Minerální prameny vyvěraly v bezprostřední blízkosti Luhačovic od nepaměti. Lákaly svým bubláním, zvláštní barevnou usazeninou a neobvyklou slanou chutí. Pramenům se říkalo Slanica. Do podvědomí široké veřejnosti se dostaly díky členům šlechtického rodu Serényiů (především Ondřeje, Vincence a Jana). První prameny, kterým se začalo říkat „luhačovická voda,“ byly zachyceny v druhé polovině 17. století. Během 19. století byly upraveny další prameny. V 60. letech 20. století bylo využíváno 12 minerálních pramenů. V současné době je v Luhačovicích celkem 17 minerálních pramenů, z nichž jeden je pramen Sirný, ostatní jsou kyselky.
Luhačovické prameny pod lékařským drobnohledem
Jako první prostudoval léčivé účinky minerálích vod brněnský fyzik a doktor medicíny Jan Hertod z Todtenfeldu na popud hraběte Ondřeje Serényiho. Výsledky tohoto průzkumu zveřejnil Hertod v latinsky psané knize Tartaro Mastix Moraviae (Moravský bič na usazeninu – moravský bič = moravské léčivé vody, usazenina = škodlivé látky získané z potravy). Několik let po vydání Hertodovy knihy dal hrabě Ondřej Serényi upravit první pramen, který pronikal na povrch s hlasitým bubláním (dnešní Amandka). Později byl upraven i další pramen vzdálený asi 50 m od Amandky (dnešní Vincentka). Pramenům se začalo říkat „luhačovická voda“. V tomto stupni vývoje zůstaly prameny téměř 100 let.
V roce 1772 pobýval prof. dr. A. Haslinger z Vídně na léčení v Záhorovicích. Při této příležitosti navštívil i Luhačovice. Zjistil, že se zde vyskytuje mnohem více pramenů než v Záhorovicích, a že mají výbornou chuť. Poslal několik lahví vody prof. chemie dr. B. Crantzovi do Vídně k analýze. Ten vodu prozkoumal a zjistil, že je třikrát silnější než voda selterská. Voda z rakouského městečka Selter byla v té době nejrozšířenější minerální vodou v celé rakouské monarchii. Příznivé hodnocení se projevilo zájmen o „luhačovickou vodu“. Další lékařskou prací, která podpořila zájem o prameny, se stal spis uherskohradišťského lékaře Aloise Ferdinanda Kiesewettera O luhačovické zdravé vodě. Ještě rozsáhlejší a podrobnější byla práce vídeňského lékaře dr. F. Spenkucha, který prokázal, že luhačovické vody obsahují mnoho vzácných prvků.
Výstavba luhačovické zřídelní struktury
V první polovině 19. století nechal tentokrát hrabě Jan Serényi upravit třetí pramen vyvěrající asi 200 m od Amandky – Nový pramen (později byl přejmenován na Janovku). V té době už byl znám i čtvrtý pramen – Aloiska. V letech 1856 – 1857 byly vykopány studny dalších dvou pramenů – Antonínky a U čítárny (Čítárna). Následovaly prameny Jubilejní a Ústřední. Původně volně vytékající Ottovka byla v roce 1905 zachycena v kamenném sklepení. O pět let později byl řádně zachycen pramen Elektra 1.
Snaha o rozšíření luhačovické zřídelní základny a získání nezávadné minerální vody z větších hloubek vedla k provedení dvou vrtů – koncem roku 1929 byl navrtán pramen Gejzír (dnešní pramen Dr. Šťastného) a v roce 1930 znovu pramen Elektra. V šedesátých letech minulého století bylo využíváno 12 minerálních pramenů, z toho 6 nadzemních pramenů – Aloiska, Amandka, Elektra, Gejzír, Ottovka a Vincentka a 5 studní mělkého jímání (z hloubky do 10 – 15 m) – Antonínka, Čítárna, Janovka, Jubilejní a Ústřední. Dvanáctým byl Sirný pramen.
V letech 1961 – 1973 došlo k nejrozsáhlejšímu výzkumu luhačovické zřídelní struktury. Byly vybudovány další tři nové prameny – Bystrica (1972), Dagmar (1972) a Elektra 2 (až 1976). O patnáct let později – v lednu 1987 – došlo k havárii kanalizačního sběrače, a tím ke kontaminaci pramenů mělkého jímání. Nemohly být proto používány. Bylo nutné vybudovat náhradní zdroje. Padlo rozhodnutí provést nejdříve dva a pak další čtyři vrty do hloubky 30 – 50 metrů. Konkrétní místa vrtných prací stanovil brněnský hydrogeolog RNDr. Vladimír Řezníček.
Již v roce 1987 byly vybudovány prameny Nová Čítárna a Nová Janovka. O rok později byly navrtány zbývající čtyři – Nový Jubilejní, Vincentka 2, Vladimír a Nová Vincentka. V této době měly Luhačovice 20 hydrogenuhličitanochloridosodných kyselek a jeden Sirný pramen.
V roce 1993 rozhodlo Ministerstvo zdravotnictví o likvidaci většiny mělkých zdrojů, v nichž se minerální voda jímala z hloubky do 10 – 15 metrů. Byly to prameny Antonínka, Čítárna, Janovka a Ústřední. Jako jediný byl ponechán pramen Jubilejní. Dále byl zlikvidován pramen Dagmar. Jako pozorované zdroje byly ponechány prameny Bystrica a Elektra 2.
Po havárii, ke které došlo v roce 1987, zesílilo úsilí o prozkoumání hlubších struktur luhačovického zřídelního území. Už v tomto roce se rozhodlo, že budou provedeny tři průzkumné sondy do 400 – 500 m. Ani jedna se neuskutečnila. První z nich – BJ 321 – byla situována nedaleko lázeňského domu Vepřek. Vrtné práce začaly až v roce 1994. V hloubce 173 m došlo k erupcím silně proplyněných minerálních vod, a tím ke změnám i na 93 m vzdáleném prameni Vladimír. Stav byl charakterizován jako reálné ohrožení zřídelní základny. Průzkumné práce byly zastaveny.
Nové vrtné práce byly zahájeny v roce 1997 z podnětu Léčebných lázní Luhačovice – Sanatoriua Miramare, s.r.o. Získán byl pramen Jaroslava. Totéž zdravotnické zařízení požádalo v roce 1999 o přebudování nedokončeného hlubinného vrtu BJ 321. Rekonstrukce proběhla v letech 1999 – 2000. Nový pramen dostal jméno pramen Sv. Josefa.
