Pro roli Simony jste musela „dozrát“. Čím Vás role tak uchvátila, že jste se rozhodla na ni počkat?

Za prvé mě uchvátila tím, že ji hrála Annie Girardot, herečka, pro kterou to bylo napsáno. Ta paní mě uchvátila ještě v době, kdy jsem byla klavíristka. Původně jsem totiž vystudovala klavír, kompozici a dirigování. Její fotku jsem nosila v žákajdě jenom proto, že se mi líbila. Hrála tak fantasticky, že jsem z ní byla úplně hotová. Takže mě v životě nemohlo potkat nic lepšího. A za druhé jsem strašně toužila hrát představení s někým, s kým se herecky doplňuju. Bylo mi jedno, jestli je to chlap nebo ženská. Lidé se totiž spoléhají na herecký výkon a mě strašně baví fantazie. Hrát role, které jsou napsané úplně kompletně, včetně kostýmů, a u kterých už víte, do jakých mezí můžete zajít, je samozřejmě krásné, ale v této hře (Premiéra mládí, pozn. red.) si musíte společně s režisérem a s partnerkou spoustu detailů sami přidat. Ze začátku jsme experimentovali, ale teď jsme představení dali tvář, takže se neimprovizuje. V Premiéře mládí není moc akce, takže kdybychom teoreticky byly my dvě o berlích, tak můžeme sedět na zadku a celé to odvyprávět. Celé je to o tom, že ony (hrdinky dramatu Premiéra mládí, pozn. red.) putují z jednoho bodu do druhého a my musely vyplnit celý jevištní tvar a vynaložit takové herecké prostředky, aby lidé pochopili nejen, kde jsme, ale i s kým mluvíme. Máme to mimochodem spočítáno, mluvíme s dvaceti čtyřmi postavami. A ony tam nejsou. Jeden kritik o nás kdysi napsal, že je škoda, že Divadlo v Řeznické nemá dostatek finančních prostředků, a proto všechno hrají jenom dvě herečky. To mě tenkrát opravdu pobavilo (smích).

Je ve hře Premiéra mládí nějaká pasáž, jejíž ztvárnění Vám dělalo potíže? Nebo Vám role opravdu padla jako ulitá?

Je tam určitá situace, kdy se rozsvítí hlediště a já jako postava musím jít až k divákům a na něco se jich zeptat. Ti lidi většinou neodpovídají, poněvadž se tváří, že tam ani nejsou. Každému je totiž nepříjemné, když se mu na hlavu rozsvítí světlo. Další je takzvaná žebrací scéna. Já tam skutečně vybírám drobné, protože jsme ve hře  jakože na mizině a potřebuju do klobouku dostat nějakou korunu. Čili musím diváky přinutit, ať mi hodí nějaký halíř. To je pro mě hodně nepříjemná scéna, ale je součástí hry. Má v ní svůj význam a posouvá děj. Cimický (Jan Cimický – autor českého překladu Premiéry mládí, pozn. red.) říkal, že je role Simony pro mě jako stvořená, ale jsem na ni mladá, což byla tenkrát pravda. Dneska, po deseti letech, už je to všechno v pořádku (smích).

Vaše rozhodování o budoucí divadelní partnerce ovlivnil sen. Pomáhají Vám takto sny častěji?

To je krásná otázka. Ani netušíš proč. Já jsem teď dotočila film s panem Janem Švankmajerem, který je jenom o tom. Sen je vlastně produkt našeho nevědomí a to nevědomí odněkud pramení, takže sny jsou takovým pomocníkem v životě každého člověka. Ten film ještě nemůžeš znát, bude mít premiéru až v listopadu, teď půjde na festival do Benátek. Já v něm hraju psychoanalytičku, která sny rozebírá. Všechno jsou to tak strašně moudré kecy (smích) a já jsem z té role byla naprosto nadšená. Je to přechod od energické Simony k bílému plášti a brýlím. Budu strašně důležitá (smích). Sny samozřejmě pomáhají každému, i mně. Jen je problém v tom, když si je nezapamatuješ. Pak je to těžké. Já ve snech často lítám, často padám, podle toho, jestli mám trému nebo se naopak z něčeho raduju. Jsou rozhodně součástí lidské osobnosti.

V představení hrajete dvojjazyčně. Má slovenština v inscenaci i nějaký jiný záměr než „pouhé“ ozvláštnění?

Taky krásná otázka. Byl to nápad pana režiséra, protože chtěl, abychom byla každá úplně jiná. Celou tuto hru samozřejmě Honza Cimický přeložil do češtiny. A já jsem se ji česky naučila, protože jsem česká herečka. Ale po tom překladu se z mojí postavy vytratila temperamentnost, kterou do ní vložila Annie Girardot, protože pařížský argot byl nahrazen vulgarismy. A já, i když v civilu nemám pro slůvko daleko, jsem najednou byla za sprosťačku. To ze Simony dělalo opravdu krávu, takovou nějakou babiznu, kterou ona vůbec není. Ona je vdova, je nešťastná. Bohužel představení začíná tím, že se silně opije, takže svůj projev má prošpikován pomocnými slůvky. Ale já jsem panu režisérovi řekla, že ty vulgarismy říkat nebudu. Nesnáším je a to nejenom na jevišti. Proto jsem je začala vynechávat a najednou jsme si byly s Ninou podobné. Ona je stará panna, profesorka, která, když se řekne nějaké hrubší slovo, tak omdlívá.  Najednou se začaly vytrácet charaktery nás obou. To je přesně to, co do té hry nepatří. My musíme být každá naprosto jiná. Někde uprostřed se obě povahy malinko protnou a na konci je postava Niny Divíškové tak odvážná, až diváka překvapí, ale pochopitelně to musí přijmout a přijme to. Dušan Pařízek (režisér Premiéry mládí, pozn. red.) najednou zjistil, že jsem se narodila v Bratislavě a zeptal se mě, jestli bych nemohla hrát ve slovenštině. Já jsem říkala: „Ty ses zbláznil, já všechny repliky umím česky.“ On tvrdil, že přehodit text do slovenštiny není žádný problém. Ale je to velký problém. Slovenština je sice jazyk, kterému všichni rozumí, ale naučit se to tak, aby Nina věděla, že se jedná o narážku, není jednoduché. Navíc některá slova mají ve slovenštině jiný rod než v češtině. Nakonec jsme vše museli přepsat a já jsem se svůj text musela dva týdny před premiérou naučit celý ve slovenštině.

A závěrem mi dovolte se zeptat na Vašeho dalšího hereckého partnera, Karla Kryla, s kterým jste společně vystupovala v pořadu Dvě půle lunety. Jak na něj vzpomínáte?

Vzpomínám na něj samozřejmě jenom v dobrém. Ale byl to velký jedodědek, to si dovedeš představit (smích). Když jsme jezdili na zájezdy, a to bylo tenkrát po celém Československu, tak kdykoliv něco nebylo v pořádku, bylo to vždycky na mě. Jeho základní vlastností bylo to, že se hrozně předváděl. Když jsme byli ve dvou, nejen na jevišti, ale i v civilu, tak byl úplně perfektní a normální. Ale jakmile s námi byla třetí osoba, lhostejno, jestli ženská nebo chlap, tak se okamžitě předváděl. A velice rád (smích). Zároveň to byl strašně laskavý člověk. Při přípravách na představení byl velmi poctivý. V době, kdy jsme vystupovali, se sice párkrát stalo, že měl něco upito, ale to jsem ho rázně zarazila pomocí ženských slz. Těm nedokázal odolat. Rozplakala jsem se a řekla: „Karle, šumuješ. Při písničkách to vyzpíváš, ale při textu, který je navíc tvůj, to strašně kazíš. To je hrozná škoda.“ On říkal, že to nekazí, ale já: „Kazíš!“ A tak jsem vždycky hlídala jen jediné, aby ho fanynky nepřipily. Jinak to byl úžasný kluk a byla s ním docela velká sranda. Ještě měl jednu ohromnou vlastnost, a to absolutně perfektní orientaci. Jezdili jsme do naprosto neznámých míst a on přesně věděl, kde vystupujeme. Orientoval se zásadně podle hospod (smích).