Od zátoky z pozlovické strany se vydáváme směrem k místu, kde říčka Šťávnice zásobuje i teď ledovou vodou zdejší přehradu. Pohled na ní v čase zimním je zase hodně jiný než v běžných dobách, kdy tu najdete plno rybářů i dalších rekreantů. Na hladině se mísí sníh s ledem.

Když dorazíme až na hráz, nebude od věci vydat se dolů. Tedy směrem do Luhačovic. A k tomu slouží známá Jurkovičova alej. Některé objekty tu zrovna čest nedělají, rozlehlý sportovní areál po pravé straně zjevně není delší čas ve formě. Přitom je to rozměrný prostor, který tady jinde zase tak často k vidění není a určitě jde o výzvu ke zvelebení.

Ještě že tu po pár stovkách metrů procházkou kolem specifických minijezů a splavů nacházíme věci daleko příjemnější.

Když se totiž naše cesta stáčí nazpět, je znát, že se na rekonstrukci Vodoléčebného ústavu spojeného s Říčními a Slunečními lázněmi nezahálí. Až budou časem v plné kráse, budou mít luhačovické lázně parádní novou dominantu. Mimochodem jde o mimořádně historicky cenný soubor staveb věhlasného slovenského architekta Dušana Jurkoviče, bez jehož staveb by Luhačovice nebyly tím, čím jsou.

Zpátky jdeme kolem Lázeňského domu Praha, Vládní vily, hotelu Augustiniánský dům a postupně se znovu napojíme na Jurkovičovu alej. Spolehlivě vyšlápneme mírné stoupání k přehradě a po levé straně od hráze míříme k výchozímu bodu.

Vycházkou mezi sněhovými vločkami jsme potěšeni, posledním pohledem těžce poděšeni.

Bývalý svazácký rekreační objekt Voroněž už vystřídal spoustu majitelů a zjevně to s ním jde od deseti k pěti, respektive k mínus pěti. Jeho torzo je i zkraje roku 2022 opravdu příšerné, na tom nemůže jinak příjemná zimní vycházka změnit ani „ň“.