Kromě poslechu přednášek si děti od čtyř do osmnácti let prošly také naučnou stezku po luhačovických pramenech nebo se setkaly s psycholožkou.
nn
nnMartin doufá v lepší zítřky
nn"Na to, že má syn diabetes, jsme přišli asi před rokem. Hodně chodil na záchod a hodně pil. Šli jsme k doktorce, a ta potvrdila diagnózu cukrovky prvního typu," uvedl Václav Lecián z Holešova, otec patnáctiletého Martina. Při ní slinivka břišní nemá schopnost produkovat inzulin. Člověk je tedy odkázán na dodávání této látky z vnějšku.
nn
nnRežim doma je prý od té doby úplně naruby. "Víc se sleduje čas kvůli měření cukru, píchání inzulinu a jídlu. Vždy s ním musí někdo být. Nenecháváme jej samotného, to kdyby měl dostat hypoglykemii. To je stav, kdy klesne hladina cukru v krvi," dodal otec. Martin měl zpočátku úlevy v tělocviku. Protože je však pravidelný pohyb pro tyto lidi důležitý, tak se mu ani on nevyhýbá. "Ale omezený trochu jsem. Dřív jsem chodíval se skauty na dvoudenní výpravy, a to už teď nemůžu. Ale až budu mít víc zkušeností s nemocí, tak zase začnu. Nevzdávám to," řekl školák.
nn
nnInzulin si Martin aplikuje čtyřikrát denně, a to půl hodiny před jídlem. "Dává se buď do ruky, do nohy nebo do břicha. Uchovávat se musí v ledničce. Mám jej tak uložený i ve škole," poznamenal Martin. Od doby, kdy zjistil svou diagnózu, musí dříve vstávat, aby si mohl dodat inzulin. Pravidelně jí, nesmí výrobky obsahující cukr. U sebe však musí cukr nosit, to kvůli hypoglykemii.
nn
nnMatěje přivedla domů policie
nnUž čtyři roky ví o diabetu Matěj Marčišovský z Ostravy. "Přišlo se na to těsně před mými jedenáctými narozeninami. Byli jsme právě tady v Luhačovicích na dovolené. Začal jsem hodně pít a čurat. Babička má také tento typ cukrovky a zná příznaky, proto hned tušila, o co jde," popsal Matěj. Vyšetření v laboratoři potvrdila, že jde o cukrovku.
nn
nnŽivot s nemocí je pro Matěje komplikovanější, pokud jde o režim, ale například jeho koníčky se nezměnily. "Zajímám se hlavně o počítače, asi jako každý kluk," sdělil mladý diabetik. Ani před nemocí prý příliš nesportoval. Teď si je však vědom toho, že na sebe musí dávat více pozor. A to hlavně, pokud jde o zranění. To se totiž u diabetiků hojí o něco hůře. Platí, že čím více je stav cukru v krvi srovnatelný s hladinou cukru u zdravého člověka, tím lépe se šrámy hojí.
nn
nn"Když jsem měl zlomený palec u nohy, tak jsem měl sádru sedm týdnů. Bez diabetu by bylo hojení rychlejší," míní Matěj. Chlapec kdysi zažil stav hypoglykemie, a to venku na ulici. "Zůstal v bezvědomí. Lidé zavolali policii, protože mysleli, že je opilý. Dávali mu fouknout. Přivedli jej domů, jinou pomoc mu ale neposkytli," kroutila hlavou jeho matka Danuše Marčišovská.
nn
nnDoplnila, že ne všichni lidé, kteří mohou ostatním připadat zvláštní svým zmateným chováním, jsou pod vlivem omamných látek. A pokud z postiženého při bližším kontaktu cítí aceton, jedná se s velkou pravděpodobností právě o cukrovkáře s hypoglykemií.
nn
nnPoznají je například i podle toho, že postižení mají řetízek či náramek s nápisem Diabetik. "Je důležité se takových dětí zeptat, zda jim něco není, zda nepotřebují pomoci. Prostě nebát se jich," apeluje Marčišovská.
nn
nnSilvie si svou nemoc ani nepřipouští
nnŘetízek a průkaz diabetika s sebou nosí i čtrnáctiletá Silvie Kovalská z Ostravy. Ta ví o své nemoci již dlouho. "Že mám vysoký cukr, mi zjistili, když mi bylo pět let. To jsem ještě chodila do školky," vzpomíná jinak vitální dívka. Cukrovka je už neodlučnou součástí jejího života. "Vůbec mě to neomezuje. Ve sportu ani v ničem jiném. Jen dodržuji pravidelný režim," potvrdila.
nn
nnPrávě díky občanskému sdružení Dítě s diabetem se seznámila i s dalšími dětmi trpícími touto chorobou. "Mám hodně stejně nemocných kamarádů. Potkávám je třeba tady v Luhačovicích nebo na táborech a na víkendových akcích," přemýšlí školačka, která doufá, že ji nemoc neomezí ani v budoucnu. Například myšlenky na budoucí mateřství jsou pro Silvii zatím předčasné. "Jestli bude s kým, tak možná, že jo," uzavřela se smíchem.

nn