Sbírám je už od svých asi 20 let, což je víc než 35 let. V té době ty motorky neměly takovou hodnotu, dnes bych si je nedokázal pořídit, protože jsem obyčejný člověk. Nakoupil jsem různé staré motorky ze stodol a dvacet let je opravoval. Občas něco lidi prodávali, měli to za přebytečné harampádí, chtěli se toho zbavit, levně nebo i za odvoz. Ale byla to pak strašná spousta práce, všechno opravit.
Byl jste vyučený automechanik, nebo je to tak, že jste prostě zručný a technice rozumíte?
Za bývalého režimu sbírali veterány jen šikovní lidé, kteří si to uměli zrenovovat, dnes si je koupí jako investici i bohatí lidé, kteří si to nechají opravit. Já jsem řemeslník, zamlada jsem i závodil na tady té krosce (ukazuje závodní motokrosovou Čezetu), měl jsem tedy k motorkám blízko a veterány se mi vždy líbily. Tak když jsem přestal závodit, začal jsem postupně renovovat.
Nejvzácnější Váš kousek je tady ten z roku 1931?
Jde o první typ Jawy, řečený Rumpál. Je to objem 500 ccm, ještě s kardanovým hřídelem a odkrytými ventily, strašně náročné na výrobu, a byl to čtyřtakt, ne jak většina dvoutaktních Jaw v pozdějších letech.
Tento typ ještě postavil zakladatel značky továrník František Janeček jako licenční?
Úplně první licenční typ se začal dělat už roku 1929, měl ale trubkovou vidlici a ta praskala. Toto je poslední rok toho typu, ale ty motorky byly na tu dobu strašně drahé. Když Janeček koupil licenci od Wandereru a vznikla tak značka Jawa, příliš se značce nepodařilo. Cena těch strojů byla veliká, byla hospodářská krize a tak zájem nebyl. Janeček proto koupil další licenci od anglické firmy Villiers a začal roku 1932 dělat tyhle stopětasedmdesátky (ukazuje další krásný stroj). Ty, když začal prodávat, byly daleko levnější (stály 3000) a i tím úspěšnější. Rumpál stál 16 000. To byly hrozné peníze. Auto v té době stálo 20 tisíc, tak si každý koupil radši vůz. Navíc Rumpál se tomu říká, protože je tento motocykl takový těžký neohrabaný…
Úspěch tedy přišel s licenční motorkou o objemu 175 ccm. Která má ještě řazení ne nohou, ale pákou na nádrži. Co bylo dál?
V tom meziválečném období pak začala Jawa už dělat i svoje originální konstrukce, jednak dvěstěpadesátku, pro mladé stovku Robota. A asi nejkrásnější Jawu 350 OHV, kterou začali dělat někdy r. 1936, já ji tu mám z roku 1939. Mám tu tak základní produkci Jawy z první republiky- objemy 175, 100, 250, 350, pětistovku.
Další tu máte poválečné stroje…
To je dvoutaktní 250ka Pérák (přezdívaný tak podle typu odpružení), ale dělal se i jako 350ka. Pak tu mám taky pětistovku s rozvodem OHC, to je dost vzácný stroj (na snímku na této motorce Nakládal sedí). Na podobném půllitru závodil v mistrovství světa úspěšně i legendární František Šťastný… To byl poslední čtyřtakt, který se po válce v Jawě vyráběl. Výroba končila roku 1958. Pak mám maloobjemové motocykly Jawa – jednak Pionýr a taky „Kozí dech“ – tedy motokolo Stadion. No a samozřejmě známou dvoutaktní Kývačku (Jawa 250/353 s kyvnou zadní vidlicí), která se dělala v padesátých a začátkem 60. let.
Co je největší láskou z těch strojů?
Nemám nějaký motocykl, co bych po někom blízkém zdědil, takže to nemám tak vyhraněné. I když otec svého času jezdil na Kývačce, jenže tu měli v té době skoro všichni.
Když si chcete udělat svátek, tak který stroj si na vyjížďku vezmete?
Provětrám rád ten Rumpál nebo teď na našem Sjezdu Jawistů jsem byl na té 350ce z roku 1939. Vedl jsem kolonu, jeli jsme tentokrát vyjížďku až do Zádveřic, zpět kolem Ludkovické přehrady, krásná vyjížďka. Spousta lidí po dopoledním sraze už odjela, ale i tak nás na projížďku určitě sto motorek jelo, bylo to pěkné.
Jak dlouho vůbec funguje Jawaklub Luhačovice?
Vznikl roku 2003, abychom mohli uspořádat ten Celostátní sjezd Jawistů. Taková akce se tu v Luhačovicích konala totiž roku 1933 a my ji tu chtěli po 70 letech zopakovat s pár známými, co jsou taky nadšenci do těchto motorek. Když se to vyřizovalo, tak jsme potřebovali povolení, aby se pro akci mohla zabrat komunikace. Tehdy od Najády směrem k Elektře. No a soukromé osobě by to povolení asi nedali, tak jsme založili klub.
Kolik vás je?
Je nás 15 a hlásili by se i další. Ale já nechci víc členů. Jde o to, že je lepší, aby měl klub 15 lidí, kteří pro něj opravdu něco jsou ochotní dělat, než 100 lidí, kteří se jen vezou. Třeba veteránklub v Hradišti má stovku a musí dělat schůze v kulturáku, na to my nejsme. Stejně tam totiž organizuje jen těch 15 lidí. Ale možná nabereme časem i nějaké mladší členy, ať v tom má kdo pokračovat, protože jsme v klubu samí starší.
Po dvou letech tedy pořádáte srazy v Luhačovicích, sudé roky je to ale jiná akce.
„Děláme Ve stopě Zlínské šestidenní. Mezinárodní šestidenní závody se tu jezdily před lety hodně i na Zlínsku, tak vždy opíšeme některou z etap. Ty závody se jezdily v době, kdy ještě české Jawy (resp. Jawa-ČZ a Čezety) patřily ke světové špičce. Akci má ale na starost kolega, já dělám hlavně ten luhačovický sraz v liché roky.
Kde jste byl nejdál na Jawě.? Mí známí byli dokonce na Péráku a Kývačce až v Dánsku na velkém sraze, protože i tam je Jawa populární…
Kluci ze Strání byli na Bajkale, najeli tisíce kilometrů, my byli na Ukrajině a taky v Německu v bývalé NDR, kam jsme jeli na sraz Jawistů. Chtěli jsme to vidět, protože tam bylo taky moc strojů, nějakých 300 motorek. Bylo to pěkné. Jinak jezdíme spíš po republice, ale chtěli bychom jet třeba i do Petrohradu. Ty delší cesty ale jezdím jen na Kývačce – není tak cenná, přitom je to vděčný motocykl, který dojede všude.
Hodnota těch motorek není malá…
Však mi také občas žena s dcerou říkají, ať to prodám a raději je vezmu na pořádnou dovolenou, prý to tu stejně leží ladem. Všichni si představují ty peníze a ne tu práci, co s tím byla a je. I když já už teď 10 let nic nerenovoval. Všechno je opravené, dělám jen běžnou údržbu. Do celkové renovace bych se asi už ani nepustil. Je to drahé. Jen nachromovat nádrž stojí hodně. A některé Jawy mají chromů hodně. Tak třeba na jednu motorku by jen to přišlo na 50 tisíc.
Ty největší skvosty, když jsou zrenovované, přijdou asi na statisíce?
No, ten Rumpál by měl vyvolávací cenu určitě někde u milionu. Těch bylo vyrobeno jen cca tisíc a málo se jich dochovalo. A ještě aby byly pojízdné, to je další věc. Já pořád foukám kola, kontroluju olej, jen baterku přehazuju, tu mám jednu. Ale do půl hodiny jsem schopný na kterémkoliv z nich odjet.
Musím se zeptat i na názor na novou Jawu, kterou vyrábí ale v Indii a vychází vzhledově z klasické Kývačky, kterou jsem kdysi měl, a podle fotek je tedy aspoň pro mě nádherná. Co vy na ni?
Mě se líbilo dokonce i co dělali v Číně v 350ce – klasicky vypadající stroj pod značkou Jawa, ovšem v čtyřtaktu. Ta indická motorka je taky krásná, vydařila se. V Indii Jawu milují, jak se tam hodně vyvážela, postavily tam pak fabriky, kde na Jawáckém základě dělali motorky. Teď bylo 90. výročí a na oslavách tam předvedli i jedenu tu novou indickou Jawu předvedli. V Indii se to vyrábí ve velkém, nestačí je dělat. Motorka má klasický tvar skoro jako stará Kývačka, ale dělá se ve čtyřtaktu a liší se třeba tím, že má blinkry. Někdo namítá, že už to není česká Jawa, ale mě se to líbí. Jen s motorkami klasických tvarů má podle mě dnes Jawa šanci uspět. Sem se to zatím ale nedostane, kvůli homologaci, možná ji budou dovážet časem.
Je sen, mít ještě něco od Jawy?
Sen je přijít k někomu na hůru a najít tam předválečný motocykl.
To se ještě stává?
Někdo říká: „To už neexistuje, takhle to najít!“ Mám ale kamaráda, který měl to štěstí a nedávno takto motorku po letech vypátral. Protože když sem vtrhl Hitler, ty silnější motorky nacisté hned chtěli zabavit. Lidé to proto měli různě poschovávané. Tak to našel pak i ten známý. Bylo to na půdě zaházené starými koberci, kam se nikdo léta nepodíval, ani když na domě spravovali před 30 lety střechu. Našli tam úplně originální zachovalou motorku ještě na pneumatikách Baťa, ze 36. roku.
To musela být asi velká radost!
Motorka má teď hodnotu přes půl milionu. Ale těch šancí to takhle nalézt je stále méně, starých baráků ubývá. Když jsem já kdysi kupoval jednu z těch starých motorek, byla v seně a ani nebylo poznat, co to vlastně je, v jakém byla stavu. Až pak jsme objevili, že to je Jawa, ta z roku 1932. Na nějaký takový objev bych ještě někdy rád narazil. Jinak doufám, že se nám bude dál dařit pořádat jawácké akce, které jsou v naší republice jedněmi z největších svého druhu. Má z nich radost spousta lidí, kteří si vzpomenou, že jejich předkové podobnou Jawu nebo Čezetu vlastnili. Díky akcím pak vzrůstá i zájem o tyto motorky a tím vlastně i jejich cena.
