Chytili jste spoustu lidí za srdce, což je dobře. Jak vznikla vaše kapela Huncúti?

Kapela se zrodila v roce 2015. Hráli jsme hlavně na rodinných oslavách pro radost sobě i jiným. A jeden kamarád našeho bývalého člena pravil, že jsme huncúti. Což je něco jako v češtině nezbedové. No a název byl na světě.

Kořeny máte v Drietomě, kousíček za hranicemi od Starého Hrozenkova…

Určitě, celá naše hudební rodina, mnozí inklinovali k dechové hudbě a já frrr, očarovaly mne smyčcové nástroje. Ve třinácti, což je dost pozdě, jsem začal hrát na housle. Mimo jiné ve folklorním souboru. My jsme v souboru Nezábudky (Pomněnky) tancovali a zpívali. To nám zůstalo, jen jsme se na uměleckých školách zdokonalili ve hře.

Myslíte si, že bez jakéhokoliv patosu pořád platí, že hudba sbližuje národy?

Jistojistě. Máme zajímavé zkušenosti. Jsou ze zahraničních svateb u nás na Slovensku. Platilo to a platí a jistě platit bude. Dobrá hudba dokáže rozveselit, to je pozitivní a velmi správné.

Jak se vám líbilo vystoupení v Luhačovicích? Místě tradičního setkávání se Čechů a Slováků, což platí po staletí.

Hráli jsme tu teprve podruhé. Šli jsme do toho s velikým respektem. S každou odehranou písničkou jsme získávali další a další energii. Úplně jsme cítili tu zpětnou vazbu. Paráda pro nás a věřím, že i pro báječné publikum.

Hráli jste v Česku i jinde?

Nejlépe to známe ve Starém Hrozenkově, tam jsme jako doma. Kopaničářské slavnosti, to je nepsaná povinnost. Pamatuji velmi dobře na naše vystoupení ještě ve folklorním souboru. Správný honorář: chleba, řízek, okurka (úsměv).

Takže spějeme do cíle. Stěžejní otázka, k vám mi sedí… Jsou Češi a Slováci třicet let po osamostatnění pořád bratři, anebo už „jen“ bratranci?

Pro mne i mé kamarády jsou Češi pořád bratři. Sám mám část rodiny v Česku. S úsměvem říkám, dokud proti sobě nehrajeme hokej nebo fotbal. To už jsme přechodně spíše jen bratranci…