Na první pohled vypadá malá Esterka jako zdravé dítě plné života. Jenže tak to není. Jak se svěřila její maminnka Hanka, než přijela s dcerkou do Luhačovic, působila Esterka spíše jako autista. Mentálně byla na úrovni dvouletého dítěte a nezvládala ani chodit na nočník. Po čtyřtýdenním pobytu v luhačovických lázních se vše změnilo. Esterka už nejen, že chodí na nočník, ale přestala se také bát doktorů a hlavně z neobratného děvčátka se tamním fyzioterapeutům podařilo vykřesat slečnu, která zvládne nejen kotoul, ale i skupinové cvičení.
Trápení malé Esterky začalo hned po narození. Rozvinul se u ní zánět na žlučových cestách, a tak jí žluč z jater neodtékala tak, jak správně měla. Následkem toho ubývala na váze, zežloutlo jí bělmo i kůže a měla problém s trávením. „První operace zajistila průtok ve žlučovodech, ale bohužel i přes to nám lékaři sdělili, že bude velmi pravděpodobná transplantace jater. Pro mne jako pro matku to byla a stále je velká životní zkouška. Narodí se vám první dítě a místo radosti neustále přemýšlíte, jak vše dopadne, vstřebáváte velké množství informací o nemoci, zažíváte opakované cesty po nemocnicích a obrovský strach,… ale musíte držet krok,“ řekla Esterčina maminka.
Přesto, že se po transplantaci jater nejprve vše vyvíjelo dobře, osmý den po zákroku došlo u dívenky k trombóze jaterní žíly a celý koloběh se opakoval. „Ester byla v umělém spánku a třináct dnů se nedařilo ji probudit, ale naštěstí se to po třetím pokusu podařilo,“ zavzpomínala na těžké chvíle maminka Hanka. Dál už se potom vše vyvíjelo dobře, po měsíci mohla Esterka z nemocnice domů, dnes ji sleduje gastroenterolog a má za sebou i pobyt v lázních.
Do Luhačovic se přitom dostala Esterka v podstatě shodou šťastných náhod. Nebylo to totiž vůbec jednoduché. „V prvním roce po transplantaci totiž dítě vůbec nesmí do kolektivu, takže ošetřující hepatolog nás nemohl doporučit k lázeňské léčbě, jenomže Ministerstvo zdravotnictví nabízí pobyt pouze v prvním roce po transplantaci. Měly jsme nakonec ale paradoxně štěstí v neštěstí, protože jsme nakonec dostaly lázně na atopický ekzém…,“ svěřila se maminka Hanka.
Čtyřtýdenní pobyt v luhačovické léčebně Miramonti měl na Esterku více než pozitivní vliv. „Na Esterce je vidět neuvěřitelné zlepšení, a to nejen fyzické, ale především z psychického hlediska. Ačkoliv Esterka předtím prakticky nemluvila, v posledních dnech dokonce po své oblíbené proceduře řekla ,děkuji´. To jsem já i sestřička zůstaly stát a myslely si, jestli jsme se nepřeslechly. Před příjezdem do Luhačovic také Esterka trpěla syndromem bílého pláště. A teď, když za ní má například přijít terapeut, mává na něj už z druhého konce chodby. Pokrok je zkrátka obrovský,“ dodala maminka Hanka.
