Jaký je význam letos dvacetiletého kostela Svaté Rodiny a výročí jeho vysvěcení roku 1997?

Při této příležitosti už si uvědomujeme, že ten kostel už tu má své místo. Chodí sem lidé místní i z okolí, také hosté z lázní. Při letošní oslavě, kterou si připomeneme počátkem července už 20. výročí kostela, máme v úmyslu zvláště poctít ty, kdo se zasloužili o stavbu kostela. Což jsou dnes většinou už starší farníci, kteří se na tom podíleli. Chtěli bychom jim zvláště poděkovat za toto zdařilé dílo, které dobře slouží všem, kdo tu mají zájem vstoupit, modlit se, ale třeba i navštívit zde některé kulturní akce. Cíl a smysl pouti bude samozřejmě také poděkovat Pánu Bohu, že zde kostel vznikl, protože předchozím generacím to nebylo dopřáno, i když usilovaly o stavbu kostela.

Ale povedlo se to před těmi 20 lety…

A právě uplynulých dvacet let jasně ukazuje, že ten kostel je na správném místě a také že farnost a město ten kostel potřebovaly.

Koho jste pozvali k oslavám výročí kostela?

Pozvání dostal také otec arcibiskup Graubner, který jednak na průběh příprav i výstavby dohlížel a také kostel světil a při mnohých příležitostech tu byl. Naposled, když tu od něj přijímalo velké množství farníků svátost biřmování.

Kromě pouti za přítomnosti arcibiskupa se plánuje k výročí ještě něco?

Při příležitosti 20. výročí vybudování kostela také chceme pořídit sousoší Svaté Rodiny, která bude umístěna venku u kostela. Je to totiž jeden z mála kostelů zasvěcený Svaté Rodině.  Chceme v jeho okolí také trochu dotvořit tu zelenou výsadbu. Sousoší bude k vidění u kostela v místě, , když se na kostel  díváme od  pramene sv. Josefa.

Kdy se tam sousoší objeví?

Letos budeme realizovat podstavec, během příštího roku by tu mělo být umístěno sousoší. Teď se vybírá z návrhů, jak přesně bude vypadat. Na sousoší se dělá sbírka na bohoslužbách.

Když se kostel otevíral, ještě jste tu nepůsobil, ale při jeho svěcení jste byl jako host, že?

Ano. Já přišel do Luhačovic jako farář rok po vysvěcení kostela, tedy v devadesátém osmém, kdy byl kostel dokončený, ale ještě se během toho roku některé drobné úpravy dělaly. Ale od podzimu 1998 jsme se s tehdejším kaplanem stěhovali na novou faru tady u kostela.

Pro Vás je kostel, tím, že je přímo jeho součástí i fara, těch bezmála 20 let i domovem. Jak jste se s tímto domovem sžil? A měnily se tu po dostavbě ještě nějaké věci?

Kostel byl dokončen a upraveno prostranství u kostela. Od 98. roku jsme postupně vybavovali faru, tedy zázemí pro faráře a také pro kaplany. Těch se tu za ta léta již vystřídalo kolem patnácti. Byla vybavena kuchyň, něco v jídelně a kanceláři.

A co v samotném kostele?

Bylo nutné  postupně jej dovybavit i takovými věcmi, které si žádá liturgický rok. Ten začíná dobou adventní, vánoční, pak půst, Velikonoce. Ke všemu je potřeba určité vybavení, třeba adventní věnce, vybavení betléma, který se přesunul ze zámecké kaple, pak se dělal větší betlém pro živé betlémy, které se teď pořádají.

A třeba něco stavebně se neměnilo – například posunout jinam dveře…?

To ani ne, leda něco drobnějšího- dodat těsnění do oken a tak. Je ale pravda, že stavba kostela byla velmi rychlá, vznikl i s farou za rok a něco. Trochu se pak muselo upravovat topení, ale nešlo o nic zásadního.Určité významnější změny pro kostel a jeho okolí přišly až později.

Jaké?

Roku 2000 se postavily nové varhany, 2002 v kostele vznikla křížová cesta. Také vznikl u kostela nový pramen Sv. Josefa.  

Jak se rozvíjí farní život kostela? Kolik ho navštěvuje lidí?

Ročně to nedokážeme říci, ale občas se dělá sčítání návštěvníků, které bývá v jednu běžnou neděli. To za ten den, kdy jsou tři bohoslužby, přichází zhruba 800 lidí.

Kolik je tak místních?

Z Luhačovic a okolí je tak 600 lidí a zbývající jsou turisté nebo lidé na pobytu.

Ten poměr se ale přes sezónu asi mění, ne?

V hlavní lázeňskou sezónu a přes léto bývá samozřejmě více těch lidí od jinud. Ať těch na delším pobytu, nebo i ti kteří třeba jsou v Luhačovicích jen na jeden víkend a v neděli si do kostela zajdou, což je pěkné. Ten kostel tu opravdu dobře funguje a je navštěvován. Mnohde se vybudovaly také nové pěkné kostely s velkým nadšením se otevřely, ale potom tam třeba tolik lidí nechodilo.

Jak se za ta léta fungování kostela vyvinul život zdejší farnosti?

Nový kostel mu hodně napomohl, protože je tu i společenská místnost, kde se slze setkávat a vést různé aktivity. Hlavně je ale kostel dostačující kapacitou pro návštěvníky. V zámecké kapli byly dost stísněné podmínky. Bývaly i čtyři bohoslužby, aby se na nich mohli všichni vystřídat – byly to podmínky, jaké byly. Nový kostel je velmi účelný svou kapacitou i umístěním.

Proč tolik vyhovuje?

Je snadno dostupný jak pro místní, tak pro lidi z okolí a je blízko i pro různé lázeňské návštěvníky.

Je to ale moderní kostel. Když jste svou dráhu kněze začínal, prošel jste více svatostánky i těmi staršími ne?

Když jsem byl jako jáhen v Otrokovicích, zažil jsem starý kostelíček, který je tam u cesty na náměstí. A pak také tam byl začátek stavby nového kostela. Když jsem odcházel, sloužil jsem tam takzvanou primiční mši, tedy první, kterou jsem sloužil. A tu jsem vedl v tom budovaném kostele, kde ještě bylo lešení a stavbě zatím chyběla střecha.

Můžete srovnat kostely moderní a ty spíše historické?

Tady máme krásné srovnání: V luhačovické farnosti je nový kostel, Pozlovice zase mají starý kostel s opravdu dlouhou historií. Je to místo obklopené hřbitovem, kde i to má význam. Lidé, kteří přicházejí do kostela, tam kolem něj mají pohřbeny své předky. Při opravách kostela v Pozlovicích se musel vyměnit ve vstupu kámen, který byl sešlapaný těmi generacemi příchozích. To si uvědomíte, kolik generací a lidí tudy do kostela přicházelo, když kámen sešlapali. Jiné je, když je člověk v tomto novém kostele Svaté Rodiny.

V čem?

V Pozlovicích je to, jako když přijdete do staré chaloupky, kde už žily celé generace. Tady v Luhačovicích jako když přijdete do nového moderního bytu. V tom starém kostele je více  ta duše předků. Zdejší stavba má zase své. Je nová, účelná, prosvětlená, na všechny je skvěle vidět, ve staré zámecké kapli to tak nebylo. Lidé byli i někde v chodbičce, za něčím zakrytí. Tady to je jako na dlani, vidíte všechny, kdo přicházejí, odchází.

To je pro Vás asi výhoda?

Kontakt mezi věřícími a knězem je daleko větší. Není tu ani tolik prvků zdobných, jako ve starých kostelech, které by upoutaly pozornost posluchačů, takže se oni mohou více věnovat obsahu bohoslužby. Samozřejmě u širokého spektra různých lidí, kteří přicházejí, není úplně jednoduché udržet stále pozornost všech.

To je ale přitom dost různorodé publikum?

Spektrum návštěvníků je takové, že přímo rodáků z Luhačovic samozřejmě zase tolik není, mnozí se sem třeba přistěhovali. I to je značná část farníků, kteří zde dnes mají domov a často už sami vychovávají děti. Zaujmout děti a mládež pro víru je samozřejmě ne jen na tom knězi. To zázemí a předávání hodnot je jistě hodně v rodině. To ale nic nemění na tom, že náš velký úkol, který nikdy nemůže být splněn na sto procent, ale vždy se o to musíme snažit je, předávat všem myšlenky křesťanství a to dnešním srozumitelným jazykem.

Jak se snažíte zaujmout třeba mladé?

 Mladí jsou hodně zaměření vizuálně, na obraz, ne jen na slovo, které se poslouchá. Dívají se stále do mobilu, na tablet, na televizi. Proto máme třeba v kostele i promítání textů na stěnu, což vede člověka k tomu, že si to i čte. Samozřejmě ta bohoslužba v rámci toho, jak může být uspořádaná, musí být i pro mladé zajímavá. Má sice svůj jasný řád, ale mohou tam být prvky, které jsou pro ně přizpůsobené a zaujmou je, hlavně děti.

Ty se snažíte zaujmout jak?

Třeba i maminky tu přišly s takovou iniciativou. Tak máme nejen ve čtvrtek dětské mše, ale v neděli po přečtení evangelia, jak nastává kázání, tak děti mohou odejít na takovou dětskou katechezi, kde maminky pro ně mají připraveno to, že si o tom co bylo čteno z evangelia s nimi popovídají, mohou kreslit nebo si zazpívají. A my se tak můžeme více v kázání věnovat dospělým. Ta dětská povídání se odehrávají právě v klubovně kostela. A dostanou tam děti třeba i nějaký obrázek nebo tak, takže si odtamtud i něco hmotného odnášejí.

Když se bavíme, je těsně před Otevíráním pramenů. Jak člověk bere, když jako kněz tu má tak významnou funkci, žehnat léčivým pramenům, zásadním pro zdejší lázeňství?

Tato farnost je charakteristická tím, že je „lázeňská“. S tím je spojeno samozřejmě i Otevírání pramenů druhý víkend v květnu. Program je od pátku až do neděle a součástí je samozřejmě i ten duchovní aspekt při kterém si uvědomujeme, že prameny jsou přírodním bohatstvím tohoto místa.

Tím ceremoniálem svěcení zřídel tedy jde podle vás hlavně o to poukázat na tohle?

Ano a také, že jsme jen uživateli pramenů na určitou dobu. Tak jako já jsem tu už 20 let, ale nebude to na vždy. Jen na nějakou dobu. Prameny jsou bohatství kraje, my si to uvědomujeme a ctíme je. Děkujeme za to. Také si uvědomujeme, že všichni, kdo lázeňství provozují a dokáží nabízet jeho služby, činí tím určitou službu pro zdraví člověka.

Teď se zeptám trošku s nadsázkou na loňské svěcení pramenů. Ottovka byla posvěcena, ale pak ji během roku museli kvůli špatným rozborům odstavit. Půl roku nejela, byla špatná a i teď je to nejisté, jak to s ní bude. Jak berete, když se to žehnání událo, ale pak je tohle?

To si právě musíme uvědomit, že je to žehnání a díky za prameny  Pánu Bohu. Pramenů je tu X. Jen jeden přestal fungovat a jaké je kolem toho pozdvižení. A teď si představte, že by se stalo něco s těmi dalšími. To je právě pro nás výzva si uvědomit, že nejsme pánem toho všeho. Je to výzva uvědomit si, že ten dar je daný, ale není to naše vlastnictví a není to nějaké natrvalo dané privilegium.

Vidíte v tom i jistou paralelu s dalším děním světa?

Třeba vidíme po světě, že je spousta různých konfliktů, problémy soužití různých kultur, kde předtím třeba byl klid. My tu máme takový dar, kterého si musíme vážit, ctít a ne říkat si, že jen na nás to tu záleží. Musíme proto být za to vděční a každý rok tím obřadem svěcení pramenů také prosit, aby ten rok byl i díky fungujícím pramenům požehnaný.  Na příkladu jednoho pramene vidíme, že si nelze říct: „Nic se nemůže stát.“ Něco se stalo, něco se pohnulo. Máme ale další prameny, které léčbu zabezpečí.

U pramenů zůstaňme. Návštěvnost kostela asi vzrostla, když se u něj otevřel pramen?

Samozřejmě to velice obohatilo prostranství u kostela. Je to pramen, kde se dá i snadno zastavit. Lidé si naberou vodu, když jedou někam na cestu nebo jedou domů. Je to pěkné, že u kostela je pramen jaksi „materiální“, když kostel je oním pramenem duchovním. Je to obohacení. Nikdo nemusí běžet daleko a nabere si tu. Podmínkou provozu léčivých pramenů je to, že jsou přístupné veřejnosti, což je správně. Místu to prospělo. I lidé, kteří vyjdou z kostela se rádi minerálním pramenem občerství, když je teplo.

Vy máte nějaký oblíbený pramen k pití?

Rád se napiji i tu u kostela, ale jak tu je člověk delší dobu, tak je mu samozřejmě méně vzácné to, co má nejvíce na dosah. Rád se napiji i dalších pramenů. Ale je to jako s dovolenou. Lidé jedou raději někam dále, než aby zůstali, doma, kde je to pro ně všední.

Vidíte a jak vůbec trávíte jako farář dovolenou? Máte plán na letošek?

Jako všichni zaměstnanci i my, kteří jsme zaměstnanci arcibiskupství míváme dovolenou. V době letních dovolených je ale v Luhačovicích nejvíce hostů a turistů, takže si těžko můžeme brát nějaké delší volno v tomto období, to by bylo neúnosné, nelze napsat, že teď dva týdny bohoslužby nebudou… Musí se to vybírat po částech, spíše v mezidobí, kdy je to únosné.

A jak volno trávíte? Kam rád vyrážíte?

Často jezdím do Polska k mamince a k rodině a občas také na nějakou zajímavou pouť. Třeba bych se rád podíval někdy i na takovou  pouť, která  je teď zrovna ve Fatimě v Portugalsku, kde se 13. května slaví sté výročí zjevení Panny Marie, kde bude i svatý otec František.

Máte nějaký oblíbený kostel kromě toho místního?

Nejvíce přirostlý k srdci je kostelík v Polsku ve farnosti, ze které pocházím. Tam jsem vyrůstal a v tom kostele od mala také ministroval. Pak je pro můj duchovní život významné poutní místo Hora svaté Anny v Polsku, kam jsme jezdili. To pro mne vždy bylo takové místo ztišení, při různých pobožnostech, které se tam konaly svého času i za účasti pozdějšího papeže Jana Pavla II. Z Polska je to pro mě i Čenstochová nebo Krakov, kde se i konaly Světové dny mládeže.

Co v Česku?

Každá krajina má své bohatství a kostel je vždy v nějakém centrálním místě. Já jen když jedu autem do své polské domoviny, dívám se cestou hned na několik významných poutních míst: Hostýn, Dub nad Moravou, Svatý kopeček. Všechna ta místa jsem samozřejmě navštívil, stejně jako třeba Velehrad. Já zatím působím tady, ale kdo ví, kam má cesta ještě povede.

Nejen kostel má teď výročí, ale i Vy jste měl významné životní jubileum, vloni jste oslavil padesátku. Byl to ten okamžik hodnocení dosavadního života?

Samozřejmě je to předěl. Jsem vděčný, že jsem to mohl oslavit jednak s rodinou v Polsku, ale také tady s farníky z Luhačovic a Pozlovic. A na posezení sem dorazila i většina kaplanů, kteří se tu za to mé dosavadní působení v luhačovické farnosti vystřídali. Člověk se při takovém jubileu samozřejmě dívá za sebe a hodnotí tu cestu, kterou už životem a také v kněžství prošel. Ptá se sám sebe ale také: „Jak dál?“

Kněží se různě stěhují po farnostech. Máte nějaké signály, nebo uvažujete, že byste snad měl Luhačovice opouštět?

Farnosti jsou přidělovány. Důležitá otázka je pro mě, kde budu nadále působit, určují to představení, ale samozřejmě po domluvě. Nejsme automaty, které se převezou na jiné místo a tam budou fungovat stejně. Jsme lidé, kteří si budují k místům a dalším lidem  vztahy. Rozhoduje to ale arcibiskupství.

Změnit farnost asi není jednoduché. Třeba pokud byste měl teď měnit, není to určitě jen změna místa zaměstnání, ale přeci i to, že v budově kostela tu máte už 20 let domov…

Je to i o těch lidech se kterými se setkáváme. Nemáme u sebe ale nejbližší rodinu a přitom tu nefunguje nějaký kněžský domov pro faráře v penzi. Takže ty úvahy, co bude ve stáří tu jsou, ale snad je na ně ještě i čas.

Od úvah o budoucnu do současnosti. Teď probíhá mistrovství světa v hokeji. Díváte se taky?

Ani moc ne, spíš občas. Ale určitě to není priorita, že bych bez podívání se na zápas nemohl večer  usnout.

A třeba nějaká modlitbička za dobrý výsledek sportovců někdy byla?

Pro každého má sport nějaké místo v životě. Já se třeba rád podívám, ale není to pro mě tolik, ale jsou i kněží, kteří jsou nadšení fandové a k Pánu se asi občas i při sledování hokeje u televize obracejí.

Když jste procházel různé farnosti – Otrokovice, Velký Ořechov, Holešov… Měly ty farnosti nějaká specifika?

Samozřejmě z každé farnosti člověk získává různé zkušenosti. První je kolečko, které duchovní prochází jako jáhen před vysvěcením, já byl v Otrokovicích. Pak jako kaplan jsem byl rok v Holešově. Tam je farnost spojená s postavou a odkazem svatého Jana Sarkandera. Ve Velkém Ořechově, kde jsem pak byl čtyři roky farářem, byla zase taková rozlehlá farnost s hodně okolními obcemi, které jsem objížděl. Každá farnost je jiná, nejde říci si, že v jedné  jsem něco řešil takto a v jiné to půjde stejně. Je nutné to místo a farníky blíže poznat. Jen pak člověk s nimi může dobře spolupracovat. Jiné to určitě je třeba na Slovácku, jiné na Valašsku.

Když jste přišel sem do Luhačovic, překvapilo Vás tu něco?

Byl jsem mladý a měl jsem velkou zásobu elánu. To místo tu je krásné a Pozlovice i Luhačovice mají své. Začínal jsem v novém kostele, kde bylo ještě nutné některé věci uvést  do provozu. To byla celkem výzva, která se ale stále neskončila. To místo tu dává hodně příležitostí a možností a stále je na čem pracovat. Třeba jeden z projektů, který se podařil v nedávné době a skvěle funguje jsou Otevřené brány, kdy je kostel otevřený kdykoliv všem.

I nejkrásnější bazilika, když je zavřená, tak se končí u dveří. Tu se každý může pomodlit, ztišit, navštívit kostel.

Na samotné faře bydlíte Vy a kaplan. Je ale asi i nějaký kroužek farníků, kteří pomáhají s provozem kostela, ne?

Je to spousta lidí. Pomáhají nám s chodem fary, ale také s tím, co je spojené s kostelem. Kostelníci, varhaníci, paní, která dělá květinovou výzdobu, všichni, kdo dělají různé přípravy k bohoslužbě. Někdo přijde dvakrát za rok pomoci s úklidem kostela, někdo dělá nějakou pravidelnou službu. Leckdo teprve až se zapojí, pozná kolik je to práce, aby tu vše bylo, jak má. Kolikrát to lidé považují za samozřejmost. Ale je za tím často nezištná práce lidí, kteří to dělají jako dobrovolníci a patří jim za to náš dík.

Je něco, s čím jste opravdu spokojený, že se Vám to tu za léta tady extra podařilo?

Jsou věci, ze kterých člověk má radost. Že správně rozeznal, co bylo právě zapotřebí udělat a lidé se k tomu pak přidali. Někdy máte dobrý úmysl, ale není to přijato. Příklad toho dobrého počínání, které se podařilo, ale určitě to není zdaleka jen moje zásluha, je, že vznikla v budově bývalé fary Charita a slouží lidem, kteří ji potřebují. Je skvělé, že jsem se na tom mohl podílet. Stará budova se adaptovala a slouží lidem v tom, co tu chybělo. A to zdaleka ne jen těm, kteří chodí do kostela. Na nás všech je podporovat činnost Charity, aby mohla dobře působit i nadále. Velmi si vážím práce ředitelky Charity svaté Rodiny i všech, kteří se na činnosti Charity podílejí.

Zatímco kostel má výročí 20 let a říká se mu nový, teprve nedávno se obnovila  kaplička u kolonády, která je sice stará, ale funguje až v posledních letech.

Tam se také obnovil zvon, který pravidelně zvoní a je tam spousta návštěvníků, kteří zde hledají místo k přemýšlení, spousta z nich se tam zastaví, zapálí svíčku.

Mluvili jsme už o staré zámecké kapli. Zámek se zřejmě bude vracet potomkům Serenyiů. Změní restituce nějak provoz kaple?

Věřím, že užívání kaple by mělo fungovat dále ve stejném režimu jako dosud a bude dál sloužit veřejnosti, pro kterou byla léta farním kostelem. Žádná jednání ale ještě neproběhla. Když jste ale zmínil restituce, ještě bych rád upřesnil situaci týkající se takzvaných církevních restitucí tady.

Jak se věci mají?

Farnosti Luhačovice se v církevních restitucích nic nevrací, nic nezískáme. Pozemky jsou zastavěny. Jsme odkázáni na financování jako dosud například ze sbírek. Upřímně bych chtěl také všem poděkovat za přispění a farníkům za pomoc a službu pro naši farnost. A Popřát jim do dalších let boží poženhnání a dobrou spolupráci a všechny bych rád pozval k oslavě 20. výročí kostela.