Dobrým výchozím místem je altán Ottovky u tenisových kurtů. Cesta půjde prakticky až do cíle vzhůru, nastavit ji můžeme třeba kolem křížové cesty, pramenů Marie i Viola, chvílemi se v průsecích nabízejí coby průběžná odměna za vytrvalost výhledy, které běžný návštěvník lázní nezná a hodně potěší.
Stoupání končí u myslivecké kolonie a odtud už to bude jednoduché. Přetneme silniční spojku směrem z Luhačovic na křižovatku do Řetechova, Ludkovic a Pozlovic, pár desítek metrů doleva a pak po kamenné upravené cestě nějakých sto padesát metrů klesání.
Věru, že teď v polovině listopadu vás nečeká úchvatný pohled, hladina nádrže se takříkajíc neudržuje a teď ji navíc pokrývá listí. Ale pozor, magie lásky tu je pořád!
Pověstí a pověr je celá řada. Například je dobré odvážit se zchladit prsty, nejlépe ukazováček levé ruky. Manželská věrnost zaručena. „Já to tak dělám při každé návštěvě, zatím nám to drží 44 let,“ vypráví ctitel Luhačovic pan Petr, který sem jezdí každoročně ze severu Moravy.
Ale pozoruhodností je tu mnohem více. Své vztahy tu leckdo zachycuje vyrytím do dřeva altánu, což může být další, byť poněkud nejistý pokus, jak si zachovat přízeň milované osoby.
Podle pověstí pod vodní hladinou přebýval vodník, který lákal dočasně odmilované dívky a paní do svých vodních osidel. Taky tu měl jeden loupežník v krajní nouzi odhodit poklad, je toho ale mnohem více. A komtesa tu randívala s nemajetným milencem, až se z toho na smrt roznemohla.
V tomto ročním (ne)čase, kdy je pravý měsíc lásky v půlročním nedohlednu, je Jezírko lásky tím nejlepším místem pro všechny zamilované. Tedy přinejmenším zamilované do pohybu. To proto, že našim lýtkům dá zase docela zabrat i cesta zpět k lázeňské kolonádě, kde se může projevit další zamilovanost – ke sladkému – v báječné Lázeňské cukrárně.
