„Ve hře z prostředí sauny na sobě mimo prostěradel nic nemáme, byli bychom za trapáky,“ říká známý herec Miroslav Hanuš

Oblíbený herec Miroslav Hanuš se představil v únoru luhačovickému publiku v domě kultury Elektra. Spolu s kolegy Tomášem Měcháčkem a Michalem Bumbálkem nadchli vyprodaný sál komedií Zkurvení havlisti. Inscenace si střílí mimo jiné z toho, jak si český člověk rád zanadává na všechno včetně svobody a demokracie a jak si je jistý, že určitě všemu nejlíp rozumí. Celá konverzační komedie se odehrává v sauně, kam tři kamarádi pravidelně chodí a kde kromě saunování také probírají život. Na přetřes tedy přijde téměř vše od svářečské práce po nákup auta a vychytralého postupu prodejců až po stav současné společnosti, politiku nebo fotbal. Hra musela být zábavná i pro vás už když vznikala a zkoušelo se, že?

Zkoušení bylo zábavné, protože hra je zábavná a vystihuje trochu mentalitu lidí, návštěvníků sauny. Sám tam rád chodím a člověk se tu dozví věci! Kolikrát i ty nejintimnější, které ani vědět nechce. Sauna nebývá někdy tolik místem klidu, jak by člověk myslel. Chodí tam i partičky, které si vzájemně vyříkají svou „pravdu.“ Možná to tak bývá spíš na menších městech a takhle právě chodí do sauny v Prostějově autor a režisér hry Luboš Balák. Takže je ta hra částečně na základě skutečnosti. Ale stejný moudrý řeči můžete potkat v kdejaký hospodě.

Schéma té hry dost nabádá k myšlence, že je v ní hodně prostoru pro improvizaci. Přidáváte si často v textech, nebo jsou pevně dané?

Všichni se snažíme nepřidávat si, přestože by to k tomu svádělo. Ale herci zpravidla nejsou chytřejší než samotný autor, který to psal nějakou dobu. A jakkoli ty věci vypadají samozřejmě, tak jsou výborně napsaný, je to vybroušený, autor si se slovíčky výborně pohrál. A když už se pustíme do nějaké improvizace, tak třeba protože se ztratíme. To se někdy stane, protože hovor těch lidí v sauně je volný sled asociací a úvah, které spolu moc nesouvisej.

Něco je ale spojuje, ne?

No, hlavně tu spolu souvisejí blbostí oněch uvažujících, kteří ale skáčou z jednoho do druhého. Když se v tom někdy ztratíme, tak se pak tou improvizací musíme zachránit, ale spíš se ten text snažíme udržet. Ale je ho hodně, tak se to občas nepodaří… (smích)

Je určitě nutné říct, že hra má 80 minut bez přestávky a tři protagonisté na jevišti v podstatě neustále mluví. Jen občas se herci po dřevěné stupňovité lavici sauny pohybují, nebo z ní, během mluvy slezou. V inscenaci jste, jak je pro saunu běžné, spoře odění, pociťujete kvůli tomu ještě nějaký ostych?

Hrajeme v prostěradlech, protože je to v sauně, ale uvažovali jsme ze začátku, jestli to nebudeme hrát i celí nazí. Jenže je to přeci jen 80 minut a my potřebovali, aby lidi víc sledovali, co říkáme, než „jak jsme na tom.“ Tak jsme si vzali ta prostěradla. Občas se ale stane, že se někomu smekne, tak pod ně nenosíme slipy, abychom kdyžtak nebyli za „trapáky“. Jinak s tím ale nemáme žádný problém, nejsme stydlíni. Já jsem saunista i nudista, nejradši u moře jsem nahatej a plavání takto mám nejradši. Takže opravdu je nejvíc problém říct správně text a ne to, že hrajeme jen v prostěradle.

Od hry, kterou jste zahráli v Luhačovicích se posuňme k Vaší další práci. Čemu novému se teď v prvních měsících roku věnujete?

Režíruji kus s Martinem Hofmanem, známým hodně ze seriálu Most. Chystáme komedii Veselé Velikonoce. To je film s Belmondem, původně ale hra. My Belmonda s Martinem oba jako herce milujeme. Takže trochu pro radost, trochu pro živobytí připravujeme tuto věc, se kterou se pak bude jezdit. Jinou věc budu dělat v divadle Rokoko, taky režijně. Je hudební. O Miki Volkovi, což byl rokenrolový bard, který ještě v 80. letech zpíval rockenrol a i po revoluci stále zpíval ryzí rokenrol, i když ten už vlastně jako by zemřel. Tak to je osud umělce, který mě fascinuje. Taky mám tuto hudbu rád. Ve hře si i zahraju. Potom budu v Ostravě točit detektivku, ale tentokrát budu zločinec!

Vystupoval jste na té opačné straně zákona v seriálu 1. oddělení, hrál jste kdysi třeba i v legendárním Dobrodružství kriminalistiky. Ale asi nejvíc Vás široké masy zaznamenaly v seriálu Ulice. Tam teď působíte i s dcerou, že? Potkali jste se reálně přímo při natáčení přímo „na place“?

V ulici hraje moje prostřední dcera Eliška, která je čerstvou absolventkou divadelní akademie. Do seriálu se dostala sama, nezavlekl jsem ji tam ani ji neprotěžoval, jak se může člověk dočíst na některých diskusích. My se ale potkáme při seriálu jen v catteringu, když čekáme při natáčení. Ulice má několik dějových linek, které se neprotínají, takže na place jsme se ještě nesetkali. Možná se to někdy stane….

Jak byste srovnal tento „nekonečný seriál“ kde natáčení hodně frčí s působením v jiných seriálech? Přístup k jejich výrobě je asi dost odlišný, ne?

Samozřejmě, Ulice je denní seriál. Díl se vysílá třeba hodinu, když odečteme reklamy, musí se natočit 40 minut čistého času za den. Takže točí 2 štáby naráz. Nedá se to srovnat se seriály na HBO nebo ČT, které se točí jako film. Tedy po obrazech často na jednu kameru. Ulice se točí jako televize, čili na 3 kamery, skoro všechno je v ateliérech. Ty dva štáby točí 12 hodin denně a je to opravdu tvrdá práce pro ty, kteří hrají hlavní role.

V čem ještě se takovýto typ seriálu liší?

Je zajímavé, že Ulici dokáže sledovat půlka národa a zároveň u toho uvaří a vyžehlí. A přitom všechen děj stihne. No, tak je to koncipovaný, aby to stihli. Teď jsem se ale setkal i s tím, že program sledují docela dost i chlapi, i když bych si myslel, že je to spíš dámská záležitost. K tomu mám konkrétní příklad.

Vyprávějte!

Po tom, co jsem vystupoval ve Stardance, tak jsme zvaní na různé plesy na předtančení. No a když jsme byli v Kamenici nad Lipou, tam mi vyprávěli o jednom svém kamarádovi, který je profesionální hasič. To jsou namakaní chlapi, ale on je prý k tomu taky vášnivý sledovač Ulice. Prý ale taky zároveň miluje sport. Takže když sedí na strážnici na tabletu mu jede sport a přitom sleduje i na televizi Ulici, ale zároveň je připravenej v tom mundúru na výjezd. Ale místní tam říkají: „Hlavně aby nehořelo, když jede Ulice, on by třeba ani nešel…“ (smích). Pak jsou mnozí muži, kteří to sledují kvůli manželkám, takže ale možná ne úplně rádi…

Vrátím se ke Stardance, kterou jste zmínil. Byl jste nejstarším z účastníků posledního ročníku, přitom jste se probojovali dost daleko. Jak na tuto taneční soutěž vzpomínáte a nakolik to bylo pro Vás náročné?

Hodně to bylo fyzicky náročné. V podstatě 4 měsíce, kdy se trénovalo nejdřív tři čtyři hodiny šestkrát týdně. Pak taky pět hodin. Sobota, neděle, pořád se jelo dál… Já jsem se dostal do šestého kola. Ti „chudáci“ co je do té doby nevyhodili museli trénovat ještě měsíc. Já tedy byl už trochu rád, že jsem vypad. Šel jsem do toho ale s chutí, protože jsem vždycky rád tancoval a dělal jsem to s vervou, ale v této intenzitě v mých šestapadesáti toho bylo dost. Já jsem jinak spíš tak přítel chůze, nerad běhám, extrémní výkony ve sportu mě neoslňují. Takže mé tělo se tomu dost divilo a nakonec se chtělo už odhlásit, doteď mě hodně bolí kolena.

To Vaše žena je choreografka, byla ve Stardance tréma vůči ní?

Její obor má ale společenským tancem málo společného, jen že jde v obojím případě koordinovaný pohyb. Spousta lidí se domnívala, že jsem měl se ženou „tréninky navíc“ v obýváku, ale to jsme nemohli, protože Jana (manželka) to vlastně nezná. Všechno pro soutěž mě tak učila od začátku jen taneční partnerka Adrijana. Já toho oproti manželce uměl ve společenských tancích už tak víc protože jsem chodil kdysi do tanečních, zatímco ona dělala konzervatoř a baletky z konzervatoře nechodí do tanečních. Takže jsem před ní trému neměl.

Na parketu Vás tedy žena i se třemi dcerami alespoň podporovala z publika…

Bral jsem to od nich trochu jako povinnost. Říkal jsem jim předtím: „Hele, já mám dost práce jako herec a režisér, ale mám tu nabídku do Stardance. Tak to rozhodněte, jestli tam mám jít. A ony řekly, že mám, tak tím měly určitou povinnost mě podporovat. Ta podpora samozřejmě potěšila.

I Vaše další dcera jde v hereckých šlépějích. Je to čistě radost, nebo jste potomstvo od podobného směřování naopak zrazoval?

Nejmladší dcera Jindřiška teď udělala přijímačky na DAMU a půjde do prváku. Já je od toho vůbec nezrazoval. Já jsem v té profesi šťastnej a kdyby se jim dařilo tak jako mně, tak myslím, že budou mít super život. Profese je někdy trochu tvrdá a pro holky je to ještě těžší. Rolí je míň a v určitým věku je to úplně problém. Navíc člověk musí potkat „svého“ režiséra a mít role, jinak můžete být výborný herec, ale jen doma v kuchyni. Ale přeji jim, aby jim to vycházelo. I když tím vlastně ztrácím postavení v rodině…(smích). To já byl ten dřív ten jediný herec, co stál na jevišti a mohl třeba přinést vstupenky na vyprodané představení…. Holkám to ale přeju a úplně je chápu. Šli do toho s vášní, chtěljí to dělat, tak myslím, že jsou na správným místě.

Musím se zeptat ještě na jednu věc, co mě zajímá. Vy prý máte v oblibě ježdění na motorce v nějaké historické esenbácké helmě? To máte i nějakou starou Jawu, nebo na čem jezdíte?

Já ani nemám samostatný řidičák na velkou motorku. Ale celý život na motorkách jezdím. Nejdřív na Babetě, pak to byl nějaký čínský skútřík. Dřív řidičák na auto platil zároveň na padesátku motorku, teď i na stopětadvacítku. Tak jsem si k padesátinám našetřil na Vespu stopětadvacítku (Jde o legendární značku italských skútrů). Mám rád retro styl, ten design mi přináší radost. Jezdím na ní i v zimě, denně, pořád. Jak po Praze člověk koluje z natáčení do dabingu a divadla, ušetří tím hodně času, všude zaparkujete.

Co ta historická přilba?

Je to policajtská helma z dob socialismu, koupil jsem si ji někdy v 90. letech, když měnili výstroj. Prodávali pak i takové ty kožené výborné overaly. No a ta helma je taky s kůží okolo a se lvíčkem, co měl ale ještě pěticípou hvězdu. Prodávalo se to jako nepoužité. Jezdil jsem v té helmě hlavně v létě, ale ukázalo se, že pěticípá hvězda na ní moc nedrží. Vypadalo to bytelný, ale ona to byla jen nálepka. Takže nejen dějiny, ale i ta helma ukázala, že pěticípá hvězda našemu lvovi na hlavu nepatří. Nedávno mě zastavil „kolega“ policajt, který byl taky na motorce. Řekl, že je to vtipný, ale upozornil mě, že ta helma bude dávno po životnosti a že bych si měl vzít nějakou pořádnou. Tak tu starou používám už jen výjimečně.

Hlavní partneři
Vincentka