V toku let – a těch je dnes 113 – prošlo divadlo řadou změn, ale vzhled zůstává de facto stálý už spoustu let. Jen mu v polovině padesátých let minulého století přistavěli vstupní trakt. Ale co se nezměnilo pochopitelně ani trochu, to je umístění divadelní budovy kousek pod hlavní silnicí, kousek nad kolonádou. Na místě, které není vidět odevšad, či spíše odnikud, a přitom dává tomuto zajímavému kulturnímu stánku punc výjimečnosti.

Historie je dlouhá, a je tudíž pochopitelně velmi zajímavá. Perličkou či spíše perlou je fakt, že hned na samém začátku působení, respektive ve druhém roce, tu mělo domovskou scénu pražské smíchovské Švandovo divadlo. Herci bydleli ve vile Valaška…

A ještě o kousíček zpět. Když se koncem června roku 1908 divadlo otevíralo, přivítaly přítomné zpěvem z děl Smetanových či Dvořákových manželky lázeňských lékařů a den poté se tu hrála Vrchlického Noc na Karlštejně.

S divadlem jsou spojeny veliké osobnosti, ale aby autor neunavoval pečlivého čtenáře jen historií, pak spíše ty, které sem vedle mnoha dalších zavítaly v posledních letech.

Dalibor Chrastina z vedení Lázní Luhačovice, které objekt vlastní, připomíná například Václava Hudečka, Milana Lasicu, Hanu Maciuchovou, Josefa Somra, Blanku Bohdanovou, Simonu Stašovou, Karla Heřmánka, Jožku Černého, Ladislava Kerndla, Pavla Zedníčka a mnoho dalších.

Což jsou až na Milana Lasicu Češi. Ovšem nedávno zesnulý bard slovenského a československého herectví i humoru by měl zajisté radost, že právě v Lázeňském divadle pokaždé vrcholí vystoupením špičkových hudebních uskupení ze Slovenska Dny slovenské kultury v Luhačovicích.

A to už je zase návaznost na časy počátku minulého století, kdy se právě v tomto divadle – tehdy například bez topení a sociálního zázemí – scházeli protagonisté myšlenek česko-slovenské vzájemnosti.