Etnografický region Zálesí se poprvé objevuje na Komenského mapě Moravy z počátku sedmnáctého století, vedle Hané a Valašska. Pojmenování užšího území luhačovického Zálesí jako samostatného národopisného regionu provedl profesor Antonín Václavík v monografické publikaci Luhačovské Zálesí, vydané nákladem Luhačovické muzejní společnosti v roce 1930. Zde prezentoval výsledky více než 20ti let sběratelské a badatelské práce. Monografie je zdrojem cenného etnografického a folklórního materiálu a jedinečným podkladem pro poznávání kultury a způsobu života zdejších obyvatel.
Jako luhačovické Zálesí vymezujeme oblast jihovýchodní Moravy v okruhu lázeňského města Luhačovice, ležící na hranicích regionů Valašska, Slovácka a Hané. Luhačovické Zálesí je typickou přechodovou oblastí, ve které se střetávaly prvky lidové kultury horského typu (Valašsko) s vlivy nížinných oblastí Slovácka a Hané. Výsledkem je vznik lidové kultury s osobitými rysy, které odlišují luhačovické Zálesí od jiných etnografických oblastí.
K luhačovickému Zálesí přiřadil Antonín Václavík tyto obce: Luhačovice, Kladná Žilín, Přečkovice, Rudice, Rudimov, Petrůvka, Nevšová, Lipová, Slopné, Sehradice, Horní a Dolní Lhota, Podhradí, Pozlovice, Řetechov, Ludkovice, Provodov, Biskupice, Polichno, Kaňovice, Dobrkovice, Velký Ořechov, Kelníky, Doubravy, Hřivínův Újezd, Březůvky, Zlámanec.
Všechny obce spojuje podobná etnická skladba obyvatelstva, přírodní podmínky, hospodářsko výrobní předpoklady, sociální podmínky a další faktory, ovlivňující všechny projevy lidové kultury (architektura, lidový oděv, lidové výtvarné umění a umělecké řemeslo, hudební projev, zaměstnání atd.).
Způsob života
K nejrozšířenějším zaměstnáním patřilo dříve zemědělství. Zaměřovalo se na pěstování obilnin a okopanin, chov dobytka, ovocnářství, pěstování konopí i lnu k domáckému zpracování plátna. Nejdostupnějším a proto základním výrobním materiálem bylo dřevo. Pozoruhodnou estetickou úroveň měla z tradičních řemesel a výrob především dřevořezba, barvířství, výšivka, hrnčířství, kraslice a další. Výrazným znakem lidového interiéru bylo značné množství obrázků na skle, umístěných nad stolem v jizbě. Jejich rozšiřování a výrobu podporoval poutnický ruch v mariánských poutních střediscích v Provodově, Štípě, na Hostýně a v Uherském Brodě. Vyráběny byly také v Pozlovicích u Luhačovic. Do meziokenních a štítových výklenků usedlostí se umisťovaly dřevěné polychromované plastiky světců, které plnily funkci ochránců domu, života a práce rodiny.
Lidová architektura
Způsob života obyvatel luhačovického Zálesí a jejich zaměstnání bylo podmíněno především přírodními podmínkami. Hlavním stavebním materiálem bylo dřevo, stavělo se však také z nabíjené hlíny. V devatenáctém století se začaly rozšiřovat zděné stavby z nepálených cihel a doškovou střešní krytinu začal nahrazovat šindel. Pro tradiční architekturu na luhačovickém Zálesí jsou charakteristické zejména patrové komory s pavlačí, které stávaly odděleně od obydlí. Zvláštností byly také roubené sušírny na ovoce, související s typickým zaměstnáním zdejších obyvatel, ovocnářstvím.
Hudba a tanec
Stejně jako v oblasti hmotné kultury, má hudba a tanec na luhačovickém Zálesí přechodný charakter, prolínají se zde vlivy Slovácka, Valašska a Hané. Zatímco vliv Hané se projevil spíše okrajově u některých tanečních forem, Slovácko a Valašsko se prosadilo silněji. J. Černík charakterizuje jednoznačně příbuznost písní na Zálesí s písněmi slováckými, především z Kopanic v okolí Starého Hrozenkova. K. Vetterl nachází vedle toho také mnohé souvislosti u písní záleských a písních klobouckých, zejména ve výskytu podobných nápěvů. Nejstarší zápisy záleských písní (Březolupy) se objevily již v guberniální sbírce (1819). Zápisy záleských písní nalezneme také v monumentální Sušilově sbírce, především z obcí Luhačovice, Březolupy a Provodov. Sušilovu sbírku doplnil ve svých publikacích především František Bartoš, rodák z Mladcové u Zlína (částečně ve spolupráci s L. Janáčkem). Sběratel Joža Černík zapsal v letech 1922 až 1924 na luhačovickém Zálesí více než 600 lidových písní, které knižně vydal v roce 1957. Pohodu k tvůrčí práci ale i cenný materiál ke studiu nápěvků lidové mluvy a lidové písně poskytly Luhačovice a okolí (Březůvky, Ludkovice a Sehradice) i Leoši Janáčkovi, který mnohokrát navštívil místní lázně.
Typický je pro Zálesí výskyt vysokého počtu tanečních písní, především k točivým tancům. Hojně se zde zpívaly také halekačky. Zajímavé je nápěvné sepětí halekaček a svatebních písní. Po hudební stránce jsou záleské písně charakteristické lyrickým laděním a vysokým počtem triol, bohatou nápěvnou modulací a pestrou rytmizací.
Doprovodná hudba na Zálesí bývala dudácká, oblíbená bývala však zvláště cimbálová muzika. Ještě v polovině devatenáctého století zde byl rozšířen typ malého přenosného cimbálu.
Po taneční stránce zdokumentovala oblast především Zdenka Jelínková. K nejstarším a nejpůvodnějším tancům na Moravě patří točivé tance. Zástupcem točivých tanců je na Zálesí točená – sedlcká. Je skočného rázu a podobá se stylem sedlckým z Uherskobrodska. Ústřední taneční figurou je společné víření dvojice v bočném držení kolem společné osy vpravo i vlevo. Třetí figura má individuální ráz: dívka se točí na místě, chlapec ji obskakuje, podupává, tleská do dlaní. Točená je na Zálesí zakončena rychlými písňovými dovětky a prudším vířením na místě. Obměnou individuálního projevu u točených je podtáčení se spojenými pažemi. Provádí je buď pouze dívka nebo chlapec i dívka současně stejným krokem jako u víření. Paže obou bývají spojeny šátečkem, odtud někdy pojmenování tance podtáčaná. Součástí tanečního repertoáru na Zálesí byla i mladší vrstva tanců, tance figurální. Jsou to pestré pohybové skladby. Většinou jde o tance párové, tančené po obvodu kruhu, výjimečně v řadě nebo do kříže. Příkladem jsou šotyšky, a velká škála řemeslnických tanců. Ještě v průběhu 50. let bylo na Zálesí zapsáno na 50 jednotlivých druhů figurálních tanců. Zdejší figurální tance jsou příbuzné z valašskoklobouckými, z části se přiklání k Uherskobrodsku.
Blanka Petráková
Masopustní obchůzky
Masopust – na luhačovickém Zálesí nazývaný fašanek, fašanky nebo končiny – byl v tradiční lidové kultuře obdobím intenzivního společenského života, kdy se odehrávaly svatby, taneční zábavy, zabijačky a s nimi spojené návštěvy i hostiny, lidé se scházeli při draní peří a přástkách. Konec masopustu býval veselý až rozverný a patří k němu masopustní obchůzky maskovaných postav.
Jak to bylo dřív?
Antonín Václavík, autor monografie Luhačovské Zálesí, uvádí, že na přelomu 19. a 20. století vyhrávala o masopustu v obecních hospodách hudba od nedělního poledne až do půlnoci z úterka na Popeleční středu. Masopustní zábava pak končila pochováváním basy. Do osmdesátých let 19. století se na konci masopustu podle Václavíka zachovával v mnoha obcích Zálesí starý zvyk stínání berana nebo kohouta, nazývaný babkování. Vesnicí obcházela mládež převlečená za maškary s opentleným beranem. Nakonec byl beran po zdlouhavém obřadu setnut, upečen a společně sněden. Babkovníci bývali převlečeni za vojáka, kominíka, žida nebo ženu s děckem. V Březůvkách bylo zvykem, že masky ustrojené do hrachoviny, slaměných povřísel a obráceného kožichu vylezly na strom na návsi a „kázaly“ (parodovaly) a v žertu veřejně slovně „kompromitovaly“ některé osoby. Postižení se museli od nařčení vykoupit v hostinci.
Na obchůzku se zpěvem po vesnici chodívali ještě počátkem 20. století místní cikáni. Hospodyně je odměňovaly slaninou napíchnutou na železný rožeň. V některých obcích na luhačovickém Zálesí se o masopustu vymetaly komíny. Radní, člen výboru a hotař chodili přestrojeni za kominíky dům od domu a za různých žertů prohlíželi, jestli hospodyně nenechala za kamny nebo v komíně saze. Dostávali za to kus slaniny nebo vejce. Ze shromážděných potravin potom vystrojili v hostinci pohoštění.
Kdo byl Pohřebenář?
Ve Velkém Ořechově a okolí byly součástí masopustní obchůzky archaické masky pohřebenáře a medvěda. Pohřebenář býval mladý muž obtočený hrachovinou a povřísly, s ocasem a se slaměným kloboukem bubnující někdy na plechovou nádobu nebo držící v ruce ohřeblo. Pohřebenář, jinde to byl medvědář, vedl s sebou na řetězu medvěda, což byl jiný mladík oblečený do obráceného kožichu, někdy s medvědí maskou na hlavě.
Kdy se chodí?
Obchůzka maškar se tradičně odehrávala na konci masopustu v úterý před Popeleční (Škaredou) středou. Středou začínalo období klidu, zákazu tance a zábav, půstu a příprav na největší křesťanský svátek – Velikonoce. Novodobé masopustní obchůzky se z praktických důvodů většinou přesunuly na poslední sobotu před Popelcem.
Masky dnešních dnů
Masopustní masky na Zálesí a jejich sestavy mají v současnosti v jednotlivých obcích různou tvář. Ke staršímu typu obecně patří maska žida, žebráka, pastýře, kominíka, písaře, policajta, kožkaře, řezníka, husara na koni, smrtky, dědka, báby, stařeny s nůší, cikána a cikánky nebo ženicha a nevěsty, muzikanta aj. Masky většinou představují tradiční zaměstnání nebo zesměšňují některé lidské vlastnosti. Velmi starý původ mají nejrůznější zvířecí masky, kromě již zminěného medvěda, například kobyla a koza. V novější době ke staršímu typu masek přibyly nebo je postupně nahradily aktualizované masky reagující na současný život a zaměstnání. Patří k nim zdravotní sestra, soukromý podnikatel, lehká holka, kameraman, sportovci, nejrůznější pohádkové bytosti, postavy z filmů, televizních seriálů a telenovel i postavy známé z politického dění. Průvody maškar zobrazují často nejrůznější témata, která se obvykle každoročně střídají. V období šedesátých let 20. století byly jako ráz obchůzek obzvláště oblíbené parodie na svatbu a na cirkus. V současné době to jsou nejčastěji politická a společensko-kritická témata.
Fašank v Luhačovicích
V Luhačovicích byla tradice masopustních obchůzek, pořádaných hlavně hasiči, ukončena po roce 1969. Obchůzka sloužila současně jako pozvánka na šibřinky. Maškary obcházely starou část Luhačovic i s jejími výrobními provozy. Mezi maskami se objevovaly tradiční postavy jako medvěd, policajt, ženich a nevěsta, husar na koni, řezník a další Mnoho maškar mělo na hlavách velké kukly z lakované papíroviny, vyráběné v blízkém Hrádku. K přemísťování maškar i doprovodné dechové kapely v krojích sloužil kočár tažený koňmi nebo chlouba místního hasičského sboru, červená tatra se stahovací střechou.
Členové luhačovických tělovýchovných jednot připravují pravidelně šibřinky v podobě maškarní taneční zábavy, doprovázené bohatým kulturním programem v žertovném duchu. V sobotu před Popeleční středou se baví dospělí, nedělní odpoledne potom patří dětskému karnevalu. Každoročně se vyhlašuje jednotný ráz masek. Pro letošní rok je tématem luhačovických šibřinek Večerníček a jeho narozeniny. Zábavu obstarávají členové přípravného výboru z řad sportovců, jejichž program bývá velmi nápaditý. Masopustní veselí v Luhačovicích vrcholí úterním pochováváním basy v režii lyžařského oddílu. Taneční zábava s pochováváním basy zachovává pravidla rozloučení s obdobím zábav a plesů a spočívá v jejich srdceryvném oplakávání skupinou maškar vedenou farářem. Díky bývalému starostovi v masce faráře se pochovávání basy v Luhačovicích stalo trefnou a vtipnou kritikou událostí doma i ve světě, především však zaměřenou na komunální politiku. Farářovy litanie při oplakávání basy vydají za kroniku města v kostce a vždy jsou napjatě očekávány.
Fašank v Pozlovicích
V Pozlovicích je organizace masopustní obchůzky v rukou hasičů. Obchůzky se pravidelně účastní kolem třiceti masek. Průvod vychází od hasičské zbrojnice směrem ke kostelu, tam se rozděluje na dvě skupiny. Policajt u každého domu přečte veršované hodnocení uplynulého roku, zdůrazňuje přitom zvláštnosti a typické zvyklosti rodiny, vyjmenovává údajná provinění jejích členů a především vymáhá „povinnost platit daně“ fašančářům formou pohoštění (slivovice, vajíčka a slanina). Před vchodem do domu zpívají maškary: „Fašanky, fašanky, s černými fúsy, aj ten čert bachratý tancovat mosí&..“. Hasiči v uniformách odebírají výslužku do proutěných košů, další tančí s přítomnými ženami. Mezi maškarami se objevují kromě medvěda, který nesmí chybět, například švec, cikánka, policajti, myslivec, hokejista, Elvis Presley, prodejné ženy, kominík, vojáci a hasiči, Karkulka, řezník, Ferda mravenec, babka, dědek, šašek a další. Obě skupiny masek mají svůj hudební doprovod, představovaný harmonikou a ozembouchem, někdy i saxofonem. Kontakt mezi oběma skupinami na opačných koncích obce udržují maskovaní hasiči ve starém autě. Obchůzka v Pozlovicích končí pozdě odpoledne. Po ní si její účastníci v hasičské zbrojnici připravují „škvařenku“ z vykoledovaných vajec a slaniny.
Fašank v Biskupicích
Také Biskupicích organizují obchůzku hasiči. Obchůzky se účastní většinou 10 – 15 maškar. Hudební doprovod představuje buben s činely na podvozku starého kočárku, saxofon, ozembouch a harmonika. Masky u každého domu zpívají oblíbené písně a přijímají pohoštění, především koblihy a boží milosti. Darovaná slivovice se slévá pomocí trychtýře do plastových lahví v košíku. Obchůzka končí v Biskupicích pochováváním basy v místním pohostinství, kde se připravuje „škvařenka“ z vykoledovaných vajec. Zvláštností obchůzky v Biskupicích je barevná pestrost masek. Výrobkyní většiny používaných kostýmů je pětaosmdesátiletá Marie Skovajsová. Mezi maskami se v Biskupicích, stejně jako jinde na Zálesí, vždy objevuje medvěd, dále policajt, cikánka, šašek, kašpárek, vodník, myslivec, strašáci, dědci a babky, mimino a hastroš, prase, beran, loupežník, řezník a další.
Fašank v Dolní Lhotě
Příprava masopustní obchůzky v Dolní Lhotě je věcí hasičů a je výhradně mužskou záležitostí. Vychází se brzy ráno. Auto odveze všechny masky nejprve na samoty, odkud scházejí pěšky dolů směrem do středu obce, nevynechají přitom jediný dům. Masky doprovází malá dechová kapela. V roce 2000 měla obchůzka ráz domova důchodců a všichni zúčastnění byli vystrojeni za starce a stařeny. Masopust 2001 měl v Dolní Lhotě pohádkový ráz. Největší úspěch sklízel velitel hasičů převlečený za princeznu. Pro rok 2002 si dolnolhotští určili jako ráz obchůzky husitské téma, v roce 2003 to byla cikánská svatba a v roce 2004 v reakci na právě probíhající seriál české televize posloužil jako námět nemocnice. Obchůzky se zúčastnilo kolem dvaceti mužů převlečených za lékaře, zdravotní sestřičky a pacienty s různými typy zranění. Nechyběli ani dr. Blažej, dr. Sova, dr. Králová, sestřička Ina a další postavy z oblíbeného seriálu. Průvod doprovázel alegorický vůz záchranné služby. Představoval jej dřevěný žebřiňák překrytý bílou plachtou i s houkačkou, signálním reflektorem a nápisem „Nemocnice na pokraji Dolní Lhoty“. Navečer přichystali hasiči v kulturním sále taneční zábavu v duchu televizního seriálu Nemocnice po dvaceti letech. V rámci programu proběhla i veřejná „operace“ vylosovaného účastníka zábavy, u které jako hrůzná rekvizita měla posloužit čerstvá vepřová střeva.
Fašank v Doubravách
Ještě v roce 1967 probíhala v Doubravách úterní „obchůzka hřebenáře“. Jeho doprovod tvořila maska „baby s děckem“. V uplynulé dekádě zde obchůzku organizoval sbor dobrovolných hasičů. Maskovaní muži obcházeli celou vesnici od domu k domu, u každého se zastavili na malé pohoštění a tanec s hospodyní. Mezi maskami opět nesmí chybět medvědář v kožichu, který vede na řetězu medvěda Hasiči v pracovní uniformě nosí košík s trychtýřem na slévání slivovice. Objevuje se zde, například také myslivec, slepý flašinetář, plyšový pes, metař a řezník. Obchůzka v Doubravách bývá každoročně zakončena večerní zábavou v místním pohostinství.
Fašank v Horní Lhotě
Dramaturgie obchůzek v Horní Lhotě pohotově reaguje na politickou situaci. Sdružení Fašančáři, vzniklé sloučením bývalých členek Svazu žen a Červeného kříže, se celoročně schází, aby připravilo bohatý fašanek, který kromě sobotní dopolední obchůzky zahrnuje večerní kulturní program a taneční zábavu. V roce 1990 zde zvolili jako hlavní téma obchůzky „Soukromé podnikání“, v roce 1991 „Horní Lhota vstupuje do Evropy“, roku 1992 byla tématem obchůzky „Mateřská školka“, pro rok 1993 byla aktuální „Česko – slovenská svatba“, roku 1996 to byl „Divoký západ“ a v roce 1999 „Inventura konce tisíciletí“. Při masopustu 2000 si Horní Lhota prostřednictvím tématu „Děkujeme, odejděte!“ opět utahovala ze současné politiky. Na rok 2001 připravili téma „Hornolhotské lázně“. Průvod představoval nástup zavazadly obtěžkaných pacientů z různých koutů republiky do lázní Horní Lhota, které se měly stát konkurencí luhačovickým lázním. Pořadatelé při obchůzce rozdávali po domech fiktivní lázeňské poukazy, jež sloužily současně jako vstupenky na večerní program. Vytiskli i malý časopis „TIP Hornolhotských lázní“. Obchůzka byla jako obvykle zakončena bohatým programem, scénkami a taneční zábavou v kulturním domě.
Fašank v dalších obcích
V posledních letech se masopustní obchůzky pořádají také v Ludkovcicích, Kaňovicích a v Hřivínově Újezdě, kde byla tato tradice na několik let přerušena. V sobotu 25. března 2006 se do luhačovických ulic chystají také maskovaní členové souboru Malé Zálesí.
(Blanka Petráková)
Muzeum prosí luhačovické občany a pamětníky, kteří mají doma staré rodinné fotografie nebo jiné doklady z místních fašankových obchůzek, šibřinek, zatrhování svatby, dožínek, svateb, ochotnického a loutkového divadla a z dalších podobných akcí, aby nezapomínali na muzeum a zvážili alespoň zapůjčení těchto památek k ofotografování a uložení do archívu města Luhačovice. Děkujeme předem za ochotu.
Literatura
- Václavík, Antonín: Luhačovské Zálesí. Praha 1930.
- Černík, Josef: Záleské písně z okolí Luhačovic. Praha 1957.
- Jelínková, Zdeňka: Záleské tance I. Tance točivé. Brno 1977. Ostrava 1980.
- Pajer, Jiří: Záleský zpěvník. Březůvky 1990.
- Uhlíková, Lucie: Leoš Janáček a hudební folklor luhačovického Zálesí. In: Acta musealia 2001/1, s. 24 -33, Zlín 2001.
