Váš přínos k rozvoji kulturního a společenského života ve městě je nepochybný, sám přitom ale nejste z Luhačovic, že?

Pocházím z Bučovic, kam můj tatínek odešel v 60. letech z Kaňovic. Odmalička jsem do (dnes už můžu říct) našeho kraje jezdil s rodiči velmi často k babičce a návštěvu Luhačovice jsme vynechali málokdy. Nastálo jsem se tedy oklikou vrátil do kraje svého táty v roce 1999, kdy jsem po vojně odešel studovat a jako jedno z míst, kde probíhala závěrečná praxe, byly právě Luhačovice. Absolventskou práci jsem zpracovával v Lázních Luhačovice, a.s. a když jsem řešil, co dál, bylo mi umožněno tuto práci převést z teoretické roviny do praxe. Už jsem tu zůstal a dnes jsem tady doma.

A jak jste se vůbec dostal k působení v cestovnímu ruchu?

Celé to bylo postupné. Po ukončení studia na bučovickém gymnáziu jsem rok navštěvoval jazykovou školu a pak odešel pracovat do Lesního závodu Bučovice jako dělník ve skladu dřeva. Na podzim 1996 jsem šel na vojnu a během ní jsem měl možnost rozmyslet, co dál. Cestovní ruch a lázeňství byl v té době nově otevřený obor na havířovské VOŠ a mně to přišlo jako zajímavá příležitost. Z dnešního pohledu to bylo správné rozhodnutí.

Pro Lázně Luhačovice jste 3 roky vedl agenturu Luhanka. Můžete tu práci přiblížit?

Když jsem do Luhačovic přijel jako student a nikoho neznal, měl jsem tu velké štěstí na lidi a bylo mi umožněno nahlédnout na problematiku cestovního ruchu z pohledu, který žádná škola není schopna přiblížit. Zcela zásadní byla tvorba informačních databází a jejich aktualizace před každou sezonou. A asi nejzábavnější činností bylo plánování zájezdů do nových destinací pro hosty Luhačovic, protože také díky tomu jsem mohl poznat kolegy z jiných informačních center a tehdejší atmosféra příprav nových produktů mě naplno pohltila.

Od roku 2002 působíte jako ředitel hotelu Pohoda, který patří společnosti ZÁLESÍ. Pohoda patří se 183 lůžky k nejvýznamnějších a nejžádanějším hotelům na Luhačovicku.  Díky čemu Pohoda u hostů tak boduje?

Tady je odpověď velmi jednoduchá… POHODOU (úsměv). Dlouhodobě se snažíme udržovat vysokou kvalitu služeb, což je možné pouze díky stálému pohodovému týmu. Ten je alfou a omegou naší činnosti a hosté tento fakt velmi dobře vnímají. Krásných a výborně vybavených hotelů existuje velká řádka. Rozdílovým faktorem a největší přidanou hodnotou je dle mého názoru právě tým. Věřím, že se nám v tomto ohledu bude dařit i v budoucnu (klepe na dřevěnou desku stolu).

U hotelu jste před časem otevřeli krásné hřiště „Dětský ráj“. Určitě se díky tomu zvýšil zájem o pobyty mladých rodin s dětmi?

Dětský ráj má za sebou třetí letní sezonu a osobně jsem velmi rád, že existuje. Každoročně se snažíme nabídku přizpůsobit tak, aby „děti vzaly své rodiče“ právě k nám. Nejde jen o hotelové hosty, ale také o „Luhačovjany“, „Pozlovjany“ a vůbec širokou veřejnost. Rád bych věřil, že se nám časem podaří zvětšit i prostory vnitřní herny pro děti. Vybudování Dětského ráje je jen jedním z kroků, kterými se snažíme rodiny s dětmi oslovit. Obecně se však dá říci, že počet dětí, které se svými rodiči každoročně dorazí, má stoupající tendenci.

Chystá hotel nějaké novinky?

Bez novinek to nejde (úsměv). Každoročně představujeme novinkové typy pobytů, které zahrnují nové typy relaxačních procedur. Pro rok 2020 to bude pobytový balíček s názvem Putování citrusovým hájem, který bude (jak název napovídá) zaměřený na účinek citrusových plodů. Beze změny nezůstane ani nabídka hotelové restaurace, kterou obměňujeme pravidelně, a já věřím, že přiláká ještě větší počet obyvatel Luhačovic k její návštěvě. Zároveň zachováme to podstatné, co dělá hotel Pohoda hotelem Pohoda. Ano, mám na mysli právě onu pohodu (úsměv).

Co je podle Vás nejdůležitější pro další rozkvět cestovního ruchu v Luhačovicích?

Za nejdůležitější osobně považuji smysluplnou spolupráci jednotlivých subjektů i místních samospráv, protože bez ní v budoucnu nebudeme schopni ostatním regionům konkurovat. Mám za to, že díky spolupráci dokážeme být zajímaví jako region. A pokud budeme zajímaví jako region, bude z toho také celý region těžit. Věřím totiž, že máme v současné době určitý náskok oproti jiným územím a měli bychom využít veškerou energii na jeho udržení a vyhnout se tomu, abychom si vzájemně házeli klacky pod nohy. Snad se to bude i v budoucnu dařit minimálně tak, jako teď.

Co se daří a co zatím ještě méně, kde by mohlo město pomoci?

Rozhodně se daří Luhačovice udržet na mapě atraktivních míst v ČR a to rozhodně není málo. Konkurence je totiž opravdu obrovská. Přičítám to tomu, že tu funguje spolupráce napříč jednotlivými subjekty cestovního ruchu. Pokud bych měl hledat rezervu, vidím ji v kvalitnější koordinaci pořádání a propagaci jednotlivých akcí, abychom opravdu bezezbytku dokázali potenciál Luhačovic využít. Vidím to optimisticky i navzdory některým škarohlídům. 

FOTO: OFICIÁLNÍ FOTKA LUHAČOVICKÉHO ZASTUPITELE J. MICHÁLKA

V profilu zastupitele uvádíte, že Vaší prioritou je „práce na udržení prosperity Luhačovic a okolí a vytváření podmínek pro to, aby zde chtěly vyrůstat a žít naše děti.“ S manželkou máte dvě malé dcerky – myslíte, že se to vytváření podmínek  pro další generace v Luhačovicích daří? A co v tomto považujete ještě za zásadní?

I díky štěstí na lidi, se kterými jsem pracoval a pracuji, jsem za tu dobu také pochopil, že veškerá práce, kterou odvádíte, nese výsledky nejdříve v horizontu tří let. Posun vidím za rok působení jako radní v mnoha ohledech, ale nechtějte po mně, abych vyjmenovával nějaké zásluhy. Tahle práce je dlouhodobá a já myslím, že je jí víc před námi než za námi. Osobně cítím velký dluh vůči luhačovické infrastruktuře v okrajových částech města, čeká nás také například posun v digitalizaci školy a mohl bych pokračovat dál a dál. Některé kroky s sebou asi ponesou velmi živou veřejnou debatu a mnohdy budou názory velmi protichůdné. Za sebe můžu říct jen to, že možná někdy nedokážu dělat věci nejlépe, jak jdou, ale vždy je dělám tak, jak nejlépe umím.

Přibližte prosím i trochu rodinu, třeba čemu se věnuje Vaše manželka, jak jste se seznámili, v čem vám dcerušky dělají největší radost…?

Svoji ženu Máriu jsem poznal také díky cestovnímu ruchu a jestli jsem do té doby nevěřil v lásku na první pohled, v ten moment se to stalo. Bylo to na veletrhu cestovního ruchu v Brně a já jí nedal pokoj, dokud jsem ji neuhnal. Po roce se z rovněž lázeňských Piešťan přestěhovala za mnou do Luhačovic a v roce 2012 jsme se vzali. V současné době se na mateřské (prý vůbec né dovolené) stará o naše tříletá dvojčata Lejlu a Lujzu a já bych byl moc rád, kdyby měla eLka, jak jim říkáme, co nejvíce z její klidné a hodné povahy. A radost? Tu mi dělají tím, že jsou. Z dnešního pohledu vlastně vůbec netuším, co jsem těch 40 let bez nich dělal (úsměv).

Od rodiny a Vaší práce jinam. Na jednu stranu odpovídáte za hotel, na druhou stranu jste i zpěvákem skupiny Forrest Jump. Můžete její hudbu lidem přiblížit?

Kdysi jsem řekl, že popsat zážitek slovy, je jako lízat zmrzlinu přes sklo. S hudbou je to stejné. V hudbě Forrest Jump máme absolutní svobodu a já jsem hrozně rád, že si nedáváme vzájemně žádná omezení. Můžu jen doufat, že je to z naší hudby cítit. V dnešní době je veškerá muzika volně dostupná jediným kliknutím, takže si každý může téměř okamžitě udělat vlastní úsudek.

Kdy a jak skupina vznikla a jak jste se vůbec k takové  muzice dostal?

S Forrest Jump jsme se dali dohromady v roce 2001, takže nás pomalu čekají přípravy 20. výročí. Přitom mi to přijde jako včera, kdy jsme jeli ještě jako skupina Yabba Hutta na první festival, což byla Ludkovická plečka rocku. Název skupiny ale vydržel jen ten jediný koncert. Fanoušci nás hned překřtili na Baba Jaga a my museli vymýšlet dál. Nakonec jsme si řekli, že Forrest Jump je to pravé (smích). Já dělám muziku v různých formách vlastně odmalička. V Lidové škole umění v Bučovicích jsem se učil hrát na zobcovou flétnu, poté pozoun a baskřídlovku, abych pak téměř nic z takto nabytých zkušeností v dalším hudebním směřování nevyužil (úsměv). Tak ve 12 letech jsem začal poslouchat čím dál ostřejší hudební odnože a hrát na kytaru a bicí nástroje. Nakonec jsem pochopil, že mám kolem sebe lidi, kteří to dělají lépe než já, takže jsem zůstal u zpěvu. I když ani teď nevynechám příležitost k „zabrnkání“ nebo „zbití“…

Kolik už jste vydali desek, můžete upozornit na nějakou aktuální nebo poslední klip?

Oficiálně vydaných alb je pět, k tomu promonahrávky, live DVD, DVD s akustickým koncertem a singly. Aktuální deska Forres Jump vyšla v květnu 2018 a její křest proběhl právě v Luhačovicích. K této desce jsme do dnešního dne vypustili 5 videoklipů, z nichž  poslední k písni Maso je starý jen pár týdnů. A aby toho nebylo málo, před začátkem právě probíhajícího turné po boku kapely Traktor jsme vydali dvoupísňový singl s písněmi Slovo jako zbraň a Pohled jedné míle.

FOTO: J.MICHÁLEK ŽIJE I TVRDOU MUZIKOU, JE FRONTMANEM KAPELY FORREST JUMP (snímky: archiv J.Michálka)

Kde všude a s kým už jste také hráli?

Za těch téměř 20 let jsme projeli celou republiku, od nejmenších prostor až po největší pódia. Pokud odmyslím festivalové sety, kdy jsme v rámci akcí jako Masters of Rock, Metalfest nebo Ostrava v plamenech stáli na stejných „prknech“ jako např. Anthrax, Dream Theater nebo Saxon, měli jsme tu čest koncertovat třeba s Waltari, Hypocrisy. Axel Rudi Pell a v podstatě s kompletní českou špičkou včetně skupin Arakain, Dymytry, Citron nebo Traktoru.

Nedávno jste hráli i v Luhačovicích. Uvidí Vás tu lidé brzy znovu? Kam byste je pozval na další koncert?

V Luhačovicích jsem doma, takže mi vždycky udělá radost pozvání do Sokolky Luhas Vegas nebo třeba k Suchánkům. Navíc kytarista Adam Žmolík žije v Horní Lhotě, takže jsme tady doma vlastně ze dvou pětin. Domácí koncerty patří většinou k nejnáročnějším, protože v našem krásném kraji bývá velmi přátelská atmosféra a velmi často se tyto dýchánky protáhnou až do brzkých ranních hodin (smích). V Luhačovicích bychom se rádi zastavili v rámci jarního tour 2020, které management právě připravuje. Do konce letošního roku nás mohou fanoušci vidět jako hosty už zmíněné šňůry s kapelou Traktor, která poběží do 21.12.2019.

Ještě jste měl hudební projekt Sounder, můžete ho přiblížit?

Sounder jsem si dal jako takový dárek ke 40. narozeninám. Ve Forrest Jump totiž většinu hudebního materiálu tvoří kytaristé a na mně je pak finalizace zpěvové linky a textu. Jsem si vědom toho, že nejsem žádný kytarový virtuóz, přesto mám kytaru prostě rád. Proto ji občas sundám ze zdi a pak si „do šuplíku“ dávám různé demonahrávky. Mé 40. narozeniny byly příležitostí ten pomyslný šuplík vyčistit. Oslovil jsem muzikanty, se kterými se známe roky, ale nikdy nebyla moc příležitost si zahrát, abychom natočili album. Dopadlo to tak, že kluci prohlásili, že odjedeme i nějaké koncerty, a celý rok 2017 jsme koncertovali. Vrcholem byly koncerty po boku Raye Wilsona, bývalého zpěváka Genesis. Teď Sounder z důvodu vytíženosti členů hybernuje, ale myslím, že ještě minimálně jedno album do kopy dáme. Třeba zase k padesátce (úsměv).

Máte hudební vzory? Co oblíbené skupiny a jiné žánry než „tvrdá“ muzika?

Bude to znít klišovitě, ale vzory ve svém věku žádné nemám. Je spousta muzikantů, kteří mě ovlivnili, ale nikdy jsem je za vzory nepovažoval. S přibývajícím věkem se mi stává, že některá alba, která se mi třeba před 30 lety úplně nepozdávala, dokážu docenit právě až teď. V 15 letech jsem byl přesvědčený, že jedinou možnou cestou je death metal, ale třeba na vojně jsem objevil kouzlo The Doors a bylo všechno jinak. Mám rád muziku živou, tedy hranou živými muzikanty, nikoliv „samohrajky“. Od The Doors, přes Black Sabbath, skupinu Metallica až třeba k In Flames nebo Soilwork. A velmi rád vidím, že mezi o generace mladšími muzikanty je spousta talentů, kteří jsou na sobě ochotni dřít. O budoucnost rokenrolu je, myslím, postaráno.

Jak jde skloubit vizáž rockera či metalisty s působením v čele hotelu?  – To se zdá jako dva diametrálně odlišné světy….

Máte pravdu – dva diametrálně odlišné světy to jsou. Myslím ale, že vizáž s tím má pramálo společného. Mívám potíž spíš s tím, že kolegům hotelovým i hudebním připadám věčně naštvaný. A je jedno, jestli mám vlasy dlouhé či krátké a na sobě sako nebo křivák. S tímto obličejem jsem se narodil a bohužel s tím neumím nic udělat (smích).

Ale vážně – nedávno jsme oslavili 30 let svobody a já myslím, že část svobody je také v tom, že za nás mohou mluvit naše činy, nikoliv vizáž. O tom jak a proč se rozhoduji, jsem ochoten diskutovat kdykoliv. K diskusi o vizáži nevidím pražádný důvod (úsměv).

Jaký má pro Vás svoboda význam?

Často o tom přemýšlím. Tím nejhlavnějším pro mě asi je, že i když nemohu vždy dělat to, co chci, mohu alespoň nedělat to, co nechci. Zároveň ale ve svobodném rozhodování cítím odpovědnost za tato rozhodnutí. A to mi v současné společnosti trochu chybí. Rád bych věřil v to, že mé dcery a popřípadě další generace budou mít tu samou možnost, jaké se dostalo nám. A snad s ní naloží ještě lépe.

Kromě zpěvu píšete i texty a básně – vydal jste knihu Láskominy/Příšeří. Jak byste ji charakterizoval a kde ji lze pořídit?

Láskominy/Příšeří je navlas stejný případ jako projekt Sounder. Ta pikokniha obsahuje vlastně veškeré básně a texty, které jsem do čtyřicetin napsal. První část – Láskominy – obsahuje básně, které byly psány bez vidiny zhudebnění, byť své noty některé z nich našly. V části druhé – Příšeří – jsou texty, které jsem napsal pro Forrest Jump. Ilustrace pochází z dílny Lubomíra Ferduse a originály kreseb byly nedávno použity v aukci, jejíž výtěžek šel na dobrou věc. Knihu je možné pořídit na koncertech Forrest Jump, popřípadě si o ni říci přímo mně.

V umělecké branži užíváte pseudonym Michail Fabien. – Jak vznikl?

Možná to bude pro někoho neuvěřitelné, ale v jádru jsem velmi plachý a až „realita všedního dne“ mě donutila s tím bojovat. V teenagerovském období jsem potřeboval nějaké alter ego, díky kterému jsem mohl psát a tvořit. Tak vznikl Michail Fabien. Michail je odkazem na ruského básníka Lermontova, kterého obdivuji. Perličkou je, že když jsem si ve vojenské knihovně v roce 1996 vypůjčil jeho sbírku Démon, byl poslední záznam o půjčení někdy ze 60. let (úsměv).  A Fabien je podle jména fenomenálního fotbalového brankáře Manchesteru United a francouzské reprezentace Fabiena Bartheze. V podstatě jsem tak v sobě spojil dva oblíbené světy – kulturu a sport.

Lidé vás mohou vidět na TV Rebel v pořadu Czech Blade, který se vysílá v pondělí a točí se v klubu Sokolka.  Povídáte si tam s členy hudebních skupin, prokládá se to klipy rockových a metalových kapel. Jak jste se k té práci dostal?

Na jaře 2016 jsem dostal nabídku, jestli bych nechtěl zkusit moderovat pořad o československé rockové scéně. Samozřejmě jsem vůbec neměl tušení, co všechno to obnáší, ale pokud jsem měl odpovědět na otázku jestli „bych chtěl“, tak odpověď musela znít, že „bych chtěl“. Byla to obrovská výzva a vlastně do dneška je.

Jak ty kapely do pořadu vybíráte? Nebo to dělá redakce?

Točíme jednou měsíčně 4 díly, což znamená, že je potřeba dát dohromady 32 videoklipů. V prázdninové měsíce jedou reprízy, takže se bavíme o 320 videoklipech ročně. V tuto chvíli mám v databázi asi 1500 odkazů na klipy českých a slovenských kapel. Snažím se, abychom pouštěli klipy co nejaktuálnější a v zásadě chci plnit roli moderátora, nikoliv soudce. Pokud na klip narazím, zpravidla jej zařadím a nechám na fanoušcích, ať si udělají vlastní názor. S klukama z redakce jsme v kontaktu a společně dramaturgii konzultujeme, nicméně finální odpovědnost je na mně. Totéž platí u výběru hostů – rád si nechám doporučit a pak už je to v rukách a hlavách fanoušků.

Pro diváka jako já, co moc tvrdou hudbou nežije, může jít o neznámé bandy. Všechny je ale asi z různých koncertů ani Vy nemusíte znát. Kolik zabere příprava na rozhovor?

V době internetu je samozřejmě dohledání informací o kapele podstatně snazší, než tomu bývalo dříve. Občas se stane, že kapela dělá skvělou muziku, ale podcení právě propagaci. Potom bývá rozhovor spíš takovým nekonkrétním povídáním, což osobně nemám příliš v lásce. Na druhou stranu ale musím říct, že v dnešní době o sobě kapely informace šíří hodně a rády a je to OK. Příprava dílu Czech Blade mi zabere dle náročnosti tak 2 až 4 hodiny většinou nočního času.

Další Vaší aktivitou je ochotnické divadlo „Jednou za rok?“. V režii J. Hynštové (autorky her) vznikla už řada skvělých parodií na různé žánry – akční filmy i telenovely, mafiánské ságy a další. Už delší dobu se ale nic neobjevilo, poslední byl myslím Labutí přebor v roce 2017. Jak je to se spolkem teď a myslíte, že se něco třeba na rok 2020 podaří vytvořit?

Na působení ve spolku Jednou za rok? vzpomínám moc rád. Bylo to skvělé období a zažili jsme spoustu legrace. Bohužel s přibývajícím věkem a ubývajícím volným časem jsem musel některé své aktivity omezit a divadlo bylo právě jednou z nich. A zatímco třeba konec fotbalové kariéry byl jasně dán právě věkem a bolavými koleny, rozhodování o účinkování v divadle bylo podstatně těžší. Pravdou je, že Jarka Hynštová novou hru napíše a bude mít zájem o mé účinkování, rád se zúčastním za předpokladu, že mi do úst nebude vkládat příliš mnoho slov (smích). Časové možnosti jsou prostě neúprosné a já nerad kohokoliv brzdím svou případnou nepřipraveností. Sám jsem zvědavý, jestli si v budoucnu nějakou hru „střihneme“.

Letos mířily do Luhačovic rekordní počty návštěvníků. Koncem listopadu se otevře opravená kolonáda. Počítáte jako šéf hotelu s dalším radikálním nárůstem v příští sezóně, kdy se na obnovenou nejznámější stavbu města budou chtít všichni podívat?

Luhačovice prožívají krásné období a já jsem velmi rád za to, že tomu tak je. Těším se na otevření kolonády a jsem si jistý, že to svým dílem do onoho „měšce atraktivity“ jistě přispěje. Nejsem moc přítelem predikcí v tomto ohledu, protože bohužel nejsem majitelem křišťálové koule. A ne že bych jím být nechtěl (úsměv). V hotelu Pohoda vnímáme poptávku po příštím roce prozatím jako lehce zvýšenou.

Blíží  se Vánoce a Nový rok. Co toto období znamená pro luhačovické hoteliéry?

Mohu mluvit pouze za sebe, ale myslím, že to máme podobné. S výjimkou Silvestrovského pobytu je velká část prosince a ledna zasvěcena údržbovým pracím, tedy těm, které nejsme schopni dělat v plném provozu. V provozní přestávce je nutné zase vše připravit na další sezonu. Bývá to náročné období.

Svátky se budete jistě snažit trávit s rodinou, zůstáváte v Luhačovicích, nebo hoteliér s rodinou na svátky jede někam na hotel na hory?

S nadsázkou tvrdívám, že toto období je jediným časem v roce, kdy mám jistotu, že se v hotelu nic nepokazí a tedy mi nikdo nezavolá (úsměv). Ideální svátky by byly takové, že se u nás sejde kompletní rodina a nejbližší přátelé a je domácí pohoda. Realita bývá, že právě my vyrážíme za rodinou do Piešťan a Bučovic, ale i to má své kouzlo a ten klid si užívám. S narozením Lejly a Lujzy navíc Vánoce dostaly úplně jiný rozměr a vidět ty jiskřičky v očích, to je nejvíc.

Hrají u Vás doma na Vánoce spíše koledy nebo rock či metal?

Pokud u nás něco právě hraje, jsou to v současné době celoročně hity Smejka a Tanculienky, Fíhy Tralala, prasátka Peppiny nebo písničky z Toy Story. Uvidím, jak tomu bude letos o Vánocích (smích).

Co byste popřál návštěvníkům města i obyvatelům do dalšího roku?

Popřál bych všem hlavně pevné zdraví, protože od něj se vše odvíjí. Kromě toho bych nám všem společně také popřál pevné nervy a chuť postavit s dalším výzvám ať osobním nebo veřejným. A samozřejmě – abychom měli pohodu.