Jiří Šůstek: Události po listopadu 1989 v Luhačovicích
Dramatický zážitek z Národní třídy měl nečekané pokračování, z něhož se zrodilo dění, které známe jako sametovou revoluci. I v Luhačovicích probíhala shromáždění v sále RONDO v Elektře pod záštitou Občanského fóra. Shromáždění byla bouřlivá, spontánní, burcující i žalující. Směřovala na adresu monopolního řízení naší vlasti, na adresu KSČ, jejich vedení společnosti a neřešení problémů.
Na zasedání pléna MěNV v Luhačovicích dne 21. prosince 1989 odstoupil předseda Cyril Mikulec a tajemník Jan Dvořák. Do nového zvolení vedl město Miroslav Horsák.
V lednu 1990 byl předsedou MěNV zvolen Josef Falešník, místopředsedou Miroslav Horsák a tajemníkem Miroslav Kafka.
V lednu 1990 souhlasilo plénum národního výboru s přejmenováním ulic: ulici Hlavní byl vrácen původní název ulice Masarykova, ulice Odborů přejmenována na ulici Antonína Václavíka, náměstí Rudé armády na náměstí 28. října.
V únoru 1990 navštívil Luhačovice předseda vlády České republiky JUDr. Petr Pithart, který je tak trochu Luhačovjan. Jeho maminka byla rozena Krystýnková, byla tedy dcerou starosty města Josefa Krystýnka.
V listopadu 1990 se konaly první nezávislé komunální volby. Počet zapsaných voličů byl 4423, z nich volilo 82,1 %. Starostou města byl zvolen Ing. Karel Zicha (Občanské fórum), místostarostou Ing. Jiří Šůstek (Československá strana lidová).
FOTO: PETR PITHART A JEHO ZÁPIS DO KRONIKY LUHAČOVIC PŘI NÁVŠTĚVĚ V ROCE 1990
Zdenka Pančochová: Co také změnil listopad 1989
(autorka je Luhačovjanka, působící později řadu let jako ředitelka ZŠ Luhačovice)
Listopad 1989! To byly dny, které zůstávají v paměti. Každý den přinášel nové, překvapující události. Můj skoro devadesátiletý otec, který krátce předtím podruhé ovdověl, získal nový životní elán a být o deset mladší, pustil by se asi do podnikání. Vidím ho, jak sleduje v televisi všechny události, pak pečlivě prostuduje noviny a po našem návratu to s námi rozebírá.
Na studiích byl kolegou a kamarádem Václava Havla staršího, a tak s velkým zájmem sledoval dění kolem jeho syna, budoucího prezidenta, s nímž se pak také při jeho návštěvě v Uherském Brodě setkal.
Ke změnám došlo i ve škole. Po výměně vedení se změnila atmosféra. Dýchalo se svobodněji, učitelé i děti byli v lepší náladě a, troufám si říct, plni chuti do radostné práce.
Podstatnou změnou, na niž já vzpomínám nejvíc, byla novinka ve výuce cizích jazyků. Na jaře 1990 oznámil tehdejší ministr školství Adam, že od září se může ve školách vyučovat podle zájmu i jiný jazyk, tedy angličtina, němčina či francouzština.
Co teď? Před tehdejším vedením škol stál nelehký úkol. Rodiče i děti si přáli změnu, škola pak byla nucena těmto požadavkům vyhovět. Nebyli učitelé, nebyly učebnice. Zbývala jediná možnost. Ti, co studovali na středních školách některý z žádaných jazyků, se museli připravit na nový úkol. Pro mě osobně to byl krok vítaný, ale náročný.
Dovolím si odbočení do osobní roviny, které však charakterizuje tehdejší dobu.
Maturovala jsem v roce 1962 ze tří povinných předmětů, Čj, Rj a M. V tomto roce bylo poprvé možné zvolit jako čtvrtý maturitní předmět právě další cizí jazyk. Zvolila jsem svou oblíbenou angličtinu, byla jsem tedy první a také jediná spolu s dvěma dívkami, které si zvolily němčinu.
Zkouška z jazyků jako každá novinka se těšila velkému zájmu ze strany našich učitelů, byli zvědaví a přáli mi úspěch. Maturovala jsem tzv. za čtyři a toužila po studiu angličtiny či dalších jazyků. Byla jsem však dcerou bývalého stavebního podnikatele, kterému nejen v roce 1948 všechno zabavili, ale jehož děti studovat nesměly. Dověděli jsme se, že „nemám předpoklady pro další studium“, a proto jsem byla ráda, když mě nakonec až v září přijali na PI v tehdejším Gottwaldově. A tak se ze mě stala ruštinářka, protože jiný jazyk se pro učitelství základních škol studovat nemohl.
Tuto odbočku do své osobní historie uvádím proto, že mě mrzely občasné kritiky, že ruštináři teď učí angličtinu či němčinu. Mohu doložit, že z mých vrstevníků mohl na filozofické fakultě či jiných žádaných vysokých školách studovat pouze ten, jehož rodiče byli „dobře zapsáni“.
Ale vraťme se do dění roku 1990. Díky informaci své kolegyně jsem ještě na jaře začala chodit do kurzu angličtiny v ZK Svit ve Zlíně. Vedoucí kurzu nám navrhla, že by bylo možné zařadit intenzivní prázdninový kurz vedený kanadským učitelem p. Ralstonem Anandem, který se svou manželkou přijel do Československa, aby učil zájemce angličtinu.
Přihlásilo se nás sedm a chodily jsme poctivě celý srpen. Vždy celé dopoledne včetně přestávek jsme nesměly znát jinou řeč, tedy mohlo se mluvit jen anglicky. Bylo to výborné, náš lektor byl fantastický, nebyl to jen rodilý mluvčí, ale byl to učitel. A dobrý učitel.
Naučil nás mluvit, nebát se promluvit. A tak bylo možné v klidu předstoupit před žáky. Zpočátku nebyly učebnice, nebyly potřebné pomůcky, hledaly se obrázky, dělaly se diapozitivy, výborně sloužily reálné věci, hračky, vše, co mohlo přispět k tomu, aby se děti učily živý jazyk.
Ale! A to je podstatné. Zájem ze strany dětí byl úžasný. Za celou svou učitelskou praxi jsem nezažila krásnější dobu. Ta radost z nových písniček, porozumění textu, později z nových učebnic, nadšení z různých jazykových her! Bylo to obdivuhodné a ukazuje to známý fakt, že zájem o věc je polovinou úspěchu.
A tak jsme v naší škole začali s angličtinou a němčinou. Většina vyučujících pak navštěvovala ve svém volném čase jazykovou školu, někteří to měli vedením svých škol přikázáno. Učitelky z naší školy se věnovaly dalšímu studiu dobrovolně a rády.
Jsem velmi vděčná, že jsem toto šťastné období let devadesátých ve škole zažila.
Ráda vzpomínám na všechny ty, kteří mi byli svěřeni. Většina z nich užívá angličtinu či němčinu běžně ve svých profesích, a tak si myslím, že od nás na ZŠ nedostali špatné základy.
A já na závěr dodávám: Díky za to šťastné období plné nadějí, radosti, nových nápadů a chuti do práce. Díky vám, kteří jste tuto nadějnou dobu spoluvytvářeli.
Jiří Honajzer: Listopad 1989 v Luhačovicích mýma očima
(autor byl za sametové revoluce jednou z vůdčích postav Občanského fóra v Luhačovicích)
Před nedávnem mi bylo 64 let. Za chvíli to bude 30 let, co jsem v Luhačovicích „vystoupil na kašnu“. Od té doby uběhla skoro polovina mého života. Je to o 10 let více, než trvala celá opěvovaná první republika. Dnes je sice na co nadávat, ale je dobře, že jsme to tehdy udělali. Asi jsme měli být tvrdší ke komunistům, jejichž nestydatost mě občas velmi zaráží… Ale popořádku: V létě 1989 jsem v Cementárně Hranice definitivně ukončil kariéru „vrcholového“ házenkáře a přestěhoval se za ženou a dcerami do Luhačovic. Musel jsem. V Hranicích jsem byl rád, dovedl jsem si představit život i práci tam i „po házené“. Ale manželka byla Luhačovjanka a měli jsme tam byt. Tak jsem šel. Na „knihkupecké škole“ bylo docela fajn (byli tam i „informovaní“ studenti z Prahy, se kterými jsme „kuli pikle“), ale jinak to bylo v tehdejším Československu nesnesitelné. Díky sportu jsem to překonával snáz a díky rodině (mé rodné) jsem již dříve v 70. letech neemigroval, i když jednou jsem ve Švédsku měl již nakročeno… Jsem rodákem od polských hranic, umím polsky, tak jsem alespoň trošku udržoval kontakty s tehdy už přece jen svobodnějším Polskem. No, a když to začalo v listopadu v Praze, musel jsem hned na první shromáždění do Zlína a potom, potloukaje se po Luhačovicích, kde jsem sice pár lidí znal (ale moc jich nebylo), jsem narazil na 1. zdejší „revoluční shromáždění“. A po chvíli rozmýšlení jsem na něm nakonec vystoupil. Skoro nikdo mne neznal, tak na mne houkli, co jsem zač, a demonstrace za chvilku skončila. Ale odvážných na malém městě nebylo moc, a tak ti, co to v Luhačovicích vedli (Věra Zvoníčková, Josef Krajíček a další), za mnou přišli, založili jsme OF a skončilo to tak, že jsem spolu s hercem Janem Pohanem, který zde byl v lázních, spolumoderoval mítinky v kulturním domě. Ale „rychlovýtah“ se teprve rozjížděl…
Za několik dnů jsme s Bobem Krajíčkem (vzpomínám!) jeli na okresní shromáždění OF do Zlína, kde jsem vystoupil s tím, že jsme již v Luhačovicích jako první v republice dokázali rekonstruovat „radnici“. Ano, povedlo se využít i stávajících zákonů, věc jsem konzultoval telefonicky s profesorem Jičínským, který již seděl v rekonstruovaném FS. Zlínské šéfy OF (Pavlištík, Zikmund, Bartoš) to zaujalo, a tak mě spolu s disidenty Devátým a Černým navrhli ke kooptacím do „parlamentů“. V lednu 1990 jsem jel na celostátní sněm OF do Obecního domu do Prahy a 5. února mi přišel telegram, že 6. 2. 1990 se mám dostavit do ČNR, kam budu spolu s dalšími 49 kooptován místo 50 odvolaných největších „bolševiků“. I stalo se! Tentýž den se stal předsedou vlády ČR Petr Pithart, jehož dědeček z matčiny strany byl kdysi starostou v Luhačovicích. A tak začala má cesta, která pokračovala tím, že jsem byl napsán na 2. místo kandidátky OF v JM kraji pro červnové volby do ČNR právě za Petrem Pithartem, který po vítězných volbách pokračoval v premiérování, a já jsem 8 let poslancoval. Na této cestě jsem zažil mnohé, potkal významné lidi (fota), něco bych dnes samozřejmě udělal jinak, ale v principu bych nezměnil nic. Podařilo se nám obnovit v této zemi demokracii! A na tom nemůže změnit nic ani to, že na Hradě dnes máme zlostného, mstivého dědka a 30 % voličů dává jasně najevo, že je jim bližší košile než kabát. I to se jednou změní!
FOTO: VEDENÍ LUHAČOVICKÉHO OF S PŘEDSEDOU VLÁDY PITHARTEM (zprava: J. Honajzr, P. Pithart, J. Vrzal, T. Faast, M. Krejčíř
Věra Zvoníčková: Vzpomínka, která mne vede k zodpovědnosti
(autorka je Luhačovická lékařka aktivní za sametové revoluce v Občanském fóru)
Musím se přiznat, že nemám ráda listopad, až na jednu výjimku – 17. listopad 1989.
Byla to doba epochální, přišla jako dar z nebe. Poslední šťastné období v naší novodobé historii byl 28. říjen 1918. Díky naším dědům a pradědům byla vybojována samostatnost Československé republiky. Ale netrvalo to dlouho. Po dvaceti letech ji zmařil fašismus, nestačili jsme se ani vzpamatovat z konce války a už jsme měli novou diktaturu. Tentokrát komunistickou na dlouhých 31 let. Možná, že už mnozí z nás po roce 1968 nevěřili v možnost politické změny. A přece se stalo! Pamatuji na všechnu tu atmosféru v listopadových dnech v roce 1989 i těch dalších. Je skoro neuvěřitelné, jak jsme dokázali společně plnit sály a náměstí ve všech koutech republiky. Byli jsme plni naděje, snad i trochu úzkosti z nejistoty, jak to dopadne. Dobře to dopadlo! Samozřejmě, někteří z nás se cítí zklamáni z dalšího vývoje. Možná, že ta revoluce byla přece jenom až moc sametová. Možná jsme nemysleli na to, že proti nám stojí milion komunistů, kteří se z velké politické změny neradují. Demokracie není nikdy ideální, má své skulinky a trhliny a ty dokázali beze zbytku využít bývalí komunističtí funkcionáři ve svůj prospěch. Měli peníze, známosti a během krátké doby vykradli podniky a stali se z nich velkokapitalisté. Škoda, že se jim to umožnilo! Přes všechny tyto potíže jsem ráda, že žiji ve svobodné, demokratické zemi, jsem ráda, že naše děti mají možnosti, o kterých se nám ani nesnilo. Jsem vděčná za všechno dobré, co se v naší republice stalo. Nemám ale radost z vývoje posledních let. Nikdy by mě nenapadlo, že předsedou vlády u nás může být bývalý komunista, registrovaný ve svazcích STB (opakovaně potvrzeno soudy na Slovensku), člověk bez osobní cti. Člověk, který by chtěl vlastnit co nejvíce podniků v naší zemi, stát se neomezeným vládcem a lidem pak rozdávat drobky ze stolu a ještě se divit, že mu za to nejsou dost vděčni. Taky se stydím za našeho prezidenta, za jeho chování a neúctu k ústavě, nepovažuji ho za svého. Kdysi na všech demonstracích OF jsem slíbila sobě i ostatním, že už nikdy nebudu pasivně přihlížet bezpráví a nikdy nebudu mlčet. Svůj slib plním, zúčastňuji se všech aktivit na obranu demokracie a svobody ve svém okolí i v Praze. Svoboda je pro mě stejně cenná jako zdraví a nerada bych o ni přišla! Věřím, že současný „hradní tandem“nebude dlouho trvat a že v dalších volbách budeme úspěšnější.
Jak vnímají výročí sametové revoluce někteří současní zastupitelé města Luhačovice?
Jiří Zicha
Rok 1989 byl výjimečný. Je obtížné popsat jeho význam několika málo slovy, ale pokud bych měl vybrat jediné, je to naděje. Naděje přitom není – slovy Václava Havla – přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne. Přeji tedy nám všem, aby se nám i nadále dostávalo tolik naděje, kolik jsme jí cítili před těmi třiceti lety.
Marcela Pazderová
Zdá se mi, že na každý pád…… slova písně Marty Kubišové „Depeše“ byla pro mě potvrzením, že komunismus má namále. Zazněla z tehdejší rozhlasové stanice Hvězda krátce po událostech 17. listopadu 1989. Zaněla po dlouhých 20 letech, kdy jsme ji s kamarády tajně poslouchali z nekvalitních nahrávek z dostupných magnetofonů.
Bylo to ohromné a úlevné nadechnutí, byla to reálná naděje, že doba se mění, že konečně se volně a svobodně nadechneme, že snad naše děti budou mít jiný a kvalitní život. Listopad 89 byla nádherná doba, euforie, nadšení, pospolitost a rozhodnost oslovovaly každého člověka. Alespoň tak jsem to v té době viděla, bylo to úžasně. Dodnes smekám před těmi, kdo opravdově tvořili „revoluci“. A v kontextu dob uplynulých šlo opravdu o hrdinství. Vždyť v době totality bylo běžné, že se zavírali lidé za svůj názor, za svoji víru, za četbu knih, které komunistům ideově nevyhovovaly. Za mnohé další prohřešky, které dehonestovaly osobnosti. Lidé byli unaveni, apatičtí, nespokojení a uzavření. Byla to opravdu temná doba. A najednou se vše změnilo a bylo to krásné.
Ano, další vývoj už tak nádherný není. Komunisté, kteří se jen jinak označují a svou minulost skrývají, se opět mohutně objevují na naší veřejné a politické scéně. Opět se vyhazují z vedoucích a pracovních pozic lidé pro své názory a postoje. Bývalí členové StB jsou opět u moci a ovlivňují negativně náš život. Ale už je v nás, obyčejných lidech, síla, že už můžeme – můžeme změnit situaci, můžeme se vzdělávat a rozumět době, můžeme vzít zodpovědnost za sebe a své blízké a bojovat. Za toto děkuji hlavně mladým, kteří pochopili současný nebezpečný vývoj ve společnosti a aktivně se proti těmto jevům vymezují a nahlas projevují svůj nesouhlas a názor.
To znamená převzít zodpovědnost do svých rukou.
Eva Tomalová
V listopadu 1989 jsem byla na mateřské dovolené se svými dětmi. Peťce byly 3 roky
a Honzovi byl 1 rok. Přála bych si nejenom pro své děti, ale pro všechny naše děti, aby nebyly lhostejné k tomu, co jim přenechaly předchozí generace, což je demokracie a s ní také zodpovědnost, slušnost a schopnost vyjádřit svůj názor, obhájit ho i připustit rozmanitost názorů. Přála bych jim, aby mohly žít plný život, učit se od druhých a neztratit samy sebe.
Radomil Kop
3o. výročí sametové revoluce prožívám s velmi smíšenými pocity. Naše země se změnila k nepoznání, žijeme v demokracii, avšak naše základní vize a sny se naplnit nepodařilo. Pravda a láska jsou jen prázdná slova, zato lží a nenávisti je nyní v naší společnosti tolik, že míříme k občanské válce. Na tom se rozhodně podílet nechci, proto se oslav sametové revoluce a podobných akcí již několik let neúčastním. Nemám potřebu sledovat bujaré projevy o demokracii z úst „hrdinů“, kteří mnohdy pro demokracii neudělali vůbec nic, ale hlavně se nechci podílet na vytváření nenávisti mezi lidmi. Výročí si připomenu vzpomínkou na své blízké a přátele, kteří byli skuteční bojovníci za demokracii, a mnozí z nich za ni položili i své životy. Vždy jsem bojoval za slušné mezilidské vztahy, což v dnešní době není zrovna „in“. Vím, že nyní prohrávám, rozhodně se však nevzdávám. Z každé revoluce těží vždy jen ti nenasytnější dravci, někteří posbírají drobky, pro drtivou většinu lidí nezůstane vůbec nic. Po každé vyhrané válce přebírají metály vždy jen generálové. Padlí vojáci končí v zapomnění. To je třeba si opět připomínat. Věřím, že lidé brzy pochopí, že tou nenávistnou válkou, která mnohdy rozhádala celé rodiny, nebojují za vlastní lepší budoucnost, ale za zájmy, a především moc jednotlivců a skupin.
Marek Žmolík
Sametová revoluce vrátila svobodu do naší země. Svobodu zvolit si svůj život, říct svůj názor a právo jej hájit. Přál bych si, abychom ji už nikdy neztratili, ať už v současných novodobých vlnách populismu, či ve vzhlížení k zemím, které tyto hodnoty neuznávají a potlačují.
Marek Nesázal
V listopadu 1989 jsem byl ve třeťáku na gymnáziu v Uherském Brodě. Doma jsme byli zvyklí poslouchat Svobodnou Evropu, takže informace o tom, co se děje v Praze, jsem měl nejen z tehdejších oficiálních médií. Jak to k mládí patří, prožíval jsem vše velmi opravdově nejen na náměstí, ale i ve škole. Trikolóra byla součástí mého oděvu i ve škole a svými názory jsem tvrdě narazil hlavně v hodinách občanské nauky. Když mne učitelka vyzvala, abych pokračoval v zápisu diktované látky o Bedřichu Engelsovi, demonstrativně jsem položil tužku a odmítl v dalších hodinách pokračovat tímto způsobem. Následovaly tresty, neklasifikování a komisionální přezkoušení. V prosinci však byl již prezidentem Václav Havel a další represe mě tedy nepostihla. Každopádně tento můj malý vzdor proti systému pro mě byl velmi cennou zkušeností a vyzkoušel jsem si v malém rozměru rizika svobodného projevu v nesvobodné zemi. Mám tu zkušenost v paměti a o to více si po 30 letech uvědomuji hodnotu našich současných svobod – svobody projevu, myšlení a náboženského vyznání, svobody sdružování se a shromažďování a dalších. Zároveň po 30 letech cítím křehkost svobody, kterou dnes máme, a také zodpovědnost, abychom ji uchránili pro příští generace.
Roman Lebloch
Přiblížil se 17. listopad, milník, kdy se začala předávat moc. Někdo bude radostně skákat na náměstí a křičet různá, někým předříkávaná hesla, někdo si události připomene v klidu rodiny a přátel, někdo bude uvažovat, zda žijeme v tom, co jsme chtěli, a zda byla lepší nesvoboda vyvážená sociálními jistotami, jiní budou třeba nostalgicky vzpomínat na staré časy. Nikdo nás ale nebude nutit, abychom společně slavili v jednom šiku a jako dříve provolávali vítězná hesla. A to je asi hlavní.
