Vážený pane Vladimíre, kdy jste se tu ocitl poprvé, vybavíte si?
Už je to nějaký ten pátek, jak se říká. Já jsem sem nastoupil v roce 1972. Zamířil jsem do Luhačovic z Prahy, měl jsem to tu v poněkud skomírající galerii dát do pořádku.
Povedlo se?
No snad ano, až dodnes. Napřed jsem si řekl, proč by měla galerie mít provoz jen od jara, od května do září? A pak zavřít? Tak se zrodila myšlenka vytvořit celoroční galerii. Chtělo to své úpravy i po technické stránce. Teď jsem rád, že tomu tak je a myslím, že v konkurenci jiných prodejních galerií si stojíme docela slušně.
Jistě si za pořádně dlouhý čas vybavíte některá známá jména umělců, kteří tu vystavovali…
Jasně, ale mne v té souvislosti těší jedna věc, která není úplně obvyklá.
A to?
Vystavovali tu mnozí až později úplně hvězdně známí umělci. Řadu z nich jsem měl to štěstí zachytit v jejich tvůrčím rozvoji. Jen opravdu namátkou: Ota Janeček, Josef Jíra, Zdeněk Sklenář, pak ale třeba i Jan Zrzavý, Marta Taberyová, Willi Nowak, Karel Svolinský a spousta dalších.
Koho vystavujete dnes?
Tak jako vždycky, kvalitní výtvarné současné umělce. Mrkněte se, žánrově je tu pěkně pestré spektrum. Obrazy, grafika, kresba, komorní plastika a sochy.
Co z tohoto širokého záběru byste dokázal nejen vystavovat, ale také vytvořit?
Jsem rád, že mi pánbůh nadělil, co mi nadělil. Tuhle možnost pohybovat se v oboru a být v těsném kontaktu s mistry oboru. Ale uměleckou tvorbu nechávám na jiných. Kdysi jsem zkoušel i za to jsem rád, ale na výstavu to tedy není(úsměv).
Pane Vladimíre, padesát čtyři let v Luhačovicích v galerii. Úžasné. Která doba pro vás byla či je tou nejlepší?
Je jasné, že jsem si téhle práce vážil v každém období. Ale víte co, já myslím, že nejlepší časy právě zažívám. Teď, dnes.
Jste samozřejmě prodejní galerií. Jistě spousta zajímavých kupujících, kdo vás na první dobrou napadne?
Těch by bylo. Ano jsme prodejní, ale mě dělá radost každý, kdo se třeba jen přijde podívat. Ale abych neutekl od odpovědi, tak třeba prezident Klaus tu nakupoval s chotí Livií při cestě do Bratislavy, snad byli spokojeni.
Pozornou posluchačkou byla po boku otce i dcera Jana Ohlídalová. Dnes už delší čas ředitelka útulného kulturního stánku.
Jak byste charakterizovala galerii?
Řeknu to asi takhle: klid, pohoda. I lidé, kteří sem vejdou, se najednou zklidní a jsou pohodoví.
A pozorujete to i na tatínkovi?
Určitě, to je prostě jeho. Když třeba musel ležet v posteli s chřipkou, nebyl to vůbec on. Ne kvůli těm bacilům, ale kvůli tomu, že tu nemohl být.
Tak jak dlouho myslíte, že tu po vašem boku vydrží?
Časově neomezeno, zatím jsme si slíbili příštích deset let…
