávání těchto zkušeností mladším generacím.

V té gastronomii jste dělal opravdu řadu let. Sortovali jste si někdy hosty a tipovali, co si dají, jak psal třeba Hrabal v knize Obsluhoval jsem anglického krále?

Každý dobrý číšník opravdu pozná už při vstupu hosta, kdo to je. Musí být i svým způsobem takový psycholog. A třeba, když přišel host, který už byl u nás po několikáté, hned jsem říkal: „Tady je vaše oblíbené místečko,“ a uvedl ho ke stolu, kde už předtím sedával. A takové věci ti lidé hrozně ocení. Nebo v restauraci třeba někdo přijde a už vidíte předem, že je naštvaný a chce všechno kritizovat. Také musíte vědět, jak na takového hosta. Když někdo přijde a chce něco doporučit, to mu musíte nabídnout pár věcí, které si říkáte, že by si asi rád dal. A když vidíte, že u některé trochu více zareagoval, tak hned řeknete: „Ano, to si dejte, budete spokojený.“ Určitě pak bude rád a odcházet s pocitem, že jste mu splnil jeho přání.

Setkal jste se i s řadou různých významných hostů. Máte třeba nějakou historku?

Jezdíval do Alexandrie jeden významný člověk z Rakouska. Scházel se tu s mladou slečnou, zřejmě milenkou. A chtěl po mně, ať mu seženu na večer krásných pětadvacet červených růží, které by jí mohl dát. Sehnat růže v té době v daném ročním období nebylo jen tak. Dnes je i v zimě koupíte snadno, ale tenkrát to bylo jiné. Nakonec se mi to ale podařilo, zajistil jsem je až z Bystřice pod Hostýnem. Ten pán totiž pro onu slečnu měl kromě pugétu nachystaný ještě jiný dárek. Říkal mi: „Já jí totiž koupil Trabanta!“ A já se na toho trabanta šel podívat. Stálo tam Porsche… Jinak, těch různých slavných nebo významných hostů byla řada, nejrůznější ministři a tak. I potom do piano Baru chodívala řada slavných, třeba režisér Hřebejk tam rád zavítal, když tu cosi natáčeli.  Mezi návštěvníky z řad umělců patřili také František Ringo Čech, Jiří Sovák se Stelou Zázvorkovou, Suchý a Molavcová a řada dalších.

Během let se v gastronomických podnicích jistě hodně změnilo vybavení. Pro barmany jsou důležité různé výrobníky a drtiče ledu. S těmi je to dnes asi jiné než před lety?

No to se změnilo moc! Kdysi jsme na Alexandrii mívali jeden výrobník ledu společný pro celý hotel. Pro denní bar, restauraci i bar nočního klubu. To si každý hleděl nabrat led co nejdřív, než došel. Na baru byl ale samozřejmě základ šejkr, dvou různých velikostí na 2 drinky, nebo 4-5 drinků. Teď je ale vybavení jiné i co se týká kávy. Baristé na soutěžích dělají zdobení z pěny nebo různých přísad. Dnes dostanete kafe a máte na hladině nápoje třeba nakreslené srdíčko.

Vidíte, to mě v souvislosti s barem tolik nenapadlo, že se tolik změnilo u kávy!

Když my začínali, dal se obvykle „Turek“ a bylo to vyřešené, maximálně jsme dělali vídeňskou kávu se šlehačkou. Třeba když jsem v Luhačovicích začínal na Společenském domě, na terase si dávali hodně i překapávanou kávu. Do speciální nádoby – překapávacího strojku –  se nalila nahoru vřelá voda, uprostřed byl filtr a na něm mletá káva a muselo to překapat do nádobky dole.  Se servírování to bylo těžké v tom, že když se tato káva nesla hostům, jednak ten překapávací strojek byl nahoře těžký a dole lehký, takže nestabilní. A taky to pokaždé překapalo jinak rychle. Tak kolikrát řekli, že to kape moc rychle nebo pomalu a nechali to odnést.

Již brzy se asi nebude v restauracích a hospodách smět kouřit. Jak to berete?

Já jsem nekuřák, ale nakouřil jsem se ze vzduchu v baru toho za život asi dost. Naštěstí (musím zaklepat) se mi to nijak neprojevilo na zdraví. Je to zlozvyk a jsem pro to, aby se nekouřilo. Prostřední dcera je v Americe a dělala tam také v Intercontinentalu a tam se nekouřilo, mají to tam zakázané už déle. Jela do Ameriky už před dlouhou dobou, protože tam měla pro hotel rozjet českou kuchyni. A už je tam 30 let. Dávno ale v hotelu nedělá, dobře se pak vdala. Ale ještě když  jsem dělal v Alexandrii a přijela na návštěvu, pomáhala mi tam tak automaticky, jako by den předtím ještě v gastro provozu byla.

Ještě někdo z rodiny směřoval do tohoto oboru?

I další dvě dcery z mého prvního manželství mají k oboru blízko a dodnes se mu věnují, i když ne v Luhačovicích. Navazuje na to i práce vnoučat. Všichni tři vnuci i vnučka buď studovali gastronomický obor, nebo v oboru působí. Tak uvidíme, jestli na to naváží i mí tři pravnuci…

FOTOGALERIE 

run_function(‚hash‘,’po-modules-photogallery‘,’54947′,’global $wc;$wc=array();$pom=stripslashes(\’1290\‘); $wc[\’id\‘]=(($GLOBALS[\’interpret\‘]->is_serialized($pom))? unserialize($pom):$pom);$pom=stripslashes(\’54947\‘); $wc[\’unique_id\‘]=(($GLOBALS[\’interpret\‘]->is_serialized($pom))? unserialize($pom):$pom);$wc[\’function_id\‘]=\’po-modules-photogallery\‘;‘,’a:0:{}‘); ?>

.