Skalnatý útvar Mlčačky se nachází přibližně dvanáct kilometrů od Luhačovic. Méně zdatní chodci nemusí zdolat celou trasu z lázeňského města po svých, mohou se k cíli přiblížit třeba autem či autobusem do Provodova, odkud je to už na Mlčačky co by kamenem dohodil. Z poutního areálu Maleniska vede do „skalní dědinky“ dokonce trasa s názvem NS Pod Starým Světlovem.
Netradiční skalní seskupení je dlouhé asi 50 metrů, ostroh je posetý množstvím balvanů, skalek a několika většími útvary. Ten největší – vlastní Mlčačka, dosahuje při délce bezmála 20 metrů výše osmi metrů. Na spodním konci poblíž soutoku se vypíná bizarní skála tvaru typické kazatelny. Skály mají charakter Lačnovských skal a jejich žluté až okrové stěny jsou perforovány velkým množstvím mělkých i hlubších kulovitých otvorů.
Za netradiční název skal může vpád slovenských povstalců – Kuruců, na východní Moravu začátkem 18. století. Tito vzbouřenci prosluli svou krutostí, vražděním i znásilňováním a hlavně tím, že nikoho nešetřili. Všechno, co mohli pobrat, vzali s sebou zpět do Uher, co ne, to zapálili. Není tedy divu, že obyvatelé jimi napadnuté oblasti raději své dědinky opustili a pokud nenalezli ochranu za zdmi několika zde stojících hradů, ukryli se i se svým skromným majetkem v hlubokých hvozdech.
Začátkem listopadu roku 1704 se nad Petrůvkou, vesnicí stojící na kopci, objevil vysoký sloup dýmu, který obyvatelům okolních osídlení zvěstoval, že už jsou nájezdníci tady. K těm několika opozdilcům patřil i pozlovický farář Jan Václav Mlček. Spolu se zbývajícími věřícími rychle pobral z kostela cenné bohoslužebné předměty a vydali se ku hradu Starý Světlov. Ten už ale byl uprchlými vesničany zcela přeplněn, takže jim nezbylo než pokračovat dál.
Azyl nakonec našli v zalesněném údolí v místě, kde se nad soutokem dvou potůčků vypínal skalnatý ostroh. Naproti skalám si lidé vybudovali proti nepřízni počasí prosté chýše a nebýt faráře, žili by tu jak ta lesní zvěř. Ten jim ale v krušných časech pozdvihoval ducha neustálým povzbuzováním a dokonce z jednoho skaliska i kázával a sloužil tu mše.
Když kuruci z Pozlovic odtáhli, našli původní obyvatelé vypálenou dědinu i faru, ale samotný farář se s nimi nevrátil. Měl totiž obavy z toho, že by po něm kuruci kvůli zlatým předmětů z kostela, které vzal s sebou, dál pátrali… a navíc těžce onemocněl. Přes zimu se skrýval na blízké samotě Pradliska, kde v Máčalově stodole tajně sloužil mše, ale na jaře následujícího roku své nemoci ve stáří 46 let podlehl.
Rodáci z Řetěchova, odkud farář pocházel, mu vystrojili veliký a slavný pohřeb a jeho ostatky byly uloženy do pozlovického kostela. Skály, u nichž se farář se svými druhy v lese ukrýval, poté začali místní nazývat Mlčačkou či Mlčačkami…
