Mládež ji má ráda, dokáže mladé motivovat k velmi úspěšné účasti v různých soutěžích zaměřených na marketing a management a ve volnu trénuje malé luhačovické orienťáky. Ocenění si váží, ale skromně se o sobě v té souvislosti ostýchá hovořit. Přemluvit ji na rozhovor tak nebylo snadné, ale nakonec svolila. Nešlo se ale nezeptat: Vy asi nemáte moc ráda rozhovory a publicitu, že?
Nemám. Pro mě bylo už dost náročné si ocenění převzít.
Ale určitě jste si poctu zasloužila. Co považujete za svůj největší pedagogický úspěch?
Asi to, že se soutěží nadšeně účastní i takoví žáci, do kterých bychom to vůbec neřekli. A že jsou schopni na té soutěži uspět. Úspěšná účast v soutěži jim zvedne sebevědomí. To pro ně ráda dělám. V orienťáku je to podobné. Starám se o nejmenší děti a je hezké dosáhnout toho, aby si opravdu věřily a nebály se prosadit.
Ohledně studentských soutěží – Vaše zkušenosti jsou asi jasným potvrzením toho, že takové soutěže mají smysl a význam, ne?
Rozhodně. Mladé to dokáže hodně motivovat.
A v čem jim to dá nejvíce, když se do účasti v nějaké soutěži zapojí? Více se naučí spolupracovat, stávají se více dospělými?
Určitě! My jsme se účastnili různých soutěží. Před nedávnem jsme byli ve finále soutěže Business Point v Brně. Účastníci (týmy 4 až 5 lidí) nejdříve sepíší práci na určené téma, po vyhodnocení nejlepší postupují do finále. Což není vůbec jednoduché.
Jak se vše v reálném čase odehrává?
Na sedm hodin zavřou jednotlivé týmy do místnosti, bez telefonu, bez počítače, tam musí připravit prezentaci, do večera se na ni připravit a druhý den své úsilí prodat. Finále soutěže se konalo na Podnikatelské fakultě VUT v Brně. Pravidelně se účastníme i soutěže Region Regina při veletrhu cestovního ruchu Region tour. To na přípravě musí spolupracovat alespoň polovina třídy, abychom uspěli.
To asi není ani jednoduché mládež ukočírovat?
Není, ale takové zpestření vyučování má své klady, školní i lidské. Například v konkrétní třídě se spolu naučí vycházet i jedinci, kteří třeba do té doby mezi sebou vůbec nekomunikovali. Navíc v soutěžích se dokáží prosadit právě i ti, kteří byli třeba do té doby bez nějakého většího úspěchu.
Které všechny předměty Vy vlastně učíte?
Chemii, pak Marketing a také „Klub reklamy a managementu“. Tam máme prostor pro praktickou výuku. Teď jsem kvůli tomu dost vytížená, zrovna chystáme Majáles. Píší se dopisy sponzorům, chystají ceny, sestavuje se program, připravují plakáty, letáky a jejich roznáška…
Účastnila jste se se studenty také nějakých zahraničních pobytů? Máte tu různé Erasmy a další programy…
Byla jsem jako pedagogický dozor se studenty oborů gastronomie v Turecku. Pobyt byl příjemný, bydleli jsme v univerzitním kampusu, studenti měli praxi v luxusním hotelu, jejich práce nebyla sice snadná, ale myslím, že jim to hodně dalo.
Dohlížet na skupinu mladých tak daleko od Česka není asi jednoduché?
Je to velká zodpovědnost. Ale všechno naštěstí dobře dopadlo. Je to úplně jiný svět.
Jak jste se vůbec dostala do školství?
Já jsem se nejprve školství bránila. Ale když je pro vás něco určené, asi se k tomu musí člověk postupně dostat, neubrání se.
Jaká byla tedy ta Vaše cesta?
Původně jsem chtěla jít na medicínu. Tam jsem se ale kvůli kádrovému posudku nedostala. Nakonec jsem vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou. Nejdříve jsem pracovala v Praze na Akademii věd.
Co Vás zaválo sem na školu do Luhačovic?
Manžel tady dostal práci a byt, pak jsme se sem přestěhovali, přišly děti. Po revoluci jsem si dostudovala ekonomii, protože to vypadalo, že s chemií to bude na uživení horší. Nakonec jsem se rozhodla zkusit jít učit. Doplnila jsem si proto ještě pedagogické minimum v Olomouci. Do zdejší střední školy jsem nastoupila v roce 1994, no a už jsem zůstala.
A mluvila jste o dětech, čemu se věnují, jsou z nich také učitelé, po Vás?
Ne, jim se podařila právě ta medicína.
Od škol a vzdělání se posuňme ke sportu, kterému se nejen jako trenérka věnujete. Vy vždycky běháte i letní LCE triatlon, který tady v okolí pořádá luhačovický orienťácký oddíl.
A vždycky se pak píše, že jsem byla nejstarší účastnicí…! Já závod ale právě běžím i kvůli tomu, aby nikdo třeba nebyl úplně poslední, protože mně to nevadí. Poslední jsem ale nebyla. Při tomto triatlonu se málo plave. Naplavu si jen pár vteřin, pak jedeme na kole (já se při průjezdu terénem trochu bojím), všichni mě předjíždějí a pak už to při běhu nedoženu.
Hlavním Vaším sportem je ale samozřejmě orientační běh. V Luhačovicích trénujete mladé orientační běžce, přímo v orienťáku také závodíte. Jaké byly Vaše největší úspěchy?
Závodím ve veteránské kategorii a tam se mi podařilo vyhrát i mistrovství republiky na krátké trati, ale to je už pět let. V loni jsem byla také součástí dvou stříbrných družstev veteránů.
A co trenérské úspěchy?
Já spíš pomáhám, v oddíle jsou mnohem lepší trenéři. Tento sport jsem v mládí nedělala a tady jsou lidé, kteří byli v reprezentaci. V trénování dětí pomáhám spíše tak, že děti vozím na tréninky, chodím s nimi do lesa, ale samotnou metodiku, jaký bude zrovna trénink, jaká mapa, tohle já neřeším. Jsem spíš pomocný trenér, asistent trenéra. Ale úspěchy tu jsou, děti jsou šikovné, je to dobrý oddíl.
Zpátky k povolání ve škole. Když učíte, každý předmět má svoje, ne každého studenta vše ale zajímá. Učí se třeba s jiným přístupem chemie a jiné předměty?
Zrovna chemie je na naší škole pouze doplňkovým předmětem, učí se jen jeden rok a není na ni kladen takový důraz, nemáme ani laboratoře, takže se učí jen teorie.
Jak se tedy studenty snažíte pro předmět zaujmout?
Například pouštíme naučná videa.
Co další předměty?
Třeba když učím ekonomiku, tam studenty baví například věci, týkající se personalistiky. Nejhorší jsou pro ně začátky „suché“ teorie.
Co je nejobtížnější na výuce z pohledu učitele? Když děti prostě pro téma fakt nejde zaujmout, jsou nepozorné, nebaví je látka?
Nejhorší je, když vidíte, že je pro ně téma nezáživné a jsou všichni pasivní, pak je to těžká práce.
Jaký je tedy recept, jak je do té aktivity dostat?
Asi jsou to hlavně ty soutěže, kde mohou nějak uspět, porovnat se s ostatními, třeba i vyhrát.
V boji o udržení pozornosti dětí je dnes jistě obtížné, že jsou hodně navyklí na různé sociální sítě, snad každý student má svůj chytrý telefon a asi na ně zkoušejí chodit i natajnačku v hodinách?
To samozřejmě mají v hodinách zakázané, mají během hodin zablokovanou školní wifi, ale většinou mají stejně předplacená data. Nedá se úplně vyhnout tomu, že tajně na sociální sítě zabrouzdají.
Jaká jste Vy byla před lety jako studentka?
Nevím, snad pilná a odpovědná.
Co jste měla za svých studií nejoblíbenější z předmětů ve škole?
Přírodní vědy, ale třeba i tělocvik, zeměpis. To mě bavilo.
Když mluvíme o tělocviku, hodně se v posledních letech hovoří o tom, že děti jsou dnes fyzicky daleko méně zdatné, než třeba generace jejich rodičů a trend se zhoršuje. Pozorujete to třeba i v zájmu o orienťák mezi mladými? Nebo, že by byl třeba v poslední léta horší výběr těch nadaných?
V Luhačovicích je hodně zájem o fotbal, házenou, dost dětí je tu aktivních. K nám do orienťáku pak přijdou děti, které tolik neláká kolektivní sport. A samozřejmě víc holek, protože řada kluků jde hrát fotbal. Ale úspěchy stále máme, takže myslím, že v Luhačovicích ta situace s fyzičkou dětí není tak špatná. Je to samozřejmě i tím, že máme v řadách rodičů hodně bývalých nebo ještě aktivních sportovců. Dost dětí do našeho oddílu přichází z rodin, kde se orienťák dělal.
Jaké máte mimo orienťák ve volném čase další koníčky?
Ráda čtu, třeba severské detektivky, díla japonských autorů, povídky.
A ještě nějaké jiné zájmy?
Chodím cvičit, plavat. No, a když to jde, tak někam ven do přírody.
Také třeba cestování?
My cestujeme hodně s orienťákem, o víkendech jsme pořád pryč, takže pak už není moc času.
Váš oddíl tu právě plánuje koncem dubna velkou akci, Mistrovství Moravy. Tam máte jistě také nějaký podíl na organizaci. Je to tak?
Mám na starost hlavně občerstvení závodníků v cíli.
To se možná nezdá, ale je to vlastně dost důležité, že?
Je, teď mám právě v autě naložené dvě várnice, celý den budu nosit vodu, pomáhám také s balením map na mistrovství a na štafety.
Kvalitní orienťácké mapy okolí Luhačovic si tu oddíl nechal udělat nedávno nové, dotovalo to město, pokud vím?
To se muselo zajistit, bez toho by tu taková akce jako Mistrovství Moravy nemohla být.
A jakou nejdelší trať jste běhala Vy?
Dlouhou trať, to bylo do deseti kilometrů, ale mezi veterány se pak ta délka zkracuje podle věkových kategorií.
Když byla teď v dubnu valná hromada TJ Slovan Luhačovice, byla jste také jednou z těch, komu se gratulovalo k letošnímu významnému životnímu jubileu…
Ale o tom raději nemluvme, to mám navíc až v prosinci!
A jsme zpátky u těch gratulací. Přece ale určitě člověka i potěší, když třeba dostane kytku nebo ocenění za dlouholetou skvělou pedagogickou práci? Když jste v tom Brodě v sále Muzea J. A. Komenského ocenění přebírala, určitě musel někde za tou trémou být i nějaký kousek spokojenosti s vlastní dobrou prací?
Samozřejmě že to bylo i příjemné, samotný ceremoniál byl pěkný. Je tam důstojné prostředí. Hlavně si ale vážím toho, že mě na ocenění navrhla moje škola. Je v ní dobrá atmosféra a výborné podmínky pro výuku studentů.
